Serafe, zachraň nás!

Otevřená diskuze | Kategorie: Literatura
anika (2017-09-10 20:50:40)KarelKeslly (2017-09-05 11:41:32)dracek.60 (2017-08-10 12:26:52)
Serafe, zachraň nás!
Založeno: 17. 7. 2017 | Příspěvků: 114 | Členů: 3
Správci: KarelKeslly (hlavní)

Fantasy román na motivy zajímavého snu o světě, kde hranice určuje jen mysl člověka, tedy malé Agátky, jež je v učení Sester meče, jež chrání zemi před vším možným... Zem se bouří a z jihu útočí goblini a právě do této doby je vyvolán Agátkou Seraf, jež má napomoci na ochranu země Belttet, ve které žije a kterou už starý král Heras tak tak drží pohromadě. Podaří se Agátce spolu se Serafem zachránit zemi před rozvrácením? To se teprve uvidí...

(surové díklo - berte chyby prosím s rezervou)

https://www.youtube.com/watch?v=B8VeshPgJzo

Nemůžete přispívat - nejste přihlášen!


  • dracek.60
    dracek.60, 8.8.17 10:06:03  
     

    dobry

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 8.8.17 02:48:28  
     

    Kapitola 19. - Na pohřebišti

    Cesta rychle ubíhala a jezdci jeli tryskem směrem k jezeru. A tam, na úpatí skály, se tyčila posvátná socha. Byli na pohřebišti. Sesedli z koní a šli se podívat, jak to tam vypadá.
    Procházeli se mezi náhrobky… Bylo tu tísnivé ticho, takové až srdce svírající. Pojednou se u jednoho z náhrobků začala zvedat zem.
    „Pozor, tady se ještě jeden klube ven! Na něj!“ vykřikla Agátka.
    Co se však stalo nečekal nikdo. Kostlivec se mezi tím vyhrabal asi do poloviny těla a pak zaúpěl zuby: „Pomožte mi prosím...“
    „Jak ti máme pomoct?“ otázal se Seraf, vida, že kostlivec nechce útočit.
    „Kdosi mě probudil z věčného spánku a teď mi v těle, vlastně v kostech, tepe život...“
    „Kdo tě povolal a jak?“ zeptala se mladší z elfek – Diana.
    „Odpočíval jsem spánkem spravedlivých. Za svůj život jsem nezkřivil nikomu ani vlásek na hlavě, spíše naopak. Snažil jsem se, aby se všichni měli dobře...“ procedil kostlivec mezi zuby.
    „A dál?“ netrpělivě na to Agátka.
    „Pak se do naší osady vehnala tlupa zuřivců a přepadli nás. Celou vesnici vypálili, moji rodinu zabili před mýma očima a mě nechali ať se na to dívám. Měl v tom prsty jeden neslavný mág zvaný Šakar. Pak do vesnice vjela královská jízda a osvobodili nás, ale ještě předtím než se tak stalo, tak tento temný mág na naši vesnici uvalil kletbu. Že až přijde čas, tak mu budeme muset všichni sloužit.“
    „Znám tu pověst,“ zamyslela se starší z elfek – Eleonor. „Praví, že až se zde objeví Seraf se svojí družinou, tak nemrtví vstanou ze svých hrobů a budou Šakarovi sloužit. Ale je tomu už velmi , velmi mnoho let zpět. Těžko bude Šakar ještě žít, leda by přišel na to, jak ošálit smrt.“
    „Zajímavé,“ podotkl Seraf. „A co ty kostlivče, máš jméno?“
    „Jmenuji se Zachariáš.“
    „Dobrá Zachariáši, umíš s mečem a štítem?“
    „Ano, umím, mám vše u sebe v hrobě...“
    „Skvělé… pojedeš s námi, souhlasíš? Na nemrtvé, kteří se chystají napadnout osadu nedaleko odtud.“
    „Alespoň budu k užitku, když už nemůžu věčně odpočívat.“
    „Tak se pustíme do kopání lidi, ať to má Zachariáš lehčí. Nechat zde ty zbraně, by byla velká škoda.“ A tak se dali do kopání improvizovaným rýčem a zrezlou lopatou, kterou našli v přídomku u pohřebiště. Jen co vše vykopali a osvobodili i Zachariáše z jeho podzemního vězení, tak si ještě na chvíli odpočinuli, až po hodné chvíli se zase vydali na cestu… směr osada Traglich.
    „Nasedat a jedem...“ zavelel Seraf.

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 4.8.17 02:19:08  
     

    Kapitla 18. - Přepadeni

    Cesta byla nesnadná, plná popadaných stromů. Bylo vidět, že se tu přehnala před nedávnem vichřice. A tu zpoza jednoho spadlého stromu zaútočil kostlivec…
    „Pozor, už jsou tu!!!“ vyhrkl Urlich, sesedl obratně z koně a jal se sekery. Agátka i Seraf spolu s elfkami taktéž. Obě elfí ženy po kostlivci vystřelily, ale bez jakéhokoliv účinku. Tak použily kouzla vyrůstajících kořínků ze země, které alespoň kostlivce zastavili a propletli se mezi jeho nohama, ale ne na dlouho...
    Agátka na nic nečekala a hned se do něj spolu se Serfem i Urlichem pustila. Podařilo se jim useknout kostlivci hlavu, ale jeho tělo bojovalo dál… dokonce i jeho jednotlivé části!
    „Tak už chcípni, neřáde!!!“ klel Urlich jak dlaždič.
    Museli ho rozsekat úplně na kousíčky – pomalu na jednotlivé kosti, pak byl už konec. Každopádně to byla zlá zkušenost, pokud to takto bude s každým kostlivcem… Co ho asi drží pohromadě, že útočí bez hlavy, bez ruky, bez noh??? Jaká síla?!? A pak, Agátčina kouzla na něj fungovala jen z části. Meteory se osvědčily, i paprsek světla, ale další kouzla už ne. A jak to bude asi se zombí?
    Urlicha kostlivec ošklivě zasáhl do holeně a hnisalo to, jak jed, který byl na zbrani kostlivce postupoval do krevního oběhu. Agátka se dala do ošetřování Urlicha, kterého začala polévat horečka. Ostatní se pustili do prohledávání okolního lesa, zda tu ještě není nějaký kostlivec, či zombí, kteří by je mohli nečekaně překvapit… Na nic podezřelého nenarazili a tak se asi za hodinku vrátili k Agátce a Urlichovi. Urlich byl na tom velmi špatně, celé tělo mu žhnulo horečkou a horečka ne a ne ustoupit, i když se Agátka snažila seč mohla.
    Seraf si sedl na kmen stromu a uvažoval polohlasně, ale spíš jen tak pro sebe, aby si utříbil myšlenky: „Když bude nutné každého rozsekat na kousíčky, tak to chce nějaký plán jak tu celou tlupu porazit.“
    Elfky to zaslechly a přisedly si k Serafovi. „To kouzlo kořínků zapůsobilo, tím bychom mohli začít, co dál? Znáš něco podobného z dob dřívějších?“
    „Právě si to v hlavě přehrávám a probírám se svými zážitky, je toho opravdu dost, tak vydržte…“ na chvíli se odmlčel, a pak povídá: „No, něco by se našlo, ale to jsem bojoval s gobliny. To není tak docela stejné, ti byli živí. Kostlivec - to je jiný level,“ a pověděl elfkám svůj příběh o nastolení míru v Belttetu před dávnými věky. I o tom, jak bojoval s temnými elfy.
    „Ano, ten příběh známe – takže to jsi byl ty?“
    „Ano...“
    „Ale to tě tenkrát povolaly Sestry meče, že.“
    „Přesně tak to bylo. Teď je to podobné… Agátka k nim patří taky a snad ví víc, než tušíme… Agátko?!?“ obrátil se Seraf na Agátku s otázkou.
    „Ano, Serafe?“
    „Co nám můžeš říct k tomu co tě vedlo mě povolat?“
    „Prvně jen zvědavost, jaké si takové nutkání, ale místo toho se mi vždy objevilo něco jiného...“ a popsala to co se jí stávalo při pokusech vyvolat Serafa.
    „To je zajímavé… říkáš harpie a nižší démoni?!“ pronesla jedna z elfek – ta mladší.
    „Ano, tak jsem to viděla, ale kdo ví… třeba to tak není.“

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 4.8.17 02:19:43  
       

      „Rozhodně to nebudeme podceňovat, předem vyzbrojený a poučený, je vždy připravený… To je zas z naší zkušenosti,“ podotkla elfka - ta starší.
      Konečně se rozpovídaly, pomyslela si Agátka. Dál se rozhovor točil kolem taktiky a jak přechytračit kostlivce. Ale moc se nemohli shodnout na nějakém větším plánu. Seraf byl za to najít úžlabinu a tam je vlákat, Agátka měla velké oči, že jich meteority pobije hodně a elfky se klonili k postupnému útoku. Prostě zmatek, byli bez velitele, bez někoho kdo to bude řídit a tak najít společnou řeč bylo obtížné, protože každý z nich byl jiného ražení a s jinými zkušenostmi. Nicméně se dohodli na tom, že je třeba jednat co možná nejrychleji a tudíž delší setrvání na místě by je mohlo zdržet. Onen zraněný muž, kterého vzali s sebou byl za rozdělit se…
      „Tak víte co? Já tu zůstanu s Urlichem, než ho ta horečka přejde a vy zatím jeďte za nemrtvými ať je stihnete dřív, než dorazí do osady...“
      „To je moudré, však ty bys nám nebyl stejně k ničemu, sotva se hýbeš…“ a Seraf se podíval na starostlivou Agátku, která právě zavazovala Urlichovu nohu.
      „Dobrá, rozdělám zde oheň a utábořím se tu s Urlichem na chvíli, jak mu bude líp, tak za vámi vyrazíme.“
      „Dobře, dohodnuto… naši cestu poznáte podle rozbitých kostí...“ zavtipkoval Seraf, i když si tak v duchu říkal, jaká je to čeká práce, a co vše asi tak budou muset vynaložit za sílu, ke zdolání té bandy nemrtvých…
      „Agátko, nasedat… jedeme!“
      „Ještě chviličku… jen co to dováži, už končím...“ a za nedlouho i Agátka vysedla do sedla a celá skupinka, těchto čtyř odvážných bojovníků, se tryskem hnala směrem k jezeru.

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 4.8.17 06:29:36  
       

      doplnění do souboje s kostlivcem... trochu té přímé řeči... ať je to pružnější...

      „Urungutum tágrum!“ pronesla starší z elfek a upoutala kostlivce magickými kořínky k zemi.
      „Atara teres!“ zaznělo od kostlivce a vymanil se z toho.

      to mě napadlo, když sem se pokoušel usnout... ha..vytvořím jazyk nemrtvých :15:

      • dracek.60
        dracek.60, 4.8.17 16:29:21  
         

        kostlivec a mluví no vlastně proč né jenom by to nemělo být slyšet normálně :4:

        • KarelKeslly
          KarelKeslly, 4.8.17 17:30:41  
           

          detail :1: :1: :1: potřeboval jsem to oživit...

          • KarelKeslly
            KarelKeslly, 4.8.17 17:31:26  
             

            dejme tomu, že měl ještě hlasivky v pořádku...

            • dracek.60
              dracek.60, 4.8.17 18:18:13  
               

              ten hlas nemusejí přeci slyšet všichni může bejt telepatickej :1:

              • KarelKeslly
                KarelKeslly, 5.8.17 14:48:48  
                 

                musím to ještě nějak předělat.. telepaticky by to taky nešlo - je bez mozku (byť je to fantsy) :8:

                • KarelKeslly
                  KarelKeslly, 5.8.17 14:51:08  
                   

                  co třeba
                  - zaskřípal zuby a vymanil se z toho?

                  • dracek.60
                    dracek.60, 6.8.17 15:50:23  
                     

                    jo to jde

                  • dracek.60
                    dracek.60, 6.8.17 15:53:48  
                     

                    bleskove si sundal hlavu a prekousl korinky :1: :1:

                  • dracek.60
                    dracek.60, 6.8.17 15:54:22  
                     

                    bleskove si sundal hlavu a prekousl korinky :1: :1:

                  • KarelKeslly
                    KarelKeslly, 6.8.17 16:54:42  
                     

                    :1: :1: :1: :1: :1: :1: :1: :1: :1:

                  • anika
                    anika, 6.8.17 20:05:21  
                     

                    :15: :4:

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 3.8.17 21:21:18  
     

    Kapitola 17. - Raněný na rozcestí

    „Tak co? Jak jsi pořídil?“ optal se Urlich Serafa.
    „Pojedeme do Lesa zapomnění, vyčistit jedno doupě zlořádů.“
    Agátka vidouce Serafova bojová křídla si ihned vzpomněla na ten svůj sen, kde Serafa poprvé uviděla. Byla to přesně ta křídla, která viděla. Už tušila, že ten její sen se nejspíš promění ve skutečnost.
    „Kdo ti dal ty křídla, Serafe?“
    „Ten stařičký elf, Agátko...“
    „Víš, měla jsem sen a viděla jsem tě právě v těchto.“
    „Hmmm… to je zajímavé, že by se sen promítal do reálu?“ překvapeně na to Urlich.
    „To je právě to, čeho se bojím nejvíce,“ a Agátka zapátrala v paměti na veškeré sny, co se jí zdály, a které jsou spojené s realitou.
    „Čeho se bát?!? Moje sekera vždycky ví, kam zasáhnout.“
    „Nech být, Urlichu. Pokud protivníků bude hodně, tak si s nimi těžko poradíme...“ podotkla Agátka.
    „Nechme řečí a pojďme, čas kvapí a lumpové nepočkají!“ zaznělo od Serafa.
    Nasedli na koně a vzhůru do Lesa zapomnění. Směr doupě zběhů.
    Ujeli den cesty a něco, když se před nimi objevila křižovatka. Nebylo by na tom nic zvláštního, až na to, že u rozcestníku seděl muž s ranami na tváři, které krvácely.
    Vida je, tak se pokoušel vstát, avšak marně. Skupinka našich bojovníků dojela až k němu…
    „Prosím, pomozte nám,“ zaúpěl muž v šatech potřísněných krví.
    „Co se stalo?“ optala se Agátka.
    „Na hrázi jezera, do něhož ústí řeka Krita, se objevili nemrtví – kostlivci a zombie – vstali z posvátného pohřebiště, které je nedaleko odtud. Všichni naši padli, jen já se zachránil. Teď míří nemrtví na sever, na osadu Traglich, ale tam žádný bojovník není, kdo by ji mohl bránit. Všichni muži totiž odjeli do pevnosti Geldit, jak nařídil král...“
    „Raději jsi měl padnout, jen zbabělec utíká!“ obořil se na něj Urlich.
    „No tááák, Urlichu, vidíš, že taky bojoval...“ zaznělo od Agátky, která se se soucitem jí vlastním věnovala muži a ošetřovala jeho rány směsicí bylinek, jež měla pro takovéto případy schované v mošně na koni.
    „Vydáme se tím směrem... snad se nám podaří osadu uchránit.“ komentoval Seraf situaci.
    „Pravda, osadu padnout nenecháme! Ještě štěstí, že jsme tudy projížděli. Jak daleko je to k jezeru?“ otázal se Urlich.
    „Den cesty... a do... osady... Traglich... asi tak čtyři dny ostrou jízdou,“ povídá muž polykajíce vodu, jež mu Agátka podala na osvěžení.
    „A kolik těch nemrtvých je?“ zeptala se Agátka a měla obavy… právoplatné jak hned zazněla odpověď od muže.
    „Asi čtyři tucty...“
    „A safra, to je dost, ale co… život je stejně krátký,“ pokusil se Urlich o vtip, ale každý z bojovníků okamžitě věděl, jak složité bude nemrtvé porazit. A taky se vlastně nikdo z nich s nemrtvým ještě nesetkal.
    Po poradě s elfy se celá skupinka rozjela směrem k jezeru. Zraněného muže vzali s sebou, Seraf si ho vzal k sobě a komentoval to slovy: „Mě kůň necítí, jsem jako pírko, tak teď bude mít konečně pocit, že někoho veze na hřbetě.“

  • dracek.60
    dracek.60, 3.8.17 21:19:18  
     

    dobrý jen drobnost
    Mě kůň necítím :4:

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 3.8.17 21:21:33  
       

      jj taky jsem si toho všiml.. dík
      :4: :4: :4: :4:

  • dracek.60
    dracek.60, 1.8.17 17:36:00  
     

    lesní verbeši!“?? :1: :1: :1: :1:

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 1.8.17 03:51:07  
     

    jen taková poznámka... co je lepší?
    černý mág nebo temný mág??? :8:
    podotýkám, že bude mít pak v popisu černý plášť...

    • anika
      anika, 1.8.17 08:07:15  
       

      Já bych řekla temný :4:

      • dracek.60
        dracek.60, 1.8.17 17:21:02  
         

        taky zní to tajemnějc :1:

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 1.8.17 03:28:10  
     

    Kapitola 16. - Ve vesnici elfů

    „Stát!“ zaznělo od elfa, jež držel stráž u vstupu do osady.
    „Chceme si promluvit s vaším vůdcem,“ poklidně pronesl Seraf.
    „A co ti ranění, kteří jdou za vámi?“
    „Nešťastná shoda okolností,“ podotkla Agátka a v ruce se jí zaleskl meč.
    „Ty jsi Sestra meče?“
    „Ano a doprovázím tady Serafa a ještě jednoho bojovníka.“
    „S tím mečem tě dovnitř nepustím!“
    „Já ho zas nikomu nedám, ani nikam neodložím.“
    „Jak je libo, tak zůstaneš tu a ty taky,“ poukázal elf na Urlichovu sekeru.
    „Co se dá dělat,“ povzdychl si Urlich, taky se totiž nechtěl zbraně vzdát. Přeci jen, být v osadě elfů, ať již v ní, nebo v její blízkosti, bylo vždy nebezpečné pro každého. Elfové byli zvláštní, někdy byli mírumilovní a jindy krvelační. Nikdy se nikomu nepodařilo zjistit, proč je to jednou tak a podruhé onak a tak se jim lidé spíše vyhýbali.
    Elf, který je vedl do osady ujistil Agátku i Urlicha, že se netřeba bát o Srafa, u nich byl vždy v úctě. Už z dávnověku. Postupně pak kolem nich do vesnice procházelo procesí s raněnými elfy, kteří na tom byli hodně špatně, ale na druhou stranu neměli útočit, myslela si v duchu Agátka. Mají co si zasloužili…
    Serafa elf dovedl až před hlavní stan, kde pobýval už viditelně starý elf, kolik mu mohlo být se nikdo nedokázal odvážit říct. Snad tisíc let, nebo víc? Ten, jak Serafa uviděl, tak se zvedl a poklonil se.
    „Vítej Serafe. Čeho si žádáš?“
    „To se spíš ptám já vás. Proč nemůžete žít v míru spolu s lidmi?!“
    „Je toho mnoho, co nevíš, za ta století, co jsi tu nebyl se hodně změnilo. Lidé nás nemají v oblibě a vyhýbají se nám. Obchod vázne a ke všemu ti nemrtví.“
    „Ano, už jsem slyšel od tvého pobočníka“ a ukázal na elfa, který ho doprovázel.
    „Temní kněží nás taktéž vyhnali se svými kouzly ven z lesů, spolu se zběhy jež se teď potulují v jižní provincii. Chvíli jsem s nimi bojovali, ale bylo nás málo, proto jsme se raději stáhli.“
    „Jak to že málo? Vás je mnohem víc než lidí...“
    „Bylo tomu tak, než černí mágové zamořili naše prameny mládí jedem. Už se z nich napít nemůžeme a tak stárneme a naše populace se snižuje. Ani v lesích už nemáme takový klid, jako kdysi. Mnoho nás padlo i v boji proti zběhům, kteří se šikují na jižní hranici lesů a dělají dlouhé výpady na naše obydlí za účelem drancování a odvlékání mladých elfů do otroctví. Zdaleka už není les bezpečný pro nikoho, ani pro nás. Proto ten přesun do skal. A byť zde nejsme zdejší, tak už jsme si tak nějak zvykli na podmínky, které tu vládnou. Je tu rozhodně více bezpečno, než teď v Lese zapomnění.“
    „To jsou velmi důležité zprávy co mi tu říkáš. Souhlasí to s tím, co víme. Můžeme vám být nějak nápomocní?“
    „Něco by se našlo, snad zkusit zabít, či zajmout vůdce zběhů...“ na chvíli se stařičký elf odmlčel a vzpomínal: „Počkej chvíli, jen co si vzpomenu… Už to mám… Jmenuje se Jat. Usídlil se v Lese zapomnění u vchodu do podzemní jeskyně na severovýchodě.“
    „To naše skupina zvládne.“
    „Nedej se mýlit, je jich tam jako much.“

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 1.8.17 03:29:10  
       

      „Dobrá, dáme si pozor a něco vymyslíme, jak na ně.“
      „Dám ti k sobě dva elfy, ti tě povedou a budou při tobě i bojovat, pokud k boji dojde, jako že asi ano.“
      „Děkuji, hned se vydáme na cestu, jen co budou připravení… Nicméně to musím ještě říci svým spolubojovníkům, kteří čekají před vesnicí. Vaše stráž je odmítla pustit.“
      „Ano, ano, pravda… málem bych zapomněl Sestra meče je ta maličká, že. Dávej na ni pozor, může být hodně důležitá. Cosi mi říká, že ty a ona jste v jakémsi duševním spojení. To si jen tak lehce šepotaly stromy, než jste se k nám dostali.“
      „Pravda, povolala mě na tento svět, asi věděla proč.“
      „Chraň ji a nedej, aby zhynula… zde jsou bojová křídla… ber… budou se ti hodit.“
      „Děkuji za tak vzácný dar, vážím si toho.“
      „Tak na shledanou… snad se ještě potkáme, rád jsem tě viděl.“
      Seraf jen pokýval hlavou na znamení pozdravu, otočil se a došel ke svým druhům, kteří ještě stále byli před vesnicí. Stráž byla neoblomná, i když Agátka zkoušela kde co. Po chvíli se k nim taktéž přidaly i dvě středně vzrostlé elfí ženy, nejlepší lukostřelkyně. Jejich oblek kopíroval barvu lesa. Z čeho však byl vyroben, bylo pro Adélku záhadou. A i když se jich ptala, tak neřekly ani slovo, jen pozvedli levé obočí. Nedostal z nich nic. Divné nátury, pomyslela si.

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 1.8.17 01:53:08  
     

    Kapitola 15. - Skalní úžlabina

    Agátka jela v čele, za ní Seraf a nakonec Urlich. Projížděli právě skalní úžlabinou, celkem úzká cesta mezi skálami. Sem tam museli podjet pod převisem a jindy sesednout z koně, aby se vůbec protáhli…
    „Tak... tady jsem na toho elfa narazil,“ poznamenal Urlich a ukázal na vyvýšeninu vzdálenou ani ne padesát kroků. „Buďte ve střehu, kdykoli se tu může objevit další...“
    Sotva to dořekl, tak se z poza skály vynořil elf s lukem a za ním další a další. Cirka tak tucet elfů a již šípy letěly vzduchem. Agátka některé chytla a jiným se vyhnula, Pro Serafa byly šípy neškodné, tedy alespoň se to tak zdálo. Šípy ostřeloval elfy a vždy zasáhl. Urlich se mezi tím škrábal na vyvýšeninu, aby s nimi zatočil po svém, se svou sekerou.
    Agátka použila kouzla a seslala na tuto nevhodnou společnost déšť meteorů a blesků. Zasáhla několik elfů meteority a půltuctu jich těžce zranila.
    Elfové vidouce, že je s nimi asi ámen, jak se Urlich blížil, a když Agátka vytasila magický meč, počali ustupovat a krýt se za skály, odnášejíce raněné. Agátka a Seraf však nelenili a pustili se taktéž za nimi. Každý z jedné strany.
    „Nesmí uniknout!“ zavolala Agátka na Urlicha.
    „Však už jsem nahoře… tak pojďte lesní verbeši!“ a už jeho sekera zařinčela o meč jednoho z elfů. Seraf se mu snažil jít na pomoc a Agátka taky. Tři zdolali, ale další elfové již prchali cestičkou podél hory, kamsi pryč od tohoto místa.
    „Za nimi!!!“ vykřikl Urlich a už se hnal tam, kudy před chvíli prchali elfové.
    Za nedlouho je dohnali a vyřídili si s nimi účty po svém… Svázali jim ruce i nohy a položili na vyvýšeninu na skále.
    Pak Seraf promluvil: „Vy už mě neznáte?“
    „Nebyli jsme si jistí, zda jsi to ty a ne nějaký další nemrtvý.“
    „Nemrtvý? vmísila se do hovoru Agátka.
    „Ano. V našem Lese zapomnění vstávají z hrobů a vyhánějí nás spolu s černými mágy, kteří vzývají démony. A taktéž zběhové nám dělají nepříjemnosti a vytlačují nás...
    „Budiž, ale proč útočíte na pocestné?“ zeptal se Seraf.
    „V těchto dobách se nedá nikomu věřit. Usídlili jsem se kousek za horou a chráníme si přístupové cesty k našim současným obydlím, co to jen jde. Ještě nemáme vybudované palisády, tak proto tohle všechno,“ vysvětloval vysoký elf s rozpuštěnými světlými vlasy.
    „Je třeba si o tom celém popovídat blíže. Zavedeš nás k vašemu vůdci?“
    „Rád,“ odpověděl elf, vida, kdo jsou.
    Postupně zase tedy všechny rozvázali a vydali se cestičkou do osady elfů. Cestička, kterou šli, byla na jedné straně ohraničena horou a na straně druhé pak příkrou propastí. Jediný chybný krok vedle a byl konec. Po cirka půlhodince dorazili do osady...

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 1.8.17 00:18:12  
     

    Kapitola 14. - Rozmluva s Urlichem

    Cesta probíhala celkem v poklidu. Jeli podél pobřeží několik dní, až dorazili do malé osady s názvem Vestet, která byla mezi Přístavním městem a Královskými loděnicemi…
    „Vítejte princi, čím mohu posloužit?“ optal se hostinský, když skupinka vešla do hospody.
    „Něco osvěžujícího by nebylo?“ otázala se Agátka.
    „Ale jistě že...“ na to hostinský a už naléval tekutinu do džbánu.
    „Pro mě jedno pivo a co ty Serafe?“
    „Já nepotřebuji nic, nejím ani nepiji. Jediné co dělám je to, že objímám stromy a čerpám z nich energii, ale jestli vás to potěší, tak si taky dám jedno pivo. Už ani za ta tisíciletí ani nevím, jak chutná.
    Skupinka si sedla kolem kulatého stolu, ťukli si na zdraví a odpočívali nohám… přeci jen, jet v sedle několik dní není žádná maličkost.
    „Jak daleko je to ještě do loděnic?“ optala se Agátka.
    „Přibližně stejně, jak cesta z Přístavního města sem.“
    „Héééj, hospodóóó… nalévaj!!!“ ozvalo se od vchodu.
    Ve dveřích se objevil malý stařík s pleší na hlavě, v jedné ruce sekeru a v druhé štít. Dlouhé šedivé vlasy, co měl po stranách byly spleteny spolu se zlatou nití do copánků a ozdobeny drahými kameny.
    „Nehulákej tak Urlichu, máme tu hosty!“
    „Zdravím vespolek,“ a přisedl si ke skupince.
    „I my vás zdravíme,“ jal se do hovoru princ.
    „Co tak hlučně?“ zaznělo od pultu, kde hostinský právě točil korbel piva..
    „Ále, mám chuť na pořádné pivo a taky kus pečeného,“ a oči se mu zaleskly.
    „Zas máš co oslavovat? Koho si tentokrát skolil k zemi?“
    „Elfa!“
    „Cožééé?!?“
    „No, vážně,“ a odebral se ven ke svému koni… „podívej se co mám,“ zaznělo ode dveří.
    Ale to hostinskému bylo jedno, dál točil korbel s pivem a nevěnoval tomu pozornost, až se Urlich naštval a hodil ten úlovek na pult…
    “Hele… elfí luk i šípy.“
    „Pravda… kde si k tomu přišel? Les zapomnění je odtud daleko, tam jsou elfové, ale že by byly tady, o tom pochybuji.
    „No skutečně. Na jednoho jsem narazil ve skalách. Je jich tam víc…“
    „To je víc než podezdřelé,“ vmísil se do hovoru princ.
    „Jejdanánky, zdravím princi, nějak jsem si ani neuvědomil, že to jste vy.“
    „To nic pane, ale zajímají mě ti elfové. Jak jsou daleko dotud?“
    „Tak půl dne ostré jízdy.“
    „To se sem museli dostat přes loděnice.“
    „Tak to vám neřeknu, jen že za humny je jich jako much a jsou celkem nervózní...“
    „To je opravdu divné,“ a Agátka už tušila, že je to výsledek toho, co se děje v poušti.
    „Co jsem mluvil s tím poraženým, tak prý jsou vytlačováni zběhy, kterými se to v jižní provincii jen hemží.“
    „To nedokážou šlechtici udělat pořádek?!“ naštvaně na to princ.
    „O to by ani tak nešlo, ve městech je nepotkáte, právě proto, že se stahují právě do lesů, kde se dá dobře skrýt.“
    „Tak to je nemilé,“ poznamenal Seraf, ale pak pokračoval: „elfové mě znají, tak se tam vypravím a pokusím se zjistit, co se děje a ty Agátko půjdeš se mnou - jako doprovod.
    „Princi a co vy?“ zaznělo od Urlicha, který už měl pomalu skoro celý džbán vypitý... padlo to do něj jako nic.

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 1.8.17 00:18:18  
       

      „Já se pojedu podívat do Královských loděnic, jak to funguje tam. Přeci jen je mám pod správou, tak aby se nestalo snad něco horšího a nevypukla válka mezi námi a elfy. To už by asi bylo moc, už tak se v pevnosti Geldit držíme jen tak tak.“
      „Vy jste mi nějací rychlíci,“ poznamenal Urlich, „takováto rozhodnutí vyžadují čas a dobře to promyslet… tím, že se do toho vrhnete po hlavě a navíc rozdělíte síly, tak je to spíš mladická nerozvážnost.“
      „No, máme tebe, pojedete s námi, jste pro?“ nesměle na to Agátka.
      „Tak to zas jako proč ne?! Bít se umím a vám jistě moje pomoc pomůže…“
      „Domluveno tedy, já pojedu podél pobřeží dále na jih do Královských loděnic, tam mi nic na cestě nehrozí a kdyby něco, tak bít se umím. Vy se vydejte na západ do Údolí smutku a pak dolů na jih k Lesu zapomnění. Setkáme se u Hraniční pevnosti, tam, kde končí poušť a začíná naše země. Před pevností, na úpatí hory, je malý stanový tábor, tak tam.“
      „Tak na to si dám ještě jedno, člověk se před bojem potřebuje hodně posilnit a pivo je to nejlepší… Héééj, hostinskýýý, ještě jeden korbel,“ zahalekal Urlich.
      „Moc nepijte, ať nemáte zpomalené reakce,“ to Agátce dělalo hodně velkou starost.
      „Nic se neboj mladinká. Já toho snesu hodně.“
      Princ už dopil a zvedajíce se od stolu pronesl ke skupince: „Tak já jedu a vy taky brzo vyrazte, mám takový pocit, že nám bude každá minuta dobrá...“
      „Taky si myslím!!! Ještě jeden korbel na chuť a zvedáme se...“ na to Urlich.
      „Serafe, jak ti pivo chutná?“ nedalo Agátce se zeptat.
      „Popravdě, nějak v tom nevidím zálibu, jak tady Urlich, ale každému, co jeho jest.“
      „To chce ještě jeden, u prvního chuť zdaleka není tak poznat,“ snažil se Serafa přimět Urlich.
      „Opravdu už ne…“
      „Dobrá tedy, přemlouvat tě nebudu. Ostatně stejně piješ pomalu, tak bychom tu seděli až do zítřejšího rána.“
      „Ani ne… spíš to vychutnávám a snažím si to porovnat ve vzpomínkách, jak chutnalo a jak to chutná teď.“
      „No, to je jedno… stejně už mám dopito, tak hurá na cestu!“
      „Na shledanou…“ slušně pozdravila Agátka spolu se Serafem.
      „Mějte se a zase přijďte, budu rád,“ pokýval hlavou hostinský, když je vyprovázel.
      Odvázali koně, nasedli a hurá do Údolí smutku...

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 31.7.17 20:12:24  
     

    teď mě tak napadlo to přepsat a že by se duše Serafa vtělila do Agátky :1: :1: :1: :1:

    • dracek.60
      dracek.60, 31.7.17 20:13:55  
       

      myslím že takhle to budeš moct víc rozvádět každá může mít svůj pohled :1:

      • KarelKeslly
        KarelKeslly, 31.7.17 20:25:40  
         

        :4: :4:

        • dracek.60
          dracek.60, 31.7.17 21:58:42  
           

          by se ti pak prali dvě osobnosti

          • KarelKeslly
            KarelKeslly, 31.7.17 22:14:09  
             

            čéče takmě ktomu tak nějak n askočilo..johanka z arku.. taky takovej schizofrenik.. :15:

            • dracek.60
              dracek.60, 31.7.17 22:22:49  
               

              no to je sice fakt ale důvod je jinej
              :1:

  • dracek.60
    dracek.60, 31.7.17 19:04:35  
     

    jenom to zamčela se mě tam trošku nesedí :4:

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 31.7.17 19:19:30  
       

      ok... pořeším..

      • KarelKeslly
        KarelKeslly, 31.7.17 19:22:28  
         

        V knihovně nikdo nebyl, ale přesto pro jistotu zašla za regály plné knížek a tam znova zkoušela rituál.

        • dracek.60
          dracek.60, 31.7.17 19:55:56  
           

          stačilo by zamkla ale šlo tam vůbec zamknout ?? :1: :1: :1: :1:

          • KarelKeslly
            KarelKeslly, 31.7.17 20:04:55  
             

            právě.. to jsem si pak uvědomil.. :4:

            • dracek.60
              dracek.60, 31.7.17 20:05:38  
               

              :1: :1: :1:

            • dracek.60
              dracek.60, 31.7.17 20:06:24  
               

              zasrtčila závoru třeba :1: :1: :1:

              • KarelKeslly
                KarelKeslly, 31.7.17 20:08:50  
                 

                v knihovně? to tam taky nějak nejde... v klášteru to máš otevřené...

                • dracek.60
                  dracek.60, 31.7.17 20:12:31  
                   

                  no těžko říct co mají kde v klášteře ale zámky tam mají :1:

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 31.7.17 18:53:46  
     

    Kapitola 13. - Vyvolání Serafa

    Agátka seděla u stolu spolu se Sestrami v jídelně a zrovna jedla večeři. Kol dokola to vypadalo jako uskupení zbrojnošů, ale s tím rozdílem, že tohle byly bojovnice... tak se tu pilo a hodovalo o sto šest. A ač Sestry toliko neholdovaly alkoholu, tak si nezadali ani s největšími pijany – tedy některé… byly prostě unikum už samy o sobě. Heslo: jez do polosyta, pij do polopita, budeš mít dlouhá léta, charakterizovalo každou hostinu. Ale i tak nic nepřišlo na zmar. Co se nesnědlo hodilo se dobytku a slepicím, ty sezobaly všechno na co přišly. Také tu byli psi, pro které vypečené lahůdky, které spadly ze stolu byly výtečnou pochoutkou. Ano a v tom byl rozdíl oproti Dukártovu sídlu, tam byli pro změnu bojoví vlci, ale až za hradbami města, společně s tlupami lapků a zlodějů…
    Po jídle se šla Agátka, spolu se Sestrami meče, modlit do kaple k bohu Trónu, aby dal sílu vojsku , jež bylo v pevnosti Geldit…
    „Tróne, ty jež vládneš nebeské i zemské říši...“ začínala modlitba představené kláštera. Prostě takové to klasické modlení k ničemu… to v Agátce vzbuzovalo obavy, zda se tu sestry jen modlí a nic jiného nepodniknou. Chtěla být uprostřed akce a tak se pomalu nenápadně vytratila a šla zkoumat onen zdejší klášter blíže. Procházela podloubím a nahlížela do všech dveří, některé byly zamčené, jiné ne... tak nahlídla, aby skoukla místnost, ale když viděla jen palandu a truhlu, tak šla zas dál… Až na samém konci se při otevření dveří odhalila knihovna. To je přesně to, co potřebovala. Třeba tu najde návod na to, jak přimět Serafa sestoupit z nebeského prachu.
    Hledala dlouho, hodně dlouho, až si pak nakonec musela zapálit svíčku. Prohlédla několik desítek knih, ale nikde nic konkrétního nebylo. Jen samá omáčka o tom jaký je a za co bojuje, ale jak ho vyvolat to nikde nebylo a tak byla šťastná, že alespoň ví to málo, co se dozvěděla v Královském městě.
    Zamčela se tedy v knihovně a zkoušela znova rituál. Tentokrát se povedl! Použila jiné svíčky, tak to bylo asi tím, jak si tak dumala pro sebe. Z oblaku, jež se před ní vytvořil se vynořil Seraf…
    „Zdravím tě mé dítě, s čím ti mohu pomoci?“
    „Jejda, ono se to povedlo...“ vyhrkla Agátka
    „Proč jsi mě zavolala?“
    „Goblini útočí na pevnost Geldit, která je odsud daleko, v poušti a mám takový pocit, že to není jen tak, že se něčeho bojí… Měla jsem vidění, že na město goblinů útočí nemrtví a mocnosti podzemí...“
    „Podíváme se jak to ve skutečnosti je… veď mě.“
    „Musím si osedlat koně a i ty ho jistě budeš potřebovat...“ dumala nahlas Agátka, když neviděla posvátná křídla.
    „Pojďme tedy a neztrácejme čas.“
    „Musím princi oznámit svůj odchod, i Sestrám meče, ale nevím co jim říci.“
    „Že tě pocestný požádal o pomoc...“
    „Teď? V tuto hodinu a zde?“
    „Ano.“
    „Dobře tedy, vydrž a nikam nechoď jdu za představenou kláštera…“
    „Půjdu s tebou!“
    „To raději ne.“
    „Neboj se...“

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 31.7.17 18:54:10  
       

      A tak se oba, Agátka i Seraf vydali ke světnici, kde byla představená kláštera. Ta jak uviděla Serafa, tak jen spráskla ruce a klonila se až na zem. „Co tě k nám přivádí, Serafe?“
      „Tady tvoje mladá bojovnice mě zavolala.“
      „Agátko, proč to?“ obrátila se tak trochu vyčítavě na Agátku.
      A Agátka opět zopakovala to, co Serafivi - o pevnosti Geldit a městě goblinů a tom, co se tam teď děje.
      „To musí vědět princ, pojďte se mnou,“ a už je vedla za princem.
      Princ Kornut právě uléhal na lože, když se ozvalo klepání na dveře…
      „Kdo je?“
      „Sestry meče.“
      „Vstupte.“
      „Zdravím princi a omlouvám se, že jsme vás vyrušily.“
      „To nic, co potřebujete?“ ospalým hlasem na to princ, už byl po celém dnu utahán a sotva viděl na oči. To, co mu však sestra představená řekla, ho okamžitě postavilo na nohy.
      „Tak nemrtví? Seraf! No... to jsou mi novinky a to vše ty Agátko?!“
      „Ano, prosím...“ zaznělo provinile od Agátky.
      „Dobře, že jste mi to řekli, vyšleme posla ke goblinům, ale prvně se musíme podívat do pevnosti, na koně!“ u dveří se zastavil a povídá strážím, sežeňte Lika a ať mě čeká u vjezdu do města… My jdeme ke koním,“ a namířili si to po schodech dolů ke stájím. Princ spěchal, asi věděl víc než Agátka a představená kláštera dohromady.
      „Proč ten úprk?“ otázala se Sestra meče.
      „Zdál se mi sen, taky o nemrtvých...“
      „Takže to vypadá, že skutečně asi budeme bojovat na dvou frontách, s nemrtvými a gobliny...“
      „Ano… nejspíš se tomu nevyhneme.“
      Osedlali koně a hnali se k hlavní bráně. Tam už je čekal Lik – velitel stráží.
      „Nazdar Liku, předávám ti velení nad městem.“
      „Copak se děje, princi?“
      „Musím neodkladně odjet a ty tu dávej velký pozor.“
      „Jsem opatrnost sama, však už mě princi znáte...“
      Rozloučili se tedy, jak s Likem, tak s představenou kláštera a tato malá skupinka se vydala na cestu směr pevnost Geldit.