Serafe, zachraň nás!

Otevřená diskuze | Kategorie: Komunity
anika (2019-08-09 21:00:40)KarelKeslly (2019-06-17 00:39:44)makynka76 (2018-02-01 20:59:49)
Serafe, zachraň nás!
Založeno: 17. 7. 2017 | Příspěvků: 154 | Členů: 3

Sverní provincie se bouří, lapkové, zběhové a vrazi jsou postrachem každého spořádaného občana. Z jihu útočí goblini a v poušti se děje cosi podivně nekalého. Starý král Heras tak tak drží zemi Beltet pohromadě a nechce předat vládu svému synu - princi Kronutovi, aby sjednal pořádek. A právě do této doby je vyvolán malou, ještě nezkušenou, Agátkou Seraf. Podaří se Agátce spolu se Serafem zachránit zemi před rozvrácením? To se teprve uvidí...

(surové díklo - berte chyby prosím s rezervou)

beta-čtenáři vítáni a kritika (kopnutí i nápady) taktéž - přímo ke každé části netřeba do vzkazů

Nemůžete přispívat - nejste přihlášen!

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 3.8.17 21:21:18  
     

    Kapitola 17. - Raněný na rozcestí

    „Tak co? Jak jsi pořídil?“ optal se Urlich Serafa.
    „Pojedeme do Lesa zapomnění, vyčistit jedno doupě zlořádů.“
    Agátka vidouce Serafova bojová křídla si ihned vzpomněla na ten svůj sen, kde Serafa poprvé uviděla. Byla to přesně ta křídla, která viděla. Už tušila, že ten její sen se nejspíš promění ve skutečnost.
    „Kdo ti dal ty křídla, Serafe?“
    „Ten stařičký elf, Agátko...“
    „Víš, měla jsem sen a viděla jsem tě právě v těchto.“
    „Hmmm… to je zajímavé, že by se sen promítal do reálu?“ překvapeně na to Urlich.
    „To je právě to, čeho se bojím nejvíce,“ a Agátka zapátrala v paměti na veškeré sny, co se jí zdály, a které jsou spojené s realitou.
    „Čeho se bát?!? Moje sekera vždycky ví, kam zasáhnout.“
    „Nech být, Urlichu. Pokud protivníků bude hodně, tak si s nimi těžko poradíme...“ podotkla Agátka.
    „Nechme řečí a pojďme, čas kvapí a lumpové nepočkají!“ zaznělo od Serafa.
    Nasedli na koně a vzhůru do Lesa zapomnění. Směr doupě zběhů.
    Ujeli den cesty a něco, když se před nimi objevila křižovatka. Nebylo by na tom nic zvláštního, až na to, že u rozcestníku seděl muž s ranami na tváři, které krvácely.
    Vida je, tak se pokoušel vstát, avšak marně. Skupinka našich bojovníků dojela až k němu…
    „Prosím, pomozte nám,“ zaúpěl muž v šatech potřísněných krví.
    „Co se stalo?“ optala se Agátka.
    „Na hrázi jezera, do něhož ústí řeka Krita, se objevili nemrtví – kostlivci a zombie – vstali z posvátného pohřebiště, které je nedaleko odtud. Všichni naši padli, jen já se zachránil. Teď míří nemrtví na sever, na osadu Traglich, ale tam žádný bojovník není, kdo by ji mohl bránit. Všichni muži totiž odjeli do pevnosti Geldit, jak nařídil král...“
    „Raději jsi měl padnout, jen zbabělec utíká!“ obořil se na něj Urlich.
    „No tááák, Urlichu, vidíš, že taky bojoval...“ zaznělo od Agátky, která se se soucitem jí vlastním věnovala muži a ošetřovala jeho rány směsicí bylinek, jež měla pro takovéto případy schované v mošně na koni.
    „Vydáme se tím směrem... snad se nám podaří osadu uchránit.“ komentoval Seraf situaci.
    „Pravda, osadu padnout nenecháme! Ještě štěstí, že jsme tudy projížděli. Jak daleko je to k jezeru?“ otázal se Urlich.
    „Den cesty... a do... osady... Traglich... asi tak čtyři dny ostrou jízdou,“ povídá muž polykajíce vodu, jež mu Agátka podala na osvěžení.
    „A kolik těch nemrtvých je?“ zeptala se Agátka a měla obavy… právoplatné jak hned zazněla odpověď od muže.
    „Asi čtyři tucty...“
    „A safra, to je dost, ale co… život je stejně krátký,“ pokusil se Urlich o vtip, ale každý z bojovníků okamžitě věděl, jak složité bude nemrtvé porazit. A taky se vlastně nikdo z nich s nemrtvým ještě nesetkal.
    Po poradě s elfy se celá skupinka rozjela směrem k jezeru. Zraněného muže vzali s sebou, Seraf si ho vzal k sobě a komentoval to slovy: „Mě kůň necítí, jsem jako pírko, tak teď bude mít konečně pocit, že někoho veze na hřbetě.“

  • dracek.60
    dracek.60, 3.8.17 21:19:18  
     

    dobrý jen drobnost
    Mě kůň necítím :4:

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 3.8.17 21:21:33  
       

      jj taky jsem si toho všiml.. dík
      :4: :4: :4: :4:

  • dracek.60
    dracek.60, 1.8.17 17:36:00  
     

    lesní verbeši!“?? :1: :1: :1: :1:

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 1.8.17 03:51:07  
     

    jen taková poznámka... co je lepší?
    černý mág nebo temný mág??? :8:
    podotýkám, že bude mít pak v popisu černý plášť...

    • anika
      anika, 1.8.17 08:07:15  
       

      Já bych řekla temný :4:

      • dracek.60
        dracek.60, 1.8.17 17:21:02  
         

        taky zní to tajemnějc :1:

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 1.8.17 03:28:10  
     

    Kapitola 16. - Ve vesnici elfů

    „Stát!“ zaznělo od elfa, jež držel stráž u vstupu do osady.
    „Chceme si promluvit s vaším vůdcem,“ poklidně pronesl Seraf.
    „A co ti ranění, kteří jdou za vámi?“
    „Nešťastná shoda okolností,“ podotkla Agátka a v ruce se jí zaleskl meč.
    „Ty jsi Sestra meče?“
    „Ano a doprovázím tady Serafa a ještě jednoho bojovníka.“
    „S tím mečem tě dovnitř nepustím!“
    „Já ho zas nikomu nedám, ani nikam neodložím.“
    „Jak je libo, tak zůstaneš tu a ty taky,“ poukázal elf na Urlichovu sekeru.
    „Co se dá dělat,“ povzdychl si Urlich, taky se totiž nechtěl zbraně vzdát. Přeci jen, být v osadě elfů, ať již v ní, nebo v její blízkosti, bylo vždy nebezpečné pro každého. Elfové byli zvláštní, někdy byli mírumilovní a jindy krvelační. Nikdy se nikomu nepodařilo zjistit, proč je to jednou tak a podruhé onak a tak se jim lidé spíše vyhýbali.
    Elf, který je vedl do osady ujistil Agátku i Urlicha, že se netřeba bát o Srafa, u nich byl vždy v úctě. Už z dávnověku. Postupně pak kolem nich do vesnice procházelo procesí s raněnými elfy, kteří na tom byli hodně špatně, ale na druhou stranu neměli útočit, myslela si v duchu Agátka. Mají co si zasloužili…
    Serafa elf dovedl až před hlavní stan, kde pobýval už viditelně starý elf, kolik mu mohlo být se nikdo nedokázal odvážit říct. Snad tisíc let, nebo víc? Ten, jak Serafa uviděl, tak se zvedl a poklonil se.
    „Vítej Serafe. Čeho si žádáš?“
    „To se spíš ptám já vás. Proč nemůžete žít v míru spolu s lidmi?!“
    „Je toho mnoho, co nevíš, za ta století, co jsi tu nebyl se hodně změnilo. Lidé nás nemají v oblibě a vyhýbají se nám. Obchod vázne a ke všemu ti nemrtví.“
    „Ano, už jsem slyšel od tvého pobočníka“ a ukázal na elfa, který ho doprovázel.
    „Temní kněží nás taktéž vyhnali se svými kouzly ven z lesů, spolu se zběhy jež se teď potulují v jižní provincii. Chvíli jsem s nimi bojovali, ale bylo nás málo, proto jsme se raději stáhli.“
    „Jak to že málo? Vás je mnohem víc než lidí...“
    „Bylo tomu tak, než černí mágové zamořili naše prameny mládí jedem. Už se z nich napít nemůžeme a tak stárneme a naše populace se snižuje. Ani v lesích už nemáme takový klid, jako kdysi. Mnoho nás padlo i v boji proti zběhům, kteří se šikují na jižní hranici lesů a dělají dlouhé výpady na naše obydlí za účelem drancování a odvlékání mladých elfů do otroctví. Zdaleka už není les bezpečný pro nikoho, ani pro nás. Proto ten přesun do skal. A byť zde nejsme zdejší, tak už jsme si tak nějak zvykli na podmínky, které tu vládnou. Je tu rozhodně více bezpečno, než teď v Lese zapomnění.“
    „To jsou velmi důležité zprávy co mi tu říkáš. Souhlasí to s tím, co víme. Můžeme vám být nějak nápomocní?“
    „Něco by se našlo, snad zkusit zabít, či zajmout vůdce zběhů...“ na chvíli se stařičký elf odmlčel a vzpomínal: „Počkej chvíli, jen co si vzpomenu… Už to mám… Jmenuje se Jat. Usídlil se v Lese zapomnění u vchodu do podzemní jeskyně na severovýchodě.“
    „To naše skupina zvládne.“
    „Nedej se mýlit, je jich tam jako much.“

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 1.8.17 03:29:10  
       

      „Dobrá, dáme si pozor a něco vymyslíme, jak na ně.“
      „Dám ti k sobě dva elfy, ti tě povedou a budou při tobě i bojovat, pokud k boji dojde, jako že asi ano.“
      „Děkuji, hned se vydáme na cestu, jen co budou připravení… Nicméně to musím ještě říci svým spolubojovníkům, kteří čekají před vesnicí. Vaše stráž je odmítla pustit.“
      „Ano, ano, pravda… málem bych zapomněl Sestra meče je ta maličká, že. Dávej na ni pozor, může být hodně důležitá. Cosi mi říká, že ty a ona jste v jakémsi duševním spojení. To si jen tak lehce šepotaly stromy, než jste se k nám dostali.“
      „Pravda, povolala mě na tento svět, asi věděla proč.“
      „Chraň ji a nedej, aby zhynula… zde jsou bojová křídla… ber… budou se ti hodit.“
      „Děkuji za tak vzácný dar, vážím si toho.“
      „Tak na shledanou… snad se ještě potkáme, rád jsem tě viděl.“
      Seraf jen pokýval hlavou na znamení pozdravu, otočil se a došel ke svým druhům, kteří ještě stále byli před vesnicí. Stráž byla neoblomná, i když Agátka zkoušela kde co. Po chvíli se k nim taktéž přidaly i dvě středně vzrostlé elfí ženy, nejlepší lukostřelkyně. Jejich oblek kopíroval barvu lesa. Z čeho však byl vyroben, bylo pro Adélku záhadou. A i když se jich ptala, tak neřekly ani slovo, jen pozvedli levé obočí. Nedostal z nich nic. Divné nátury, pomyslela si.

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 1.8.17 01:53:08  
     

    Kapitola 15. - Skalní úžlabina

    Agátka jela v čele, za ní Seraf a nakonec Urlich. Projížděli právě skalní úžlabinou, celkem úzká cesta mezi skálami. Sem tam museli podjet pod převisem a jindy sesednout z koně, aby se vůbec protáhli…
    „Tak... tady jsem na toho elfa narazil,“ poznamenal Urlich a ukázal na vyvýšeninu vzdálenou ani ne padesát kroků. „Buďte ve střehu, kdykoli se tu může objevit další...“
    Sotva to dořekl, tak se z poza skály vynořil elf s lukem a za ním další a další. Cirka tak tucet elfů a již šípy letěly vzduchem. Agátka některé chytla a jiným se vyhnula, Pro Serafa byly šípy neškodné, tedy alespoň se to tak zdálo. Šípy ostřeloval elfy a vždy zasáhl. Urlich se mezi tím škrábal na vyvýšeninu, aby s nimi zatočil po svém, se svou sekerou.
    Agátka použila kouzla a seslala na tuto nevhodnou společnost déšť meteorů a blesků. Zasáhla několik elfů meteority a půltuctu jich těžce zranila.
    Elfové vidouce, že je s nimi asi ámen, jak se Urlich blížil, a když Agátka vytasila magický meč, počali ustupovat a krýt se za skály, odnášejíce raněné. Agátka a Seraf však nelenili a pustili se taktéž za nimi. Každý z jedné strany.
    „Nesmí uniknout!“ zavolala Agátka na Urlicha.
    „Však už jsem nahoře… tak pojďte lesní verbeši!“ a už jeho sekera zařinčela o meč jednoho z elfů. Seraf se mu snažil jít na pomoc a Agátka taky. Tři zdolali, ale další elfové již prchali cestičkou podél hory, kamsi pryč od tohoto místa.
    „Za nimi!!!“ vykřikl Urlich a už se hnal tam, kudy před chvíli prchali elfové.
    Za nedlouho je dohnali a vyřídili si s nimi účty po svém… Svázali jim ruce i nohy a položili na vyvýšeninu na skále.
    Pak Seraf promluvil: „Vy už mě neznáte?“
    „Nebyli jsme si jistí, zda jsi to ty a ne nějaký další nemrtvý.“
    „Nemrtvý? vmísila se do hovoru Agátka.
    „Ano. V našem Lese zapomnění vstávají z hrobů a vyhánějí nás spolu s černými mágy, kteří vzývají démony. A taktéž zběhové nám dělají nepříjemnosti a vytlačují nás...
    „Budiž, ale proč útočíte na pocestné?“ zeptal se Seraf.
    „V těchto dobách se nedá nikomu věřit. Usídlili jsem se kousek za horou a chráníme si přístupové cesty k našim současným obydlím, co to jen jde. Ještě nemáme vybudované palisády, tak proto tohle všechno,“ vysvětloval vysoký elf s rozpuštěnými světlými vlasy.
    „Je třeba si o tom celém popovídat blíže. Zavedeš nás k vašemu vůdci?“
    „Rád,“ odpověděl elf, vida, kdo jsou.
    Postupně zase tedy všechny rozvázali a vydali se cestičkou do osady elfů. Cestička, kterou šli, byla na jedné straně ohraničena horou a na straně druhé pak příkrou propastí. Jediný chybný krok vedle a byl konec. Po cirka půlhodince dorazili do osady...

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 1.8.17 00:18:12  
     

    Kapitola 14. - Rozmluva s Urlichem

    Cesta probíhala celkem v poklidu. Jeli podél pobřeží několik dní, až dorazili do malé osady s názvem Vestet, která byla mezi Přístavním městem a Královskými loděnicemi…
    „Vítejte princi, čím mohu posloužit?“ optal se hostinský, když skupinka vešla do hospody.
    „Něco osvěžujícího by nebylo?“ otázala se Agátka.
    „Ale jistě že...“ na to hostinský a už naléval tekutinu do džbánu.
    „Pro mě jedno pivo a co ty Serafe?“
    „Já nepotřebuji nic, nejím ani nepiji. Jediné co dělám je to, že objímám stromy a čerpám z nich energii, ale jestli vás to potěší, tak si taky dám jedno pivo. Už ani za ta tisíciletí ani nevím, jak chutná.
    Skupinka si sedla kolem kulatého stolu, ťukli si na zdraví a odpočívali nohám… přeci jen, jet v sedle několik dní není žádná maličkost.
    „Jak daleko je to ještě do loděnic?“ optala se Agátka.
    „Přibližně stejně, jak cesta z Přístavního města sem.“
    „Héééj, hospodóóó… nalévaj!!!“ ozvalo se od vchodu.
    Ve dveřích se objevil malý stařík s pleší na hlavě, v jedné ruce sekeru a v druhé štít. Dlouhé šedivé vlasy, co měl po stranách byly spleteny spolu se zlatou nití do copánků a ozdobeny drahými kameny.
    „Nehulákej tak Urlichu, máme tu hosty!“
    „Zdravím vespolek,“ a přisedl si ke skupince.
    „I my vás zdravíme,“ jal se do hovoru princ.
    „Co tak hlučně?“ zaznělo od pultu, kde hostinský právě točil korbel piva..
    „Ále, mám chuť na pořádné pivo a taky kus pečeného,“ a oči se mu zaleskly.
    „Zas máš co oslavovat? Koho si tentokrát skolil k zemi?“
    „Elfa!“
    „Cožééé?!?“
    „No, vážně,“ a odebral se ven ke svému koni… „podívej se co mám,“ zaznělo ode dveří.
    Ale to hostinskému bylo jedno, dál točil korbel s pivem a nevěnoval tomu pozornost, až se Urlich naštval a hodil ten úlovek na pult…
    “Hele… elfí luk i šípy.“
    „Pravda… kde si k tomu přišel? Les zapomnění je odtud daleko, tam jsou elfové, ale že by byly tady, o tom pochybuji.
    „No skutečně. Na jednoho jsem narazil ve skalách. Je jich tam víc…“
    „To je víc než podezdřelé,“ vmísil se do hovoru princ.
    „Jejdanánky, zdravím princi, nějak jsem si ani neuvědomil, že to jste vy.“
    „To nic pane, ale zajímají mě ti elfové. Jak jsou daleko dotud?“
    „Tak půl dne ostré jízdy.“
    „To se sem museli dostat přes loděnice.“
    „Tak to vám neřeknu, jen že za humny je jich jako much a jsou celkem nervózní...“
    „To je opravdu divné,“ a Agátka už tušila, že je to výsledek toho, co se děje v poušti.
    „Co jsem mluvil s tím poraženým, tak prý jsou vytlačováni zběhy, kterými se to v jižní provincii jen hemží.“
    „To nedokážou šlechtici udělat pořádek?!“ naštvaně na to princ.
    „O to by ani tak nešlo, ve městech je nepotkáte, právě proto, že se stahují právě do lesů, kde se dá dobře skrýt.“
    „Tak to je nemilé,“ poznamenal Seraf, ale pak pokračoval: „elfové mě znají, tak se tam vypravím a pokusím se zjistit, co se děje a ty Agátko půjdeš se mnou - jako doprovod.
    „Princi a co vy?“ zaznělo od Urlicha, který už měl pomalu skoro celý džbán vypitý... padlo to do něj jako nic.

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 1.8.17 00:18:18  
       

      „Já se pojedu podívat do Královských loděnic, jak to funguje tam. Přeci jen je mám pod správou, tak aby se nestalo snad něco horšího a nevypukla válka mezi námi a elfy. To už by asi bylo moc, už tak se v pevnosti Geldit držíme jen tak tak.“
      „Vy jste mi nějací rychlíci,“ poznamenal Urlich, „takováto rozhodnutí vyžadují čas a dobře to promyslet… tím, že se do toho vrhnete po hlavě a navíc rozdělíte síly, tak je to spíš mladická nerozvážnost.“
      „No, máme tebe, pojedete s námi, jste pro?“ nesměle na to Agátka.
      „Tak to zas jako proč ne?! Bít se umím a vám jistě moje pomoc pomůže…“
      „Domluveno tedy, já pojedu podél pobřeží dále na jih do Královských loděnic, tam mi nic na cestě nehrozí a kdyby něco, tak bít se umím. Vy se vydejte na západ do Údolí smutku a pak dolů na jih k Lesu zapomnění. Setkáme se u Hraniční pevnosti, tam, kde končí poušť a začíná naše země. Před pevností, na úpatí hory, je malý stanový tábor, tak tam.“
      „Tak na to si dám ještě jedno, člověk se před bojem potřebuje hodně posilnit a pivo je to nejlepší… Héééj, hostinskýýý, ještě jeden korbel,“ zahalekal Urlich.
      „Moc nepijte, ať nemáte zpomalené reakce,“ to Agátce dělalo hodně velkou starost.
      „Nic se neboj mladinká. Já toho snesu hodně.“
      Princ už dopil a zvedajíce se od stolu pronesl ke skupince: „Tak já jedu a vy taky brzo vyrazte, mám takový pocit, že nám bude každá minuta dobrá...“
      „Taky si myslím!!! Ještě jeden korbel na chuť a zvedáme se...“ na to Urlich.
      „Serafe, jak ti pivo chutná?“ nedalo Agátce se zeptat.
      „Popravdě, nějak v tom nevidím zálibu, jak tady Urlich, ale každému, co jeho jest.“
      „To chce ještě jeden, u prvního chuť zdaleka není tak poznat,“ snažil se Serafa přimět Urlich.
      „Opravdu už ne…“
      „Dobrá tedy, přemlouvat tě nebudu. Ostatně stejně piješ pomalu, tak bychom tu seděli až do zítřejšího rána.“
      „Ani ne… spíš to vychutnávám a snažím si to porovnat ve vzpomínkách, jak chutnalo a jak to chutná teď.“
      „No, to je jedno… stejně už mám dopito, tak hurá na cestu!“
      „Na shledanou…“ slušně pozdravila Agátka spolu se Serafem.
      „Mějte se a zase přijďte, budu rád,“ pokýval hlavou hostinský, když je vyprovázel.
      Odvázali koně, nasedli a hurá do Údolí smutku...

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 31.7.17 20:12:24  
     

    teď mě tak napadlo to přepsat a že by se duše Serafa vtělila do Agátky :1: :1: :1: :1:

    • dracek.60
      dracek.60, 31.7.17 20:13:55  
       

      myslím že takhle to budeš moct víc rozvádět každá může mít svůj pohled :1:

      • KarelKeslly
        KarelKeslly, 31.7.17 20:25:40  
         

        :4: :4:

        • dracek.60
          dracek.60, 31.7.17 21:58:42  
           

          by se ti pak prali dvě osobnosti

          • KarelKeslly
            KarelKeslly, 31.7.17 22:14:09  
             

            čéče takmě ktomu tak nějak n askočilo..johanka z arku.. taky takovej schizofrenik.. :15:

            • dracek.60
              dracek.60, 31.7.17 22:22:49  
               

              no to je sice fakt ale důvod je jinej
              :1:

  • dracek.60
    dracek.60, 31.7.17 19:04:35  
     

    jenom to zamčela se mě tam trošku nesedí :4:

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 31.7.17 19:19:30  
       

      ok... pořeším..

      • KarelKeslly
        KarelKeslly, 31.7.17 19:22:28  
         

        V knihovně nikdo nebyl, ale přesto pro jistotu zašla za regály plné knížek a tam znova zkoušela rituál.

        • dracek.60
          dracek.60, 31.7.17 19:55:56  
           

          stačilo by zamkla ale šlo tam vůbec zamknout ?? :1: :1: :1: :1:

          • KarelKeslly
            KarelKeslly, 31.7.17 20:04:55  
             

            právě.. to jsem si pak uvědomil.. :4:

            • dracek.60
              dracek.60, 31.7.17 20:05:38  
               

              :1: :1: :1:

            • dracek.60
              dracek.60, 31.7.17 20:06:24  
               

              zasrtčila závoru třeba :1: :1: :1:

              • KarelKeslly
                KarelKeslly, 31.7.17 20:08:50  
                 

                v knihovně? to tam taky nějak nejde... v klášteru to máš otevřené...

                • dracek.60
                  dracek.60, 31.7.17 20:12:31  
                   

                  no těžko říct co mají kde v klášteře ale zámky tam mají :1:

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 31.7.17 18:53:46  
     

    Kapitola 13. - Vyvolání Serafa

    Agátka seděla u stolu spolu se Sestrami v jídelně a zrovna jedla večeři. Kol dokola to vypadalo jako uskupení zbrojnošů, ale s tím rozdílem, že tohle byly bojovnice... tak se tu pilo a hodovalo o sto šest. A ač Sestry toliko neholdovaly alkoholu, tak si nezadali ani s největšími pijany – tedy některé… byly prostě unikum už samy o sobě. Heslo: jez do polosyta, pij do polopita, budeš mít dlouhá léta, charakterizovalo každou hostinu. Ale i tak nic nepřišlo na zmar. Co se nesnědlo hodilo se dobytku a slepicím, ty sezobaly všechno na co přišly. Také tu byli psi, pro které vypečené lahůdky, které spadly ze stolu byly výtečnou pochoutkou. Ano a v tom byl rozdíl oproti Dukártovu sídlu, tam byli pro změnu bojoví vlci, ale až za hradbami města, společně s tlupami lapků a zlodějů…
    Po jídle se šla Agátka, spolu se Sestrami meče, modlit do kaple k bohu Trónu, aby dal sílu vojsku , jež bylo v pevnosti Geldit…
    „Tróne, ty jež vládneš nebeské i zemské říši...“ začínala modlitba představené kláštera. Prostě takové to klasické modlení k ničemu… to v Agátce vzbuzovalo obavy, zda se tu sestry jen modlí a nic jiného nepodniknou. Chtěla být uprostřed akce a tak se pomalu nenápadně vytratila a šla zkoumat onen zdejší klášter blíže. Procházela podloubím a nahlížela do všech dveří, některé byly zamčené, jiné ne... tak nahlídla, aby skoukla místnost, ale když viděla jen palandu a truhlu, tak šla zas dál… Až na samém konci se při otevření dveří odhalila knihovna. To je přesně to, co potřebovala. Třeba tu najde návod na to, jak přimět Serafa sestoupit z nebeského prachu.
    Hledala dlouho, hodně dlouho, až si pak nakonec musela zapálit svíčku. Prohlédla několik desítek knih, ale nikde nic konkrétního nebylo. Jen samá omáčka o tom jaký je a za co bojuje, ale jak ho vyvolat to nikde nebylo a tak byla šťastná, že alespoň ví to málo, co se dozvěděla v Královském městě.
    Zamčela se tedy v knihovně a zkoušela znova rituál. Tentokrát se povedl! Použila jiné svíčky, tak to bylo asi tím, jak si tak dumala pro sebe. Z oblaku, jež se před ní vytvořil se vynořil Seraf…
    „Zdravím tě mé dítě, s čím ti mohu pomoci?“
    „Jejda, ono se to povedlo...“ vyhrkla Agátka
    „Proč jsi mě zavolala?“
    „Goblini útočí na pevnost Geldit, která je odsud daleko, v poušti a mám takový pocit, že to není jen tak, že se něčeho bojí… Měla jsem vidění, že na město goblinů útočí nemrtví a mocnosti podzemí...“
    „Podíváme se jak to ve skutečnosti je… veď mě.“
    „Musím si osedlat koně a i ty ho jistě budeš potřebovat...“ dumala nahlas Agátka, když neviděla posvátná křídla.
    „Pojďme tedy a neztrácejme čas.“
    „Musím princi oznámit svůj odchod, i Sestrám meče, ale nevím co jim říci.“
    „Že tě pocestný požádal o pomoc...“
    „Teď? V tuto hodinu a zde?“
    „Ano.“
    „Dobře tedy, vydrž a nikam nechoď jdu za představenou kláštera…“
    „Půjdu s tebou!“
    „To raději ne.“
    „Neboj se...“

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 31.7.17 18:54:10  
       

      A tak se oba, Agátka i Seraf vydali ke světnici, kde byla představená kláštera. Ta jak uviděla Serafa, tak jen spráskla ruce a klonila se až na zem. „Co tě k nám přivádí, Serafe?“
      „Tady tvoje mladá bojovnice mě zavolala.“
      „Agátko, proč to?“ obrátila se tak trochu vyčítavě na Agátku.
      A Agátka opět zopakovala to, co Serafivi - o pevnosti Geldit a městě goblinů a tom, co se tam teď děje.
      „To musí vědět princ, pojďte se mnou,“ a už je vedla za princem.
      Princ Kornut právě uléhal na lože, když se ozvalo klepání na dveře…
      „Kdo je?“
      „Sestry meče.“
      „Vstupte.“
      „Zdravím princi a omlouvám se, že jsme vás vyrušily.“
      „To nic, co potřebujete?“ ospalým hlasem na to princ, už byl po celém dnu utahán a sotva viděl na oči. To, co mu však sestra představená řekla, ho okamžitě postavilo na nohy.
      „Tak nemrtví? Seraf! No... to jsou mi novinky a to vše ty Agátko?!“
      „Ano, prosím...“ zaznělo provinile od Agátky.
      „Dobře, že jste mi to řekli, vyšleme posla ke goblinům, ale prvně se musíme podívat do pevnosti, na koně!“ u dveří se zastavil a povídá strážím, sežeňte Lika a ať mě čeká u vjezdu do města… My jdeme ke koním,“ a namířili si to po schodech dolů ke stájím. Princ spěchal, asi věděl víc než Agátka a představená kláštera dohromady.
      „Proč ten úprk?“ otázala se Sestra meče.
      „Zdál se mi sen, taky o nemrtvých...“
      „Takže to vypadá, že skutečně asi budeme bojovat na dvou frontách, s nemrtvými a gobliny...“
      „Ano… nejspíš se tomu nevyhneme.“
      Osedlali koně a hnali se k hlavní bráně. Tam už je čekal Lik – velitel stráží.
      „Nazdar Liku, předávám ti velení nad městem.“
      „Copak se děje, princi?“
      „Musím neodkladně odjet a ty tu dávej velký pozor.“
      „Jsem opatrnost sama, však už mě princi znáte...“
      Rozloučili se tedy, jak s Likem, tak s představenou kláštera a tato malá skupinka se vydala na cestu směr pevnost Geldit.

  • dracek.60
    dracek.60, 31.7.17 16:30:45  
     

    ok dobrý :1:

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 31.7.17 15:00:58  
     

    Kapitola 12. - Zkouška postřehu

    Cesta byla celkem poklidná, prošli náměstím a namířili si to nahoru k hradu, jež se tyčil a skále obklopené vodou…
    „Jak si vlastně o ten meč přišla Agátko,“ zeptala se jedna ze Sester meče, která teď šla po jejím boku.
    „V noci na mě zaútočili lapkové – v hostinci, kde jsem přespávala.“
    „A kolik jich bylo?“
    „Teď si nevzpomínám pět nebo šest a k tomu jejich vůdce. Sotva jsem se probrala po děsivém snu, tak už stáli u mé postele. Museli mi něco namíchat do nápoje, jelikož jsem tvrdě spala a nepostřehla ani vrznutí dveří.“
    „Tak to jsi měla štěstí, že tě nezabili. Byla by tě škoda.“
    „To ano, ale víc než můj život je přednější, aby se tento meč nedostal do špatných rukou,“ ruka ji sjela k pochvě, aby se ujistila, že ho tam stále má.
    „Tak jest, je třeba být vždy ve střehu...“
    Zrovna, když zahýbali za roh dalšího domku, tak se v dáli objevil muž s lukem a vystřelil na prince šíp. Agátka to zpozorovala a vykřikla: „Princi, pozor!!!“
    Naštěstí šíp chytla do dlaně, těsně před princovým tělem a tak odvrátila možnou katastrofu – zásah prince šípem. Sestry jen mlčky přihlížely, jako by o nic nešlo.
    „Dobře si vedeš. Další zkoušku máš za sebou,“ poznamenal princ Kornut, vida tázavého pohledu Agátky.
    „Princi Kornute, není to nebezpečné, když se takto dáváte všanc tomu, co dokáži a co ne?“
    „Vůbec ne, však se na ten šíp podívej blíž.“
    Agátka tedy šíp začala zkoumat, prvně pevnost hrotu. Zjistila, že je z jakéhosi materiálu, který je měkký a dá se ohnout…
    „Tak takhle to je, je to jen neškodná atrapa.“
    „Přesně tak, jsem jejich jediní výrobci a používají se právě a čistě jen pro testy novicek jako jsi ty. Běžný zásah způsobí malou modřinu, ale já mám na sobě kroužkovou zbroj pod pláštěm, jak už víš, tak by se vůbec nic nestalo.“
    „Z čeho je to dělané?“
    „Špička je slisovaná sláma, natřená barvivem, aby vypadal jako skutečný hrot. Zkus ho zapálit uvidíš sama...“
    „To netřeba, stačí mi vaše vysvětlení.“
    „Podívej se i na pírka, jak jsou dělaná.“
    „Pravda, odlišně. Má to nějaký význam?“
    „Ano, šíp letí rychleji, než ty běžné a dokáže přesně zasáhnout i na velkou vzdálenost. Právě takové možná někdy uvidíš i v Lese zapomění, pokud se tam někdy dostaneš. Používají je jen elfové a sem tam i Sestry meče.“
    „Tak s elfy jsem se ještě nesetkala...“
    „I ty brzy poznáš, ale nepředbíhejme. Prvně dorazíme do hradu a tam se uvidí, co s tebou dál.“
    Dále už byla cesta poklidná, prošli přes padací most a na první nádvoří hradu. Byl to majestátní hrad, vévodil širokému okolí. Bylo vidět, že si už taky prošel nejednou bitvou, jelikož část hradeb byla zbořená, ale už se zase opravovaly. Na hradbách pracovala asi stovka vězňů a z blízkého kamenolomu vozili na hradby kámen. Takže tu bylo celkem rušno. Ale jen na vnější straně hradu. Ve vnitřní části byl klid.
    Na nádvoří se připravovali jezdci k odjezdu a Agátce to nedalo, aby se nezeptala: „Kam jedou?“
    „Do pevnosti Geldit uprostřed pouště. Je jich tam víc než třeba.“

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 31.7.17 15:01:33  
       

      „Ano už jsem slyšela, že král Heras povolal veškeré muže do zbraně.“
      „Tak jest.“
      „Toto je naše elita, vynikající bojovníci a jakási i záloha tu v těchto končinách.“
      „A nebudou zde potřební?“
      „Kdeže na udržení pořádku stačí bohatě biřici a Sestry meče,“ odvětil princ.
      Došli až ke klášteru Sester meče a tam se princ Kornut s Agátkou rozloučil na krátký čas, aby si odpočinula po cestě.

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 30.7.17 23:20:52  
     

    Krejčí byl zrovna v pilné práci, když vešla k němu do krámu. Před ní se naskytl obraz, jak si měří vysokého muže v kožených botách a dlouhém koženém plášti. Ani nezvedl oko a jen kývl hlavou na pozdrav.
    Podivín, pomyslela si Agátka, ani pozdravit neumí…
    „Mohu?“
    „Vydrž, vidíš, že mám práci!“ odsekl bezvlasý mužíček a jal se opět do měření pána.
    Agátka si sedla na stoličku, kterou měl u dveří a čekala až bude hotov a v tom si povšimla, jak z poza kabátu muže vykukuje část meče. Byl to přesně ten samý, který ji koňská hlava vzal. Jak se asi dostal sem? Byl ten lapka rychlejší než ona? Vždyť musel projít i tou osadou před městem. A tu jí svitlo.
    „No, jasně!“ přímo vykřikla.
    Najednou se všechny oči v krámě obrátily, ale jí to bylo jedno. Pochopila, že ten muž, který skoupil potky, byl vlastně ona koňská hlava a tento byl kupec onoho meče. Jenže co teď? Jak ho získat? Šla na to oklikou.
    „Vy asi musíte být hodně zámožný, když si necháváte ušít tak nákladné šaty,“ poznamenala k vysokému muži v plášti a posunkem ukázala na velmi drahé plátno.
    „Co je ti do toho?!“ odsekl muž.
    „Ajaj, tady to bude zavánět nepříjemnostmi,“ mumlala si tak pro sebe.
    „Celkem hodně. Docela by mě zajímalo, odkud máte ten meč a kde jste k němu přišel?!“ a už tasila ten koupený, protože v očích onoho muže bylo vidět zlost a nevraživost.
    „Co ti je po tom? Je můj tak se o to nestarej...“
    „Starám se, právě proto, že mi byl ukraden. Jste ochoten ho prodat?“
    „Jsi ses asi pomátla. Tohle na prodej není. By sis ho musela vybojovat.“
    Agátka ho chtěla získat stůj, co stůj a tak s bojem souhlasila.
    „Tady prosím ne, jděte na ulici...“ vměstnal se do rozhovoru krejčí, vida, že se ti dva budou bít.
    „Tady nebo na ulici, skoncuji s ní hnedle!“
    „To se ale zapotíte!“
    „S tebou, ty mládě? Pche.“
    „Do zbraně!“
    „Ukaž co v tobě je, ty nedochůdče...“ načež se muž jal meče.
    Agátka na nic nečekala a zaútočila jako první, obzvláště si vědoma toho, že kdo útočí první má výhodu… Muž se bránil a vypadalo to má navrch, ale Agátka se nedala nijak odradit. Výpady Agátky byly čím dál nečekanější a zuřivější. Muž se jen s vypětím všech sil pokoušel odrážet útoky. Tu ho to zasáhlo do ramene, tu do ruky. Měl jediné štěstí, že měl na sobě pod pláštěm zbroj. To Agátka zjistila až v průběhu boje. Agátku muž nezasáhl ani jednou. Ta vždy odrazila svižně protiútok a její meč opět zařinčel o mužův. Muž využíval šatů, které v krámě byly pověšené na věšácích a házel je na Agátku, aby jí tím znepříjemnil boj. Agátka však stále víc vyhrávala a měla postupně dost navrch. Nakonec muže zatlačila do kouta. Jelikož nevěděl kam už ustoupit, tak se vzdal a prosil o milost.
    „Dej mi ten meč, jinak tě předhodím vlkům!“ rozhodně na to Agátka.
    Muž se tedy podrobil: „Tady ho máš a už mě nech,“ a pomalu jí ho podával.
    To bylo divné, jistě věděl, jakou má hodnotu, jen tak by se ho nevzdal… když v tom, jí kdosi zezadu klepl čímsi po hlavě. Byl to krejčí. Praštil ji kusem dřeva, na kterém bylo plátno.

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 30.7.17 23:21:25  
       

      Agátka se zapotácela, čehož podrobený muž využil, v rychlosti sebral meč a už byl ve dveřích z krámu venku.
      „Proklatě. Hezky jste mi pomohl,“ vyjela na krejčího.
      „Říkal jsem, že to tu nestrpím...“
      „Tak vám tedy pěkně děkuji, šlo tu o magický meč!“
      „Já vím, ukazoval mi ho.“
      „Cože?!?“
      „Byl to samotný princ Kronut, jen si s tebou tady tak hrál, aby vyzkoušel tvé dovednosti Sestro meče...“
      „Uspěla jsi. Meč je v dobrých rukou neboj.“
      „A nešijete na mě zas nějakou boudu?“
      „Ne, to není můj styl. A pak, jen se běž podívat za dveře mého krámku. Princ tam na tebe čeká. Změřím si tě později, až budeš mít čas.“
      „Tomu tak budu věřit, prvně mě praštíte do hlavy a teď děláte jakoby nic.“
      „Však uvidíš...“
      A skutečně. Hned za dveřmi stál princ i s ochrankou - Sestrami meče.
      „Vítáme tě v Přístavním městě dítě a prosím odpusť mi ten malý žertík,“ jal se do hovoru princ.
      „To byl pěkně povedený žertík. Co můj meč?“
      „Tu je, vezmi si ho...“ a jedna ze sester vystoupila a podávala meč Agátce.
      „Tak z toho jsem na větvi. Proč ten souboj?“
      „Abychom věděli, jak si na tom stojí a zda se dokážeš bít, i když dopis, který se k nám dostal od Sester meče z Královského města mluvil jasně, že jsi vycvičená. Jen jsme chtěli mít jistotu.“
      „Dopis? Já taky jeden pro vás mám princi.“ načež vytáhla z mošny trochu pergamen a podala mu ho.
      „Na to se podívám až na hradě, ne všude je tu bezpečno, i když tu jsou Sestry meče,“ otočil se k ženám ty Agátku vybídly, aby vzala koně a šla s nimi.
      Cesta na hrad byla pohodlná, žádné davy lidí, právě proto, že princ si tu získal velikou vážnost i za své působení zde. Lidé se shlukovali po krajích, aby tato skupinka mohla projít bez potíží. Ale přesto ty pohledy na Agátce visely čím dál víc. A tak si tím lámala hlavu až se nakonec zeptala Sester.
      „Sestry, můžete mi vysvětlit, proč se na mě každý dívá?“
      „To je zbrojí a věkem. Nikdy ještě neviděli mladou Sestru meče. Tak proto.“
      „Takže jim jako připadám moc mladá?“
      „Přesně tak, málo kdy se stane, že Sestra meče je poslána někam dál než je z ní mladá bojovnice. Oproti nám jsi ještě dítě.“
      „Aha, tak proto.“
      „Ano. A nevleč se za námi jak nějaký pacholek. Hezky do čela a ať ti nic neunikne.“
      Co by mi tak mělo uniknout? Myslila si po cestě Agátka. Ale přesto dávala na vše bedlivý pozor.

      • anika
        anika, 31.7.17 06:01:47  
         

        :4:

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 31.7.17 15:17:06  
       

      Kapitola 11. - Souboj u krejčího