Píšeme krátké povídky

Otevřená diskuze | Kategorie: Literatura
vestonickyw (2017-12-22 09:52:47)Divobyj (2017-12-21 22:20:53)Jan.Tleskac (2017-12-01 22:12:05)marta.svobodova (2017-08-02 16:03:37)
Píšeme krátké povídky
Založeno: 1. 5. 2017 | Příspěvků: 150 | Členů: 4
Správci: pejsek (hlavní)

Jde o autorské psaní krátkých povídek jedním pisatelem. Navrhuji krátké povídky do 45,5 řádků - což je kapacita pro jeden příspěvek a vydá po odeslání na 33 řádků zveřejněného textu. Až jak se model osvědčí, můžeme podmínky měnit dle potřeby. Komunikace k povídkám jako obvykle - paralelně a to klikem na reakci pisatele.

PS: veškerá komunikace která se přímo nebude vztahovat k hodnocení nebo tematu povídek bude po ukončení a přečtení smazána. Je to forum výhradně zaměřené na povídky.

Nemůžete přispívat - nejste přihlášen!


  • vestonickyw
    vestonickyw, 21.12.17 11:14:47  
     

    Není to sice povídka...
    Úcta
    Indoevropským základem slova čest je pojem s významem zřít. Člověk s úctou by měl „vidět“. Na nevědomé úrovni si my lidé závidíme tuto dovednost: jak najít slast prostřednictvím vlastní osobnosti. Zároveň se k tomu, kdo tuto dovednost „vlastní“, pojí hluboká úcta. Z toho důvodu „není člověk ten, aby se zavděčil…“ Čím dále je jedinec s touto dovedností, tím se k němu poutá větší úcta. Je tedy patrné, že opozitum k závisti je úcta nebo slaběji respekt. Úcta se váže k vykonané práci. Úroveň úcty se řídí tím, s jakou autenticitou a s jakou mírou vlastního uspokojení byla tato práce (fyzická, duševní, duchovní) vykonána. Často lidé, kteří sklízejí úctu, jsou z toho rozpačití a ptají se „čím jsem si tuto úctu zasloužil? Vždyť jsem dělal jen svou práci (žil jsem obyčejně), která mě baví?“. Žil spontánně, přirozenost (fysis), neplánovanost, jinými slovy plynutí. Původ slova spontánní je v slově vůle, jehož původní významem je „mít přání“. Myšleno „přání“ v souladu s osobností přejícího (si).
    (mj. skvělé stránky http://www.fysis.cz )

  • Kahaja
    Kahaja, 17.12.17 18:19:44  
     

    Jablko a jitrnice

    Dáša se nejraději procházela po chodbě v bačkorách s vlastnoručně namalovanými srdíčky.Její zrzavá hlava byla nepřehlédnutelná,stejně jako pach,který za sebou nechávala.Ten se dal za jistých okolností vydržet,ale slova,ta už byla v jiné kategorii.
    "Ahoj"zazubila se.Fenomenální příchod s odkapávající falší."Co tady děláš"? Chtěla jsem odpovědět,že nic,něco mě však předběhlo,co přišlo hned po jejím otevření úst.Neodbytná otázka,co jsem to špatného dnes snědla,ne a ne se pustit mé hlavy.
    Bylo zbytečné poslouchat,že snad vypráví o nějakém klukovi nebo holce,žaludek odmítal spolupracovat s hlavou.A náhle se odpověď dostavila sama od sebe...jitrnici,snědla jsem zkaženou jitrnici a ta se mi teď v žaludku vrtí a nechce přestat.Není šance,myslet na něco jiného.Konečně se hlava začala bránit,ať už Dáša odejde,přestane mluvit,cokoliv pro úlevu.
    Podívala jsem se na její tričko.Bylo zelené,bez nápisu a dokonce i s jejími malovanými srdíčky.Já tam ale náhle spatřila obraz.který nebyl nijak vábivý.Shnilé jablko,přes nějž nejde vidět nic jiného.Tohle nedám,shnilá jablka prostě nepolknu."Tak já už musím jít"řekla jsem a otočila se zády.Její úsměv stvořený z jitrnice a nechuti jablka,mě ještě večer pálil v zádech.

    • 20pes
      20pes, 17.12.17 21:44:47  
       

      cítím z toho hořkost a zklamání,...názorné, zkus pokračování.

      • Kahaja
        Kahaja, 21.12.17 21:55:49  
         

        Ta slečna byla hořká jak pelyněk a zklamaná kdo ví z čeho,ne já :14:

  • 20pes
    20pes, 16.12.17 22:58:04  
     

    Chci připomenout, že diskuze jsou zde tolerované pouze k povídkám samotným a to větví na příspěvek povídky. Jinak to bude pro organizaci a lepší orientaci smazáno.

    • kikinka
      kikinka, 16.12.17 23:01:40  
       

      :8: :8: :5:

    • vestonickyw
      vestonickyw, 17.12.17 09:38:36  
       

      děkujeme za hodnotný příspěvek k diskuzi :1:

      • 20pes
        20pes, 17.12.17 12:35:25  
         

        :15: věděl jsem, že budu pochopený

        • kikinka
          kikinka, 17.12.17 13:51:10  
           

          :15:

  • kikinka
    kikinka, 16.12.17 17:12:34  
     

    vesstonickyw,,,jen takový menší dotaz,,,to,co jsi sem dal, odněkud čerpáš nebo je to tvé vlastní dílo :4:?

    • vestonickyw
      vestonickyw, 16.12.17 17:25:24  
       

      uspořádávám své zápisky, aby měly hlavu a patu, a když se mi něco líbí, tak to dám sem :-)
      Moje věci.

      • kikinka
        kikinka, 16.12.17 18:56:24  
         

        Hm,tak to jsi dobrý,,,fakt :2: :4:

        • vestonickyw
          vestonickyw, 16.12.17 18:58:37  
           

          děkuju, píšeš?

          • kikinka
            kikinka, 16.12.17 20:49:44  
             

            Ano,ale spíš jen tak sama pro sebe :2: :4:

            • vestonickyw
              vestonickyw, 16.12.17 21:29:19  
               

              tak to je asi škoda...

              • kikinka
                kikinka, 16.12.17 21:37:17  
                 

                Proč myslíš :4: Mám tu i dost svých básní...

                • vestonickyw
                  vestonickyw, 16.12.17 21:52:42  
                   

                  a kde?

                  • kikinka
                    kikinka, 16.12.17 21:56:29  
                     

                    Doma v šuplíku :1:

                  • vestonickyw
                    vestonickyw, 16.12.17 21:59:20  
                     

                    tak tam si moc nepočtu ... :15:

                  • kikinka
                    kikinka, 16.12.17 22:00:01  
                     

                    A ty bys měl zájem některé číst :4:

                  • vestonickyw
                    vestonickyw, 16.12.17 22:10:14  
                     

                    ano prosím :2:

                  • vestonickyw
                    vestonickyw, 16.12.17 22:22:14  
                     

                    tak se těším

                  • kikinka
                    kikinka, 16.12.17 22:36:12  
                     

                    Tak dobře,no,,,kdyžtak mi zítra připomen :2: :4:

  • vestonickyw
    vestonickyw, 16.12.17 11:58:29  
     

    Hrdost
    Slovo hrdost má zajímavý etymologický vývoj. V latině znamená líný a tupý, v indoevropštině zlý a ošklivý. Na první pohled souvisí slovo hrdost s hrdlem, sídlem páté čakry, jejíž podstatou je komunikace. Hrdý člověk vyjadřuje sám sebe – vymezuje se svou osobností, svým ná-zorem (tj. jedinečným úhlem pohledu). Pokud se nevyjadřuje, je pravděpodobně líný či tupý, pokud se vyjadřuje je „zlý a ošklivý“. Svým vyjádřením (pocházejícím z jádra osobnosti) zraňuje ty, kteří ho dosud řídili, či ovládali. S vyhraněním přicházejí o důležitost „opatrovatele“ a je jen na nic, jak se s touto situací, s tímto zraněním pýchy vyrovnají. Mohou se pokusit zlomit ten nový krk, nebo ustoupit a respektovat jiný, nový úhel pohledu.

    • 20pes
      20pes, 16.12.17 22:59:18  
       

      radši bych četl postavený příběh a ne traktát z nějaké nauky.

  • vestonickyw
    vestonickyw, 16.12.17 10:55:03  
     

    Horror
    Při této duševní, či energetické krádeži nemá dítě ve vnějším světě žádný vnitřní ani vnější opěrný bod, který by mu jeho energii doplnil. Je rodiči zcela vydán a ten se mu stává ‚osudem‘. Dítě se stává nepřetržitým dodavatelem smyslu pro svého rodiče. Stává se doslova jeho protézou a slouží mu jako opora bez jakýchkoliv nároků (kromě základních potřeb), jako zdroj levné energie. Celá situace se může jevit, jako scéna z filmu Matrix, kde je lidská bytost redukována na akumulátor, který přeměňuje organickou hmotu na energii, která pohání „stroj“, stroj-systém, který je pro „lidskou mysl“ nepochopitelný. Rodiči si stačí jen počkat, dokud se energie (naděje tj. virtuální realita dobrého života) sama v dítěti nedoplní. I toto čekání může být důvodem k netrpělivosti rodiče a může vést k obvinění dítěte, že ‚není dost dobré‘, dost dobré k tomu, aby bylo zneužíváno ještě intenzivněji. Takový „pěstitel“ dítěte si dá dobrý pozor, aby svůj zdroj nezahubil, jelikož jiný se shání velmi obtížně a jeho „vypěstování“ stojí příliš mnoho času a energie.

  • vestonickyw
    vestonickyw, 9.12.17 10:13:47  
     

    2. Psycholog,filosof, spisovatel.
    Psycholog jako přírodní vědec se zabývá člověkem a jeho projevy ve společnosti člověka (lidí). Člověk se projevuje vášní a tato vášeň je psychologií zkoumána. Příčinu této vášně (vášně k existenci) zkoumá filosofie, která je, byla a bude součástí zkoumání duše a jejího poměru k neexistenci (dokonalosti). Psychologova vášeň ke zkoumání vášně je však poněkud absurdní, protože vášeň (a láska) nemají zjevnou příčinu a nikdo dosud tuto příčinu neodhalil. Nebo také „touha“, jak zpívá jistý hudebník „je zázrak“. Touha ničit a ubližovat, ale, jak předpokládám, žádným zázrakem nebude. Filosof i psycholog zkoumají tyto příčiny svými hlubokými pocity.
    Profesní psycholog budí hrůzu tím, že odhalí něco skrytého, že poraní ego, nebo se od něho očekává podpora. Od filosofa se nic takového neočekává a ani u něho tuto službu nemůžete koupit – na rozdíl od psychologa, který je na rozdíl a priori zkorumpovaný a závislý na příjmech svých zákazníků. Psycholog i terapeut jsou vždy ve střetu zájmů a jako takovým k nim nedoporučuji hlubokou důvěru. Jejich motivací není pravda, ale taková léčba, která mu zajistí živobytí. Psychologové a terapeuté obchodují s důvěrou a vášní, což je hřích dle filosofie dosti vážný. Nemohou se zaručit za své zkušenosti, které nejsou nikdy dostatečné a úplné již z principu. Každý „zodpovědný“ psycholog má svého psychologa. Jinak ani nelze profesi vykonávat. Filosof si na sebe tuto odpovědnost nebere, jeho práce je odtažitá, knihu můžete prodat do antikvariátu. Neznám psycholga, který by informoval dopředu své klienty o svých nedostatcích, jelikož na ty přichází až po poškození svého klienta.
    Skutečný stav duše vůči realitě lze nejlépe vystihnout slovem ‚absurdní‘. Pojem ‚absurdní‘ tedy ‚nesmyslný‘, pochází z latinského absurdus {nesmyslný}, původně vlastně neharmonický, sluchu nepříjemný, z ab- a surdus hluchý, tupě znějící. Jsme, až na výjimky hluší, postrádáme smysl. Tato absurdita je nesnesitelná a popravdě šílená. Dokud nemá léčitel skutečné vědomí (poznej sebe) nepřinese vám nic. Bude zmaten a bude hledat roli, která bude tuto nevědomost paušalizovat do ‚profese‘. Jedinou cestou (léčbou) jak se stát celistvým a pravdivým je přijmout paradox vlastní existence, odpovědnost za vlastní existenci, čemuž se říká dosti neodborně ‚zblbnutí‘. Propadnete se do laictví a budete mít velmi málo přátel. Nicméně odměna za tuto upřímnost k sobě samému je nesrovnatelná. Bude osamělí, ale není to útrpná samota, je to hrdinský boj se sebou, ve kterém pro sebelítost není místa. Skutečnou (a skutečně nebezpečnou a riskantní) léčebnou terapií je zkušenost absurdnosti vlastní existence bez bez ztráty sebe-vědomí. ‚Poznej sebe‘ hlásá mnoho (kvalitních) terapeutů, ale stačí položit pár nevinných otázek…

  • vestonickyw
    vestonickyw, 8.12.17 12:36:55  
     

    1. Úvod (hpo)
    Myslel jsem si, že rekapitulace všech ohavností, kterých se mí blízcí dopouštěli, mi umožní zaujmout k blízkým ten správný postoj, když mi matka vlastně říká něco ve smyslu: „tvá špatnost se mě netýká, řešení je na tobě“. Má pravdu. I ve filmech a seriálech vyslovují zlosyni pravdu o svých obětech.
    Vždy jsem se snažil oddělit se od zla druhých a přitom si zachovat jejich pozornost a přízeň. Celé toto mnohaleté úsilí o stanovení hranic nemůže být zbytečné. Hranice vedou vždy napříč každým jedním člověkem, nikdy mezi lidmi. Kniha je naivním pokusem tuto hranici definovat. Naivním proto, že tuto hranici lze stanovit jen neurčitě, ale nepokusit se o to by ale znamenalo malou a tichou vraždu (zdravého rozumu, citů a odpovědnosti za ně) na sobě i jiných. Jde o ponor do bolestí, který by měl očistit mou duši a jeho smyslem je mimo jiné nalézt špínu vlastní. Prý je to nesmysl. V jednom mají mí přátelé pravdu. Říkají, že východiskem je tvořivost a sebeprožívání, zapomenutí na neobjektivizovatelnou minulost. Jenže já vidím ve svých přátelích minulost, která je omezuje i ničí a otravuje jim hrdý život. Oni mé nabídky k zhodnocení své minulosti striktně odmítají, aniž by mi odmítnutí zdůvodnili. Je lepší je na minulost zapomenout? Možná není pro ně tak nesnesitelná a zapomenout na ni je pro ně snadnější než pro mě.

  • vestonickyw
    vestonickyw, 7.12.17 08:02:42  
     

    7. Slavný
    Čím více se o mě mluví, ať dobře či špatně, považuji to za svůj úspěch. Nejen, že mám tento vnější důkaz, ale získávám pro svůj život také souhlas dalších soutěživých, kteří mě potvrzují jako vítěze. Nelze jim upřít díl velkorysosti, která leží na talíři závisti. Tou nechtěnou velkorysostí je „pozornost“. Ta jsem jako reklama. Čím více, tím lépe. Zapisuje se do závitů těch, kteří mi ji věnují, a protože zapomenou kontext, zůstane jen ta energie bez přívěsků. Nabývám na velikosti. Vlastně to není tak pravda, že bez přívěsku. Máme neodolatelnou tendenci vylepšovat hodnotu svých (jak říkal Buddha) „mentálních formací“. A jakákoliv pozornost se časem stane pozitivní. Kolik jedinců si podrží tu negativní? Jen pár bláznů s morální sebedisciplínou. Navíc je to praktické, jelikož nemá cenu stavět se proti egům mocných, je to jako instantní karma - okamžitě přichází trest.
    My méně úspěšní soutěžící nebo úplně neúspěšní nenávidíme ty druhé, ale usmíváme se na ně. Nebo snad jsou tak dobří lidé, kteří dokážou spolknout všechny křivdy. Právě schopnost této rozpolcenosti a falše je oceňovanou „schopností“. Tuto vrcholnou schopnost je možné ještě podpořit schopností trpělivě čekat, až na ně opět přijde řada nebo nastane vhodná příležitost, jak druhého shodit ze sedla nebo až se svým chováním shodí sám a já na to jen soucitně poukáži. Proti soucitu není obrany, nemám ji ani já. Jsou pak hráči, kteří hrají s těmito kartami soucitu, zcela bez soucitu, ale to už je opět jiná liga. Jsou to téměř vrazi, které obdivujeme v seriálech, za tu jejich rozhodnost a sveřepost. Vždy mohou říct svou mantru o létající třískách, ach. A to poskvrnění jim vůbec nevadí. Kdo ví, jestli půjdou do pekla? Vědí v nebi vůbec, co je to svědomí?

  • vestonickyw
    vestonickyw, 6.12.17 11:17:55  
     

    6. Výjimka
    Potvrzuje pravidlo. Cítím se výjimečným a každý jsme výjimečný. Chci být, ale nejlepší v tom, co dělám, ale vždy se najde někdo lepší – a oni skutečně jsou. Jsou géniové v oboru grafiky, já génius nejsem. Jsem průměrný. Těm lezu do zadku, i když se tomu bráním, stejně je to vidět a jsem trapný. Lichotím jim a snažím se dostat do jejich přízně, i když o to nestojí. Někteří ě zesměšní, ale tak poznám, že to nejsou dobří lidé.
    Ale stejně mám "lepší lidi" v úctě a když se mi podaří někoho ponížit, mám zkrátka radost a nakonec pocit viny, takže se obojí vykompenzuje.
    Dost soutěžím a chci být lepší, ale jakmile něco od soupeře potřebuji, přizpůsobím se a ponížím se. Udělám ze sebe blbečka a čekám, jak na to zareaguje. Někdy to vyjde jindy ne. Ale ze srdce rád pomlouvám. Nenápadně v náznacích, něco se ujme, něco neujme. Vždy mohu říct, že jsem to tak nemyslel. Kdo si pamatuje všechny kontexty, že? Samozřejmě je majstrštykem, pokud něco o druhém ví všichni, ale k němu se nic nedostane. Vtip je v tom, že nemá tak dobré přátele, aby ho konfrontovali. Osamělost je poklesek a uměním je snášet ji co nejlépe. Tato politika vztahů je nesmírně zábavná a je jasné, že každý hráč utrpí nějaké to zranění. Musí se ovšem nadechnout a jít dál, zdokonalovat se. Je to liga. Nadaní jednotlivci, kteří na sobě pracují a jsou nejefektivnější, mají nad druhými moc, čímž naplní potřebu vztahu i výjimečnosti, vytváří koalice, spolky a protispolky. Své nadání se pak snaží uplatňovat na stále důležitějších postech a na toto je mentální podhoubí politiky a vlády a postupně vrůstají do establišmentu. Moje liga je ta domácí, tam mám navrch. V práci neustále prohrávám, ale alespoň si mám kde zchladit žáhu. S mocí jdou ruku v ruce, jako milenci, peníze. Nejvyšším cílem je ovládat co nejvíce osudů, řídit jim život, nenápadně ji vyhrožovat a odpálkovat je tím, že si za to mou sami. Zkrátka, vrchol uspokojení.

    • Divobyj
      Divobyj, 6.12.17 11:33:51  
       

      :1:

    • kikinka
      kikinka, 6.12.17 14:46:23  
       

      :1: :1:

      • vestonickyw
        vestonickyw, 7.12.17 08:03:10  
         

        snad to není výsměch...:)

        • kikinka
          kikinka, 13.12.17 18:54:03  
           

          Ne,to rozhodně není :2: :4:

          • vestonickyw
            vestonickyw, 13.12.17 19:11:15  
             

            hurá:)

            • kikinka
              kikinka, 13.12.17 19:24:26  
               

              Jsi opravdu dobrý :2: :4:

  • vestonickyw
    vestonickyw, 3.12.17 11:01:53  
     

    3. Slušný člověk
    Hodnotím sebe podle toho, co říkají a dělají druzí i přesto, že si myslím, že jsou úplně mimo realitu. Závisí na tom můj vnitřní pocit rovnováhy a pohody, ale dělám, že to nevidí, jelikož jsem přeci nezávislý. Okolí je mým rodičem, to přeci vím, nemohu to ovšem nikomu říci, protože by se mnou soucítil a to je nesnesitelné. Nemohu být stále dítětem, které tápat a je za to různými způsoby káráno. Způsob kárání dělí druhé lidi na dobré a zlé. Na druhou stranu si dokážu přiznat, že mám pocit poníženého blaha, úlevy, že mi někdo řekne, co máte dělat. Rád bych se se svými pocity svěřil, ale následovalo by pokárání za to, že jsem „velké dítě“, že na svůj věk už mám být dospělý, samostatný, zodpovědný. Díky vnitřní nejistotě hraji i vzpurnost a sebevědomí, aby odradil vetřelce. Ale necítím se v tom dobře. Kdyby druhý věděl, kým opravdu jsem, nevážil by si mě, padám okamžitě do kategorie „nerovnoprávných“. Každý normální člověk je pro mě autoritou, a nesmí se o tom dozvědět. Nesmí vědět, jak je pro mě mocný a zraňující. Psychologové říkají „ambivalentní“. Odporné slovo.
    Jenže tyto autority mě neodolatelně přitahují, jsem prý závislý na druhých, cítím k nim nenávist, nutí mě předstírat. Kdybych se jim svěřil, poníží mě a budou si sami připadat nesmírně důležití a smysluplní. Vyhýbám se jim. Raději hledám ty, kterým je to jedno. Jenže ti mě zase nezajímají a nenaplňují. Ani jedni totiž nemohou splnit mé očekávání, mé skutečné potřeby a já si do nic promítnu vlastní dětskou zlobu. Nechci být směšný se svou „neoprávněnou“ a „iracionální“ a „nespravedlivou“ zlobou a tak se nezlobím, jsem slušný člověk. Ale stydím se za to!

  • vestonickyw
    vestonickyw, 3.12.17 10:35:13  
     

    2. Já mám:
    Mám, tedy jsem. Poznávám se to podle toho, že ti, kdo mají méně či nic, jsou 'lúzři' neúspěšní lidé bez ambicí, bez 'šťávy.' Vyžaduji 'svůj standard.' Vše ostatní je málo zajímavé. Nikoho neodsuzuji, abych se ho nedotknul, ale „všichni dobře víme, že ‚větší pes mr…‘“ Nelze to vyslovit nahlas, protože se to nesluší. Všichni dobře vědí, kdo „všichni“ jsou.

  • vestonickyw
    vestonickyw, 3.12.17 10:27:49  
     

    Pravidlo první-splynout:
    ------------------------
    Hodnotím sám sebe podle vnějších znaků. Jsem nenápadný, mé cíle jsou typickými, všeobecně sdílenými a tak podporovanými cíli. Mé názory jsou vždy někoho jiného, postrádám etiku, nezávislou na aktuální prostředí - všude jsem doma, v jakémkoli režimu. Neříkám, co si myslím, ale rád řídím ty, které se z různých příčin dostali do sféry mé moci (podřízení, milující, děti…). Dobré vztahy s okolím udržuji vůlí tak aby mě neodmítli, jako už se to stalo tolikrát, když jsem se pokusil být autentický, svůj. Jsem znám pod pojmem 'zlatý člověk.' Rád posloužím, jsem zdvořilý a pozorný. Totéž požaduji od druhých. Mám dvě tváře. Jednu na uznání od sociálního okolí, druhou na vylévání vnitřního napětí, které si svým herectvím způsobuji. Proto nemohu mít přátele a to ani ve své rodině. Předstírám (jako nižší živočich), abych zůstal ve smečce, která má vždy svého bosse a své černé ovce. Opovrhuji oběma skupinami.

  • vestonickyw
    vestonickyw, 2.12.17 15:03:52  
     

    Dům u ukradeného zvonu
    ----------------------
    Bylo, nebylo. Ocitl jsem se v ukrajinské nemocnici. Že byla ukrajinská, jsem poznal podle toho, že se tam pohybovaly ženy a muži ukrajinského vzezření. Byl jsem tam cizincem. Stěny byly vymalovány tou nejchladnější jako tuk lesklou olověně zelenou, zcela vyblitou barvou, kterou by nenamíchal ani ten největší psychopat. Byl tam čilý ruch. Hlavně sestřiček. Někoho, kdo se podobal zřízenci, jsem se zeptal, kde se tam bere tolik dívek, které se nezdály být sestrami. Řekl mi, že jsou to prostitutky, které si chodí přivydělávat do špitálu. Zrovna šly kolem dvě veselé dívky, jedna těhotná. Když jsem tu informaci zpracoval, smíchaly se uvnitř mě několik pocitů: pohoršení, vzrušení a ještě třetí soucit. Když si ta těhotná všimla mého pohledu, přilepila se na mě. Zblízka byla jiná, byla krásná, živočišná. Nabídla se mi za pár drobných. Ta krása byla ale krása madony. Beze slova jsem ji objal a líbali jsme. Byla měkká a vstřícná. Nešlo milovat se s těhotnou dívkou, které bylo asi šestnáct. Řekl jsem jí to. Vytočila se mi z objetí a odešla. Potřásl jsem hlavou a vyšel z nemocnice, ale něco mi chybělo. Ještě jsem chvíli bloudil po městě, ale musel jsem se vrátit. Hledal jsem ji po těch ohavných chodbách, ale nenašel jsem ji. Děsivé prázdno. Až teď jsem si uvědomil, že byla jako zaběhlá, těhotná psí čubka. Bezstarostná a svá, ale někde pod tím - hloubka. Byla to nevinná prostitutka a chyběla mi.
    Byla z těch žen, které milují jinak. Nesou tíhu, aniž by to na nich bylo znát. Nic ji neohne, dokud se nezlomí. Žádný sentiment, jen ryzí a tiše osamělý pláč. Zkušenost věků a chování štěněte.
    Ještě než zmizela, zeptal jsem se té dívky, jestli jí to vadí. Tím "to" jsem myslel prostituci. Ale ona mi odpověděla, že jí "to" hrozně roztahuje, zošklivuje a myslela těhotenství. Tak došlo ve k nedorozumění, které si uvědomuju až teď, po probuzení.

    Zašel jsem se s těžkým a prázdným srdcem, smuten v depresi k Emilii do kavárny, ve které pracovala. Měla přítele. Byl to pravý, krásný muž se sebedůvěrou a se silnou vůlí. Moje rozpolcenost a umouněná ušlechtilost se s ním nemohla rovnat. Slušelo jim to spolu. Byla krásná, inteligentní a smyslnou samicí, která ví, co chce. Byl to nádherný pár. Pro mě byla čest se s oběma přátelit. Ve snu jsem cítil ten obdiv a kapku závisti, které patřili jí. Vše, když jsem ji uviděl při práci, najednou patřilo k svému a já se vzdal i myšlenky na myšlenku. Královský pár a já jen plebejec, jeden z miliónů.

    • pejsek
      pejsek, 2.12.17 16:50:06  
       

      Já věděl, že se jednou dočkám! Kdo si počká, ten se dočká!
      Vítám tě na povídkách a zároveň moc děkuji za jímavý příběh, který je moc hezky podaný. Vlastní zkušenost? Vypadalo by to na ty vepsané emoce. :2:

      • vestonickyw
        vestonickyw, 2.12.17 17:29:54  
         

        díky, můj sen :-)

        • pejsek
          pejsek, 2.12.17 19:15:59  
           

          ach tak, no, popsal jsi ho moc hezky :2:

        • pejsek
          pejsek, 2.12.17 21:50:48  
           

          zdržíš se na další povídky?

          • vestonickyw
            vestonickyw, 2.12.17 21:54:36  
             

            děkuji za optání...určitě, probírám archiv

            • pejsek
              pejsek, 2.12.17 22:00:19  
               

              to by bylo skvělý, miluji tohle psaní,

    • Divobyj
      Divobyj, 6.12.17 11:43:13  
       

      :6: