Psavci

Otevřená diskuze | Kategorie: Literatura
milada948 (2018-01-20 15:02:22)Balu11 (2018-01-20 10:57:24)Saxana (2018-01-19 21:33:21)m_arcela (2018-01-10 21:50:22)alaram (2018-01-10 18:37:10)Kaca01 (2018-01-01 13:51:48)SAMAN47 (2017-12-12 16:15:30)M.Povltavska (2017-11-28 07:08:44)Sabilu (2017-11-20 22:05:01)
Psavci
Založeno: 8. 4. 2017 | Příspěvků: 340 | Členů: 9
Správci: alaram (hlavní)

Fórum pro ty, kteří rádi píší nejen do šuplíku. Příběhy skutečné, vymyšlené, veselé, vážné, básně, filozofické úvahy, literární "poradna"... fantazii se začnou klást meze jen v případě nezvladatelného chaosu :-D. Kritizovat smí jen ten, kdo sám "přinese kůži na trh". Ostatní smí jen chválit ;-)

Nemůžete přispívat - nejste přihlášen!


  • Buteobuteo
    Buteobuteo, 10.1.18 09:33:56  
     

    Buteobuteo, 10.1.18 09:33:20

    reagovatsmazat@!!!

    Krásný den,

    jdu podat informaci o mé nově vydané knize, která je již v prodeji zde:

    http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/0/0/5/1201-Kanova-Lea-Pameti-Destive-panny

    A o co vlastně jde ? Eleonora je mladá dívka- sirotek, který žije stranou od lidí na vysokém kopci, kteří místní nazvali Deštivá panna, neboť na jeho vrcholku vládne ruka věčného deště. Jednoho dne ji překvapí nečekaná návštěva – dva poutníci z Bratrstva dobra a cti, kteří putují krajem a už jsou velmi dlouho očekáváni. Jejich příchod spustí lavinu dějů, které jsou prorokovány v jednom dávném svitku. Nyní nastal čas k jeho rozluštění. Rozluštit ho dokáže ale pouze vyvolený. Nikdo ovšem netuší, kdo by to měl být a kde se vůbec onen záhadný svitek nachází. Na svitek má zálusk žena s velmi nekalými úmysly. Před Eleonorou stojí těžký úkol – vylézt ze své ulity a zachránit své přátelé a možná i celou vesnici před útoky jedné podlé ženy. Najde svitek ten správný člověk a rozluští ho včas, než nastane hodina mrtvého psa?

    Pár úryvků z knihy zde: http://www.novaforma.cz/index.php?stranka=knihy&id=516

  • alaram
    alaram, 28.12.17 22:29:23  
     

    Balu, na tvůj příspěvek jsem si vyhradila čas a klid. Stálo to za to, dík.

    • Balu11
      Balu11, 30.12.17 14:02:31  
       

      Není zač děkovat, rádo se stalo. Tohle byla hodně tvrdá zkušenost. Jura po tom všem řekl v jedné besedě, že už nikdy nebudeme takoví, jako jsme byli před tím, než jsme tam odletěli. Hodně to překopalo žebříček životních hodnot, jak u něj, tak i u mne. :4:

      • alaram
        alaram, 30.12.17 14:29:59  
         

        Věřím, Balu. Něco takového se jen tak nevydýchá a už vůbec se na to nedá zapomenout.

      • m_arcela
        m_arcela, 30.12.17 17:18:59  
         

        Jsi srdíčko a už vím, proč i srdcař :4:

        • Balu11
          Balu11, 1.1.18 01:56:50  
           

          Dík Marcelko. Když jsem byl malý kluk, tak nám lidé dost pomohli, a tak jsem jen chtěl vracet, co jsem dlužil. :4:

          • m_arcela
            m_arcela, 1.1.18 09:59:47  
             

            Napadlo mi jediný.....Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno :4:

    • Balu11
      Balu11, 1.1.18 02:01:33  
       

      Jinak asi napíšu ještě jednu vzpomínku. Musím si to nějak sesumírovat v hlavě, aby to nebylo moc dlouhé. :4:

      • alaram
        alaram, 1.1.18 11:54:32  
         

        Délka nevadí, neomezuj se. :4:

  • Balu11
    Balu11, 28.12.17 02:43:26  
     

    Bůh si zakryl tvář....

    Pátek.
    Sedíme na služebně, kafe před sebou a koukáme televizní noviny. Dneska nás ani nikdo moc nutit nemusel ke sledování, byť jsou povinné. Právě běžely záběry z Armenie, ošklivě se to tam zaklepalo, zemětřesení o osmém stupni Richterovi stupnice. Bezděky se mi vybavují obrázky zničených Drážďan, Waršavy či Hirošimy a nebo Nagasaki. Leninakan, Spytak, neskutečně zničená města. Po celé republice se začíná organizovat materiální a finanční pomoc.
    Vedle mne sedící Jura na půl huby pronesl, hele, říkal Vráťa, tedy velitel útvaru, že bychom tam měli letět a zúčastnit se záchranných prací. Brouknu, jo, taky jsem to zaslechl, ale Bůh ví, jak to bude.
    Pondělí ráno.
    Dopíjím kafe, poslouchám Jardu, velitele směny, jak rozděluje úkoly na dnešní den služby. Najednou zašumí rozhlas a hlas z ústředny mne vyzývá, abych se dostavil k veliteli útvaru do kanclu. Kurnik, co se děje, bleskne mi hlavou a valím po schodech do patra. Zaklepu a vejdu do kanceláře. Sedni si, broukne Vratislav. Tak se uvelebím a čekám s čím vyleze. Poslouchej, začne, o Armenii asi víš, jen kývnu palicí, a o tom, že by se tam mělo letět, jsi se asi doslechl taky, opět přikývnu. Tak se tam poletí, ale rozhodnutí ještě nepadlo, to padne tak během dvou hodin. Ale proč sem si tě zavolal, chci abys tam letěl ty a někdo, koho si vybereš k sobě. Hele, máš desetiletou praxi, studuješ na to školu, děcka máš už odrostlejší a můžu se na tebe spolehnout. Zatajil se mi dech a v hlavě se rozběhl kolotoč snad stovek otázek. Zhluboka jsem se nadechl, ale Vráťa máchnutím ruky mne zarazil, tak jsem zase vydechl a poslouchal dál. Máš někoho, koho by sis vybral? Chvilku přemýšlím, a pak řeknu, jestli má někdo letět se mnou, tak mne napadá Jura. Velitel chvilku zapřemýšlel, a pak řekl dobrá. Zavolej ho ke mně do kanclu.
    Sedíme oba dva u velitele a vedeme rozpravu. Kluci, vede řeč velitel, nikdo nevíme, jak to tam vypadá. Nevíme, jak je to z PHM, s potravinami, nevíme, kolik je tam mrtvých a zraněných, nevíme nic. V Československu od války, nikdo takovou akci nezažil, neorganizovaly se záchranné práce v tak obrovském rozsahu, nikdo s tím nemá žádnou zkušenost. Vy budete první, teda když se poletí. Jdeme s Jurou z kanceláře, Jura lehce pobledlý, koukne na mne a povídá, dík že jsi si na mne vzpomněl, nezklamu, neboj. Já vím, usměji se, proto jsem si tě vybral. Je čas svačiny, z práce nebylo od rána nic, nedokázal jsem se kale na ni soustředit, protože se mi v hlavě pořád honilo to, co mi ráno řekl velitel. Je skoro jedenáct dopoledne, když houkne rozhlas, Balú a Prcek k veliteli. Kurnik, že si ta Anča nedá pokoj, ví jak šéfka nesnáší přezdívky, si koleduje a usmívám se. Vpadneme do kanclu k Vráťovi. Tak hoši, sedněte si a poslouchejte. Důraz a vážná tvář mluví jasnou řečí. Do té Armenie letíte. Jen zíráme, a čekáme, co bude. Rafani, pokračuje velitel, teď půjdete za skladnicí, nafasujete vše, co budete potřebovat z výstroje, pak pojedete domů si sbalit saky paky.

    • Balu11
      Balu11, 28.12.17 02:45:40  
       

      Jídlo nejméně na deset dnů sebou, a máte povolení, ale opravdu výjmečně, na nějakou tu flašku rumu, asi ji tam občas budete potřebovat. Je jedenáct, v jednu chci abyste tady byli zpátky sbalení, ve tři je odjezd do Mostu, kde je soustředění sil a prostředků, v úterý dopoledne odlet z Prahy. Ostatní zařídí kluci tady na směně. A teď už padejte, moc času nemáte.
      Je poledne, koukám na tu hromadu věcí na sedačce v bejváku. Do prkýnka, kam to mám všechno nacpat? V hlavě se pořád honí otázky, zda jsem na něco nezapomněl. Hele vole klid, zkušenosti z vandru se ti teď budou hodit. Do velkého báglu hadry, do menšího žrádlo, prášky proti bolesti, cigára, kafe, cukr. A do žracáku mňamka na cestu. Střelím očima po hodinách, je půl jedné. Věci sbalené, čas na kafčo a retko. Jsem nervózní, jaké to tam bude? Najednou mi bleskne hlavou, ty vole, manželka, já se s ní v tom fofru ani nestačím rozloučit. Možná je to tak lepší, umím si představit to slzavé údolí. Ale přeci jen napíšu lístek :"Letím do Armenie, jestli mne chceš ještě zastihnout, přijeď do Mostu, odlet je zítra dopoledne." A položím ho na stůl. Zvonek, přijelo pro mne auto z útvaru. Franta za volantem po mne pokukuje. Tak co, jak se cítíš? No, Fando, jsem jak na trní, nervozní, nevím, co teď ti mám říct. To zvládnete, usměje se.
      Most. Hučí to tu jak v úle. Už dorazili tři kluci z Ústí, dva z Jablonce a tři z Liberce, z Mostu jedou dva a velitel skupiny, no a my dva z Chomutova. Děčín, Litoměřice, Žatec a Česká Lípa zajišťují materiální zázemí. Na dvoře mosteckého útvaru stojí tři hasičské Avie, naložené k prasknutí, motorové pily na beton, hydraulické rozpínáky a zvedáky, osvětlovací agregáty, kanystry z benzínem a naftou, naše bagáž, lopaty, krumpáče, a spousta dalšího materiálu. Všude vzrušeně diskutující skupinky chlapů. Už se stmívá, když ke mně přišel Jura, poslouchej, máš na bráně návštěvu. No nazdar, pomyslel jsem si, žena. A mažu k bráně.
      Stála tam, prosincový vítr ji cuchal vlasy a jen na mne koukala. Přistoupil jsem k ní, abych ji objal. Odstrčila mne, dvě herdy jejíma pěstičkami do hrudníku, slzy v očích, a na rtech obrovská výčitka. Co blbneš, vždyť se tam střílí, co já tady, když tam zůstaneš, když se nevrátíš. Vím, že musím být přersvědčivý. Vzal jsem ji jemně za bradu a lehce zvrátil její hlavu. Poslouchej prdelko moje milovaná, říkám důrazně, dobře víš, koho sis brala a dobře víš, že se občas stane, že musíme z kůží na trh. Lhal jsem ti někdy? Jen němě zavrtí hlavou. Tak já ti zde svatosvatě slibuji, že se vrátím. Vrátím se zdravý a vrátím se, jak jen to bude možné. Jasné! Sevřu ji v objetí a pak už jen tiše říkám, hele holčičko, není to lehké, ani pro tebe, ale ani pro mne. Nedělej to ještě těžší. Utři slzy a hlavinku vzhůru. Já se opravdu vrátím, neboj. A hele, nebuď dneska doma večer sama, jeď k Blance, otevřete si láhev vína a udělejte si pavlačovou plenárku. Tak o tom vůbec nepochybuj, odsekla. A pak už jen něžně dodala, lásko, hlavně se vrať a vrazila mi hubana.

      • Balu11
        Balu11, 28.12.17 02:46:15  
         

        Ještě mi stačila mávnout na pozdrav z okénka auta, pak už jen zaječely gumy, jak to odpálila. Ty.....usměju se. Je to holka zlatá, baba o kterou se můžeš spolehlivě opřít, když je ti do ouvej.

        Ještě večerní porada, scénář cesty, a diskuse dlouho do noci. Ráno v pět budíček. Sakra, že jsem blbec nešel chrápat dřív. Snídaně, v sedm odjezd do Prahy na starou Ruzyň. Cestu do Prahy jsem prospal. Okolo desáté vjíždíme na plochu letiště, kde už na nás čekají tři vojenské speciály TU-72. Po dohodě s pilotem a palubním inženýrem nacpeme našich devět Avií do tří letadel, k nám ještě přidali Ladu Nivu z Narexu i s oběma chlapy. Je skoro poledne, když vzlétáme směr Armenie. Čeká nás pětihodinový let plus čtyři hodiny posunu díky časovým pásmům. v Jerevanu bychom tedy měli být okolo deváté večer. Tam přespat a ráno po vlastní ose dalších sto dvacet kilometrů do Leninakanu.
        Stojíme v koloně před Leninakanem, náš nejvyšší odjel s Nivou na generální štáb záchranných prací do města a tak čekáme, co se bude dít dál. Stojím před Avií a rozhlížím se kolem. Všude, kam oko dohlédne, jsou na okolních polích hromady sutě, kterou tam navozily náklaďáky z města. Vedle nás je polozřícená budova nějakého skladu nebo provozovny. Zapálím si retko a přitáhnu si víc na sebe boják. Fičí mrazivý vítr. Do háje, jsem utahaný a to jsme vlastně ještě ani nezačali makat. Hodina, dvě. Konečně se objeví velký náčelník. Obklopíme ho a posloucháme, co nám bude referovat. Tak hele, rafani, utábořit se máme na fotbalovém hřišti a až to uděláme, tak vám řeknu kde a na čem budeme pracovat. Jinak vám kluci řeknu, čeká nás těžká práce, město je totálně zničené, hrůza a děs. Zatím je odhad obětí na třicet tisíc. No potěš koště, pomyslím si a střelím očima po Jurovi. No nečum, kreténe, odfrkne Jura a usmívá se. A tímto začalo. Oslovení "kreténe", nebo "debile" bylo pak na denním pořádku. Ale nebylo to myšleno zle, jen to byl ventil, který upouštěl hladinu napětí a fungovalo to skvěle. Projíždíme pomalu městem. Nikdo nemluví, jen tiše zíráme na tu apokalypsu. Zřícené domy, jejichž trosky zúžily ulice na takovou míru, že se tam protáhne ztěží těžká technika. Všude depa beden zbitých z dřevotřísky. Jsou to rakve a jsou jich desítky, stovky a tisíce. Mezi tím bloumají lidé. Mám pocit, že jsou strašně neosobní. Kamenné, šedé tváře, zarudlé oči, obličeje bez výrazu, bez jakých-koli emocí. Člověka z toho všeho až mrazí. Konečně stojíme u brány stadionu. Když jsme se vyškrábali z aut a vlezli na stadion, tak nám zatrnulo. Na ploše řvaly cirkulárky a ozývaly se rány kladiv. Všude hromady rakví, mezi nima ti, kdo je vyráběli. To snad nemyslí vážně, prolétlo mi palicí. V tomhle spát? Pavel, náš nejvyšší jen zakroutil hlavou a obrátil se na našeho přiděleného průvodce. Začali se o něčem dohadovat. Pak někam volali, načež Pavel prohlásil, tady nebudeme, tábor rozbijeme v parku nad městem, pod sochou Matky Armenie. Uff, oddychl jsem si. Má rozum, náčelnickej.

        • Balu11
          Balu11, 28.12.17 02:46:53  
           

          Na ostatních je také vidět úleva. V parku rozbíjíme tábor. Severočeši jsou jediní, kteří mají velký stan, ve kterém jsou malé kamínka na topení. Zlatí kluci z Litoměřic. Ostatní jsou vybaveni letními stany ze skladů ROH. To ještě ti kluci netušili, že teploty, které se zatím motaly okolo mínus pěti stupňů, klesnou přes den na mínus deset až patnáct, v noci na mínus dvacet a někdy nad ránem i mínus dvacet sedm stupňů Celsia. Bude to bitva s chladem a zimou, umocněná únavou. Následuje velká porada. Jsou nám představeni dva lékaři, kteří nás doprovází s jednoznačným upozorněním, že o jejich rozhodnutích se nebude v žádném případě diskutovat. V průběhu záchranných prací se ukázali jako opravdu féroví kluci. Systém práce byl rozhodnut tak, že bude osm hodin šichta, osm hodin odpočinku. Tedy ranní, šest až čtrnáct hodin, odpoledne od čtrnácti do dvaadvaceti volno, od dvaadvaceti do šesti ranní noční směna. A tak pořád dokola. Takže šestnáct hodin makačka, osm hodin spánku. Navrhl jsem, jestli by nestálo za úvahu, že by dva kluci z každé party zůstali v táboře, s tím, že by zajistili teplý čaj a uvaření jídla pro kluky, kteří se vrátí z akce. Nakonec, po krátkém hovoru, to bylo přijato. Později jsme to opravdu ocenili, když jsme se unavení vraceli z akce a nemuseli se tím zaobírat.
          My, jako Severočeši jsme dostali za úkol hledat a najít v zřícené, jedenácti podlažní budově, tři pohřešované děti. Dvanáct, deset a osm let. Děti..tohle je hodně těžký a smutný úkol. Jestli jsou tam, tak snad přežily. Jiskřička naděje..
          Už šestý den rozebíráme zaklíněné panely zříceného domu, do přistaveného kontajneru házíme lopatami rumiště, řvou pily na beton, Pak připojit k vazákům jeřábu, zdvihnout vypikovaný panel a dát jej bokem zbořeniště. Je s námi otec dvou dětí, který nám pomáhá situovat jeho byt, kde by se děti měly nacházet. Patra domu jsou slisovaná na výšku čtyřiceti až padesáti centrimetrů. Navíc je tam tzv. hoření v závalu, požáry zažehnuté zkratem elektrického vedení nebo z porušeného plynového potrubí. Na chlapech je vidět už únava, nepomáhá ani osmihodinový odpočinek. Mám zápěstí rozedřené do krve, jak se pod manžety košile dostal prach z betonu. Pálí to jak čert. Doktor mne vylískal jak malého pankrlíka, když jsem za ním přišel. Tedy přišel jaksi pozdě. Včera v táboře běhali dva ruští doktoři a rozdávali tablety. Koukali jsme na ně jak na zjevení. Co se jako děje? Prý hrozí epidemie cholery a tyfu. Ty vole, ještě tohle do krámu. Latrína je daleko za táborem, a u ní pytel s chloraminem. Po vykonané potřebě zasypat, zněl rozkaz doktora. Zákaz holení, každá oděrka může být vstupní branou pro infekci. Doktorskej, kdo asi myslí na holení? Tablety zabavil a dal nám ty, co měl ve výbavě. S vodou je velký problém. V celém městě zbyla jedna jediná studna a připadalo na ni více jak dvě stě tisíc lidí. Jet pro vodu, byla akce na dvacet čtyři hodin, a šetřilo se každou kapkou. Zvažovalo se, zda se z přídělu umýt, nebo si uvařit čaj a nebo si uvařit polívku.

          • Balu11
            Balu11, 28.12.17 02:47:31  
             

            Je jasné, že zvítězila polívka a čaj. Nó, ruce jsme si také občas umyli, tedy když zbylo.
            O pár bloků dál byla zřícená fabrika na obuv. Byl tam náš doktor s něčím pomoct. Pak nám řekl, že tam dělalo 1300 zaměstnanců, převážně ženy. Domů se jich vrátilo necelých dvě stě. Na chodníku bylo vyrovnáno přes tisíc sto těl. Některé těla tak rozbitá, že je lidé, kteří hledali své blízké, identifikovali jen podle naušnic, hodinek nebo zlatých zubů. Neskutečná hrůza a smutek.
            Večer slyšíme střelbu z města. Všichni máme oči na vrch hlavy. Pro Boha, co se to tam děje? Pak přijel náš nejvyšší a s rozkazem, že bez doprovodu jejich milice ani krok. Všichni povinně oranžové vesty na sobě. Je vyhlášené stanné právo, a koho načapají po deváté večer, může mít velký problém. Důvodem byl rozmáhající se hyenismus a čachrování s materiální pomocí. Chytli pár lidí se zlatem, mnohdy to byly uřezané uši s naušnicemi či prsty s prstýnky a nebo vyražené zlaté zuby. Vzali průkaz totožnosti, dotyčného postavili ke zdi, ozvala se dávka ze samopalu, hodili jej do gázu a více o tom člověku nikdo více neslyšel. No tě Bůh, pomyslel jsem si. Ale jak jednat při takové situaci....
            Je sedmý den dopoledne. Ozvalo se tiché písknutí píšťalky. Máme nález. Všechno ztichlo, vzduch se nechal krájet. Opatrně odhrabáváme rozdrcený beton. Napřed se objevilo temeno hlavy, pak ramena, trup, ruce a nohy. Od pasu dolu je tělo spálené, dostalo se k ložisku zahoření. Je to ten starší chlapec, dvanáctiletý. A pod ním obě další těla chlapců. Ruce toho dvanáctiletého objímaly ty dvě těla mladších chlapců, jak se je snažil chránit tělem svým. Zčernalá těla... doslova se upekly...Ježíši Kriste.....
            Doktor vzal jemně jejich tátu okolo ramen a odváděl ho pryč od místa nálezu. Dole pod troskami byla jeho manželka a máma těch mladších dětí. Chlapi přinesli nosítka a deky. Opatrně jsme vyproštěná těla položili na nosítka a zakryli je dekami. Snášíme těla z trosek domu dolu k rodičům. Jeřábník, stojící venku z kabiny, smeká a křižuje se. Pokládáme těla mladších chlapců u klečící, objímající se dvojice rodičů. Máma a táta... Žena položí svou hlavu čelem na jedno zakryté tělo a druhé obejme. Táta stojící vedle ní nám děkuje. "Díky vám, velké díky vám všem." Jen mi šlehne hlavou:"Pro Boha, za co děkuje. Za to, že jsme zašlapali do prachu tu malinkatou jiskřičku naděje, že přežili? Oni ale neměli tu nejmenší šanci..." Od otce jsme věděli, že rodiče toho dvanáctiletého synka zahynuli v zřícené továrně. A nebyl nikdo, kdo by pro něj plakal. Máma těch dvou dětí pozvedla hlavu a tiše řekla, dejte ke mně i toho nejstaršího, chránil mé syny a je jako můj syn a my se o něj postaráme. Její velké černé oči neplakaly, neměly už sílu plakat, jakoby hleděly skrze nás kamsi do dálky. A pak už jen tiše dodala:" Bůh si zakryl tvář..." A sklonila opět hlavu ke svým dětem a k tělu sousedova syna.
            Cítil jsem smyčku kolem hrdla, která se nemilosrdně stahovala víc a víc. Tohle asi jen tak nerozdýchám.

            • Balu11
              Balu11, 28.12.17 02:48:12  
               

              Otočil jsem se a zmizel za autem. Sedl jsem si na zem, zapálil retko a hlavu položil na skrčená kolena. Hlavu jsem měl jak vymetenou, mozek odmítl vyprodukovat jakoukoli myšlenku. Vždyť my jsme také doufali....zůstala jen obrovská bezmoc. Zaslechl jsem zaskřípění kráčejících podrážek. Zvednul jsem hlavu a hledím na doktora. Vstal jsem. Doktor se na mne zahleděl a povídá:" V pořádku?" Jistě doktore, odvětil jsem. Opravdu? Opravdu doktore. Ty zarudlé oči jsou od zvířeného prachu, když hážeme lopatou. Dobře, řekl doktor, pak se u mne zastav, mám tam optalseptonex, tak ty oči vypláchneme. Díky doktůrku. Jo, abych nezapomněl, dodal doktor, zavolal jsem nejvyššímu, okamžitě nechá vystřídat celou směnu. Do hodiny jste zpátky v táboře. Jindy bych asi protestoval, že nejsme slečinky, ale teď jsem byl zticha a vděčný. Dali nám prostě čas, abychom se s tím nějak porvali a srovnali. Sedíme ve stanu okolo kamínek, všichni spolu, a přece každý tak sám.Vražedné ticho sedí každému za zátylkem jako obrovský balvan. Každé slovo pronesené nahlas bude rozbuškou, a tak držíme hubu. Zkusím to. Vstanu a povídám, hele kreténi, dáte si se mnou někdo kafe, čaj nebo grog? Jasně, ty debile, ozvalo se ze sedícího hloučku. Juro, ty debile, skoč pro vodu. Jasně ty kreténe, houkne Jura a oba se zasmějeme. Konečně se prolomily ledy. Chlapi vstávají a chystají si hrnky. Jeden z kamarádů, Honza, se chytne za hlavu, ty kreténe, mně došlo kafe. Jen jsem odfrkl, ber z mýho ty debile. A opět ten oboustranný úsměv. Sesedli jsme se opět okolo kamínek a srkáme horké nápoje. Najednou zašustil závěs u vchodu stanu. Vešel doktor. Šlehl očima po chlapech a přisedl ke kamínkům. Vstal jsem a povídám, doktore, dáš si také kafe, nebo čaj, aj grog ti urobím. Doktor zvedl oči, tak kafe, jestli smím prosit. Zachvilku mu spadne hrnek s kafem do dlaní. Chlapi opět ztichli a je vidět, jak se perou s tím, co právě viděli a zažili. Doktor se nadechl a spustil. Chtěl jsem ho zarazit, že nejsme přeci nějací sralbotkové, a co nám chce vlastně vyprávět, ale nakonec jsem mlčel. Podívejte se kluci, povídá doktor, svět není spravedlivý, a dřete, makáte, snažíte se, ale nemáte šanci svět zachránit a spasit. Můžete jen zmírnit neštěstí. Víte, kolikrát jsem musel vysvětlovat lidem, příbuzným, když mi někdo zůstal ležet na ponku, nebo zemřel i po operaci na jipce? Když prostě prohrál svůj boj o život. Já vím, jak vám je, moc dobře to vím. V duchu jsem se doktorovi omluvil, měl pravdu. Takže chlapi, tady jsou prášky na spaní, až dopijete, prášky do sebe a do půl hodiny vás chci vidět zalezlé ve spacáku a v hajanech. Nikdo neprotestoval, věděli jsme, že má pravdu a tohle byl jediný možný způsob, jak se s tím poprat. Za chvíli bylo slyšet jen klidné oddychování spících lidí. Když jsme se večer probudili a chystali se na noční směnu, přišla zpráva jak blesk z čistého nebe. Východočeši odpoledne vytáhli živou ženu. Zázrak a pro nás obrovské povzbuzení.

              • Balu11
                Balu11, 28.12.17 02:48:59  
                 

                Jura se ke mně otočil a prohodil, ty debile, když už nic jiného, tak to stálo za to, už kvůli té zachráněné babě. Máš pravdu, ty kreténe, odsekl jsem. Podívali jsme se na sebe a začali se smát a smát a smát.... život jde dál. Stojíme v Jerevanu na letišti. Včera jsme zbalili tábor. Co šlo, to jsme tam nechali v rámci pomoci. Léky, ošacení, a další materiál. Ostatní se muselo spálit. Přišel nám osobně poděkovat náčelník generálního záchranného štábu. Řekl, že zpočátku nedokázal pochopit, to co mu říkal náš nejvyšší. Protože jsme nic nechtěli, žádné ubytování, pracovní nářadí, jídlo a podobně. Jen jste přijeli, řekli jste, že jsme tady. Jen nám řekněte, kde máme pracovat, kde rozbít tábor a nic jiného nepotřebujeme, máme všechno sebou. Byli jste nejlépe vybavená a připravená parta záchranářů a neskonalé díky vám za to. Lvíček na našich beranicích se stydět nemusel. Je deset ráno, 23. prosince, letištní hala je prosvícená dopoledním sluncem. Chlapi vzrušeně diskutují v hloučkách. Je problém s letadly, prostě nejsou. Znáte to, chcete domů a ono to prostě nejde. Dělí vás od domova 5000 kilometrů vzdušnou čarou. Začínají vás napadat nesmyslná a pitoreskní řešení. Pojedeme domů po vlastní ose, se ozývá z jednoho hloučku. Pojedeme dnem i nocí, řidičů na prostřídání je dost. Na Nový rok jsme tutově doma. Jen jsem tím směrem houkl, ty kreténe, a kde asi tak sebereme naftu? To ji budeme snad krást? Hlouček ztichl a pak se zněj ozvalo, no jo, máš pravdu ty debile. Začal jsem se smát, a zachvilku zněl halou hurónský smích. Kretén a debil opět spolehlivě zafungoval. Ale tak jak běžel čas, napětí stoupalo a stoupalo. Zítra je Štědrý den a my tady..... V poledne konečně doklusal náš nejvyšší náčalník. Rozhlédl se po klukách a hned pochopil. Kluci klid, letadla nám přistaví okolo půl jedné. Bylo vidět, jak z chlapů to napětí spadlo. Jura mne praštil samou radostí do ramene. Co blbneš ty kreténe, houkl jsem na něj. Mám radost ty debile, odsekl Jura a opět jsme vyprskli v nehorázný smích. V půl jedné narolovaly letadla na boční ranvej. V jednu jsme začali nakládat auta. V šestnáct nula nula letíme domů. Konečně. V Praze, díky časovému posunu, přistáváme v pět hodin odpoledne. Na ranveji stojí sanita. Jeden z Východočechů se nervově sesypal. Téměř pět dní nespal. Doktor do něj narval prášky, ale moc to nepomohlo, prostě neusnul. Sice Sověti nabídli, že ho tam můžeme nechat, a že ho pošlou domů, až se z toho vylíže. To náš náčelník striktně odmítl. Všichni jsme přijeli a všichni se vrátíme domů. Za tohle by měl náš náčelník dostat pusu na čelo. Za chvilku sanita odjíždí, chudák kluk a rodina, ty si prožijou smutné svátky. Jdeme s Jurou letištní halou. Sice jsme byli domluvení z Mosťákama, že nás vezmou domů, ale nebylo toho třeba. V hale stála naše náčelnice, mimochodem, jediná žena v tehdejším Československu, která velela hasičům a požární inspekci, v hodnosti podplukovníka, a vedle ní velitel útvaru Vratislav. Koukáme s Jurou, sakra, tady je ale šarží.

                • Balu11
                  Balu11, 28.12.17 02:49:44  
                   

                  Náčelnice nás čapla okolo ramen, tak kluci konečně doma a usmívá se. No jo, jen hlesne Jura. Vráťa nám tiskne ruce. Sedíme ve Volze a jedeme domů. Kluci, nemáte hlad? Otočí se šéfka do zadu na nás. No, zakousli bychom něco pořádného, po těch dnech na pytlíkových polévkách a paštikách. Vráťa jen poznamenal, v Knovízi je výborný motorest, tak tam zastavíme. Vcházíme do motorestu, jdem okolo výčepu a vyhlížíme nějaký volný stůl. Hele, Arménci, vítá nás hospodský, tak co to bude. Střelím očima po Jurovi, pak po šéfce a veliteli, jak poznal, že se vracíme z Armenie? No, povídá šéfová, podívejte se do zrcadla a promiňte kluci, jste opravdu cítit, a nejen nečistotou. Víte co voní po vanilce. Vím, mrtví. Jdu na WC, kouknu do zrcadla a jsem hodně v rozpacích. Ze zrcadla na mne hledí bledá, zešedlá tvář, čtrnáctidenní strniště, zarudlé, unavené oči a v jejich koutcích u spánku vějíř jemmných vrásek. Do prdele....Vracím se zpátky ke stolu, na stole už voní mňamka, obrovský bramborák, plněný zelím a uzeným masem. Božská mana. Cpeme se a nemluvíme. Konečně v bříšku jak v pokojíčku. Když jsme dojedli a šoupli do sebe pivko, velitel pokynul hospodskýmu, že budeme platit. Hospodský přišel ke stolu, a povídá, koukněte, tohle je na mne. Jen nechápavě hledíme jeden na druhého. Opravdu, říká vedoucí, je to jen malé poděkování za to, co jste tam udělali. Byly vás plné noviny, Čechoslováci, nejlépe připravený záchranářský tým, a že vás tam bylo. Z celé Evropy. Najednou se ozvalo od vedlejšího stolu, Karle jdeme do toho s tebou, rozepiš i účet na nás. A další stůl a další stůl. Co na to říct. To se nedalo odmítnout, kdyby jsme to udělali, tak jsme ty úžasné lidi prostě urazili. Postavil jsem se a jen řekl, že moc a moc děkujeme, že nás to nesmírně těší a všem jsem popřál hezké svátky. Podali jsme si se všema ruku a už opět sedíme v autě a svištíme domů.
                  Stojím před panelákem, mrknu na hodinky, je půl deváté večer. Zvedl jsem hlavu a koukl nahoru. Šesté patro, okna svítí. Výtah tiše bzučí. Stojím na chodbě přede dveřmi bytu, potichu odemknu, a vstoupil jsem do předsíně. Moje prdelka právě vycházela z obýváku. Jen na okamžik strnula a pak výbuch. Slzy, smích, polibky. Konečně opravdu doma. Odstoupila ode mne a naprosto nekompromisně prohlásila, a padej do koupelny. No jo, porád, odfrknul jsem. Budeš jíst? Zaznělo z kuchyně. Teď ne lásko, zastavili jsem se cestou v hospodě. Ležím naložený ve vaně, horká voda, pěna, na kraji vany voní šálek kávy, v koutku retko. Zavřel jsem oči a najednou se opět rozběhl videoklip uplynulých dnů. Obraz stíhá obraz, celý oceán lidského hoře, celý oceán lidského neštěstí..... Ozvalo se tiché zaklepání na dveře koupelny. Můžu? Jo, pojď, povídám. Moje láska, holka zlatá, klekne na podlahu vedle vany a její ruka mne jemně pohladí po skráni. Tak co, jen tiše hlesne. Jen jsem šeptnul, tak nic. Cítím, jak mé tělo zaplavuje obrovská úleva. Smyčka se stahuje okolo hrdla, zuby zaťaté tak, až bolí dásně.

                  • Balu11
                    Balu11, 28.12.17 02:50:49  
                     

                    Aby nebylo vidět chvějící se bradu chlapa. A pak to přišlo. Nezadržitelný proud slzí. Znáte to, ten tichý pláč chlapa. Chlapa, který si o sobě myslel, že je drsňák... Byly Vánoce...

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 13.12.17 01:11:44  
     

    Snad nebude vadit malé OT (taková vtěrka) :15: , aneb to, co tvořím po večerech... :1: :1: :1:

    sci-fi s prvky duchovna - Placen za život
    https://www.diskutnici.cz/forum/3853-placen-za-existenci/
    první díl v tiskárně, na druhým pokračuju jako večerníček na dobrou noc - na výše zmíněném fóru... je tam i první díl - avšak kniha doznala několika málo změn

    sci-fi sága Per-Zeus
    První díl: http://svetlonos.webnode.cz/news/per-zeus-cizaci-utoci/
    Druhý (rozpracovaný) díl: https://www.diskutnici.cz/forum/3804-x-force-pre-zeus/
    Třetí (rozpracovaný) díl https://www.diskutnici.cz/forum/3851-per-zeus-vlak-nadeje/

    fantasy román (rozpracované)
    https://www.diskutnici.cz/forum/3866-serafe-zachran-nas/

    Básně - přes 4000
    https://www.diskutnici.cz/forum/2393-vesele-povidani-pomoci-rymovani/
    https://www.diskutnici.cz/forum/687-skladame-basne/last/416/ - tady jich je něco kolem 3500

    http://svetlonos.webnode.cz/news/pokorna-vrba-aneb-365-otazek-pro-zivot/ - do tisku půjde v příštím roce

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 13.12.17 01:12:09  
       

      sháním beta čtenáře (čtenáře pro kritiku a kopnutí, když je třeba)

      • KarelKeslly
        KarelKeslly, 13.12.17 01:12:28  
         

        ještě než to půjde do tisku...

  • Balu11
    Balu11, 25.11.17 22:58:55  
     

    Bestie.

    Sedím na učebně, před sebou sešit a otevřené předpisy. Sakra, velitel směny zase vstával levou napřed, a tak místo volnějšího večera po povinných televizních novinách, školení mužstva. Střelím očima hodinky, ukazují za deset minut před třiadvácátou hodinou. No konečně, pomyslím si. Za chvíli konec téhle nudy, zmáknout úklid rajonu. Dneska mám chodbu do garáží, sice dlouhá, ale zametená a vytřená bude co by dup. Pak hodit blesk na klektáky, tedy vyčistit zuby, umýt se a konečně zout těžké kanady, povolit opasek na kalhotách a plácnout sebou na kavalec.
    "Tak, zbalte si fidlátka a vypadněte zmáknout rajony." Zavelel velitel. No konečně, pomyslel jsem si. Zbalil jsem sešit, předpisy a pastelky, šoupl do knihovny za sebou a šinu si to do úklidovky pro kýbl a koště.

    23.05 hodin - Beru kýbl do ruky, když v tom to cvaklo v bedně rozhlasu na zdi a v tichém šumu je slyšet hlas Marie, tedy naší spojovatelky na ústředně:" Jednotko, proveďte výjezd na ústav sociální péče v Měděnci!" A už zní stanicí ohlušující zvonění poplachových zvonků. Praštím s kýblem a letím jak blázen k autu v garážich. Dosednu do auta, a začíná obvyklá rutina. Zkontrolovat dýchací přístroj, napojit masku, zkontrolovat výstroj. Ale to už v autě sedí velitel a jedeme. Vyřítíme se z vrat, modré blesky majáku se odráží od stěn okolních domů a siréna řve jak šílená. Do háje, pomyslel jsem si, a to měla být klidná noc. Klekl jsem si na sedačku a nahnul se přes kryt motoru, aby mne velitel slyšel:" Jardo, o co tam jde?" Otočil hlavu a jen ucedil:" Ále, má tam hořet rozvodná skřín s pojistkama. Apropo, kolik máme sněháků v káře?" Vyhrkl jsem, že tři. Snad to bude stačit, jen odfrkl. Vyjíždíme z města a začínáme stoupat po silnici do hor. Kousek za městem se noříme do mlhy, která houstne každým metrem, až se mění v bílou, neprostupnou stěnu. Jen mi šlehlo hlavou, sakra, to bude cesta, do Měděnce skoro čtyřicet kiláků a v tomhle mlíce se tam kodrcat snad hodinu. Vrazil jsem si cígo do huby a škrtl zapalovačem. Hele Josku, houknu na řidiče, znám tady každý kámen, tak ti budu říkat co a jak, kdy bude zatáčka, kdy rovinka a tak. Josef zavrčí:" Ty to tady znáš?" Jo, odvětím, jezdím tu trasu z Kovářský skoro denodenně. A tak pomalu utíká cesta, ale o to rychleji ubíhá čas, který prostě nemáme.

    • Balu11
      Balu11, 25.11.17 22:59:38  
       

      23,50 hodin - Blížíme se k Měděnci. Josef, volám na řidiče, odbočka k ústavu je u trafačky, a je hodně ostrá do prava úzká, tak dej bacha. Konečně vjíždíme do otevřených vrat oploceného pozemku ústavu. Až teprve teď se ukazuje v plné a děsivé hrůze to, co nám připravila tato noc. Brzdíme a vyskakujeme z auta a jen nevěřícně civíme na tu apokalypsu. Po zahradě pobíhají zmatení lidé, křičí a gestikulují v ohlušujícím řevu ohně, jehož plameny už šlehají ze střechy domu.

      Kristepane, tohle přeci není pojistková skříň, pomyslel jsem si, ale to už slyším křik velitele:" Žebříky k oknům, ty a ty povedete dva útočné proudy C a ty, Franto, se mnou na průzkum a hněte zadkem!"
      Vyhoupnu se na auto, shazuji dolu nastavovací žebříky. Seskočím dolu a mažu s nimi k oknům baráku. S Jurou je kompletujeme a opřeme o dům. Když jsem vylezl na horu, abych otevřel okno, tak zjišťuji, že mříže kryjící okno je zadělaná na pevno. Do prdele, za tohle by měl někdo viset. Juro, zařvu dolu, doběhni pro lano, musíme ty mříže vytrhnout, jinak se tam nedostanem. Za chvilku přiběhl Jura z lanem, já ho uvázal za mříž, Jura za auto a Josef cukl s autem. Ozvalo se zapraskání a vytržená mříž letí dolu, ledva jsem stačil uskočit, aby mne nemajzla po palici. Znova přistavit žebřík, nasadit dýchací přístroj, hadici s proudnicí přes rameno, a už se hrnu po žebříku na horu. Moc nepřemýšlím, tělo pracuje automaticky jako robot. Uhodím loktem do skleněné tabule okna, nahmátnu kličku a okno se otevře. Proti mně se vyvalil horký dým a ohlušující praskot řádícího ohně. Skoro mne to shodilo ze žebříku. Nedá se nic dělat, musím do vnitř. Cítím, jak začíná stoupat hladina adrenalinu v krvi. V místnosti, plné horkého kouře není vidět na půl metru a světlo baterky je úplně směšné, jak se snaží poprat s hustým a horkým kouřem. Stahuje se mi hrdlo, cítím, jak mi po zádech stékají kapky potu a vlasy se ježí pod přilbou, tep letí na horu a dech začíná nabírat otáčky pádící lokomotivy. Otočil jsem hlavu zpět k oknu a vidím v kouři slabý odraz světla Jurovi baterky. Slyším svůj hlas:" Hele, klid mladej, nic se neděje, jen není nic vidět a je tu trošku víc tepla."

      • Balu11
        Balu11, 25.11.17 23:00:32  
         

        Pomalu se šinu místností a hledám dveře z pokoje do vnitřní chodby v budově. Konečně na ně narazím a snažím se nahmatat kliku. Kurva, zařvu, vždyť tady klika není, jen je místo ní koule. Nahmátnu za pasem sekeru a třískám do zámku jak hluchej do vrat. Pak zapáčím a dveře se s práskání otevřely. Popadle jsem hadici s proudnicí, Jura za mnou ji pomáhá popotahovat a pomalu, noha co nohu mine postupujeme zakouřenou chodbou. Sakra, jsme slepí v tom kouři jak dvoudenní koťata a teplo začíná být fakt hodně cítit. Před námi se objevily další dveře, kopnul jsem do nich. Dveře se rozletěly a před námi se objevilo to, co nazýváme infernem. Mimoděk jsem couvl o tři kroky zpátky. Rozšířené panenky očí hltají obraz zkázy a zmaru.

        Ježíši... Šlehající plameny, řev ohně, který tě přiková na místo, jeho žár, který na tebe dýchne, tě začne spalovat. Jsi na rožni. Juro, řvu, Juro, vodu, pro Boha, vodu! Otočím se a vidím, jak Jura běží pryč, chodbou zpátky. Co blbne, to se posral, nebo co? Hučení, praskot, to je ohlušující řev ohně, proniká až do morku kostí. Jako by se vysmíval:" Tak co ty mamánku, máš naděláno v kalhotech? Pojď bochánku, já tě trošku pomuchlám, ať konečně poznáš, co je to horká náruč." Střelím mimoděk očima ke stropu chodby a vidím, jak se po stropu plazí takové ty pomalé plameny. Do prdele, zařval jsem a padl na kolena. Tyhle plameny jsou žíhavé a mají teplotu okolo tisíce stupňů. Ta co frajere, vysmívá se oheň, kde máš vodu, utečeš nebo vydržíš.

        Strachem se mi stáhlo hrdlo. Ale s tím strachem se mísil i neskutečný vztek. Řvu, kurva mít vodu, jinou písničku by si zpíval ty ksindle. Ale nemáš, viď ty hrdino, zní výsměšná odpověď. Najednou hadice ztvrdla a hodila sebou ve snaze se pod tlakem narovnat. Skoro to se mnou praštilo o zeď chodby. Zařval jsem jak tur, ty hazle, teď ty kryple dostaneš tu mou medicínu, a garantřuji ti, že ti chutnat nebude. Otevřel jsem naplno proudnici a zamířil proudem vody do plamenů ohně.

        • Balu11
          Balu11, 25.11.17 23:01:07  
           

          Ozvalo se nenávistné, mohutné syčení, řev a výsměch se změnil v úpění, svit plamenů zhasl. Plamené inferno se změnilo v saunu. Horká pára a hustý kouř pronikají přes mundůr, změklá guma masky se přilepila na obličej, oči pálí od stékajícího, slaného potu. Pára, horko, kouř mně obalilo jako neprodyšná a těžká deka. Nevidím na ruku, která je vzdálená třicet centimetrů od průzorů masky. Klečím, a stříkám vodu slepě do prostoru před sebou. Najednou se ozve obrovská detonace výbuchu a cítím jak se pode mnou zaklepala podlaha. Marjá pano, co se to děje? A další detonace, a další a další. Barák se klepe jak stařec. Pro Boha...! Můj strach se mění v paniku. Celé jezero adrenalinu, vylitého do těla, vyhnal tep srdce do neskutečné frkvence, plíce zoufale křičí po dalším vzduchu, ale plicní automatika dejcháče pracuje na doraz, a víc nedá. Každá buňka plic úpěnlivě prosí, strhni si tu dusící masku a nadýchni se, ulev nám. Mozek varuje, udělej to, a jsi mrtvý chlap. Zaslechnu praskání ve vysílačce a nic. Ten krám zase nefunguje, nechám cákat vodu z hadice,otočím se a plížím se po čtyřech pryč. V horké, vražedné, bílé tmě šmátrám rukou po zdi zoufale hledám dveře do pokoje, kde je okno a žebřík. ..Zeď..opět zeď... a zase zeď. Je to nekonečné, a další detonace...Panika proniká celým tělem, je jen jedna myšlenka, pryč, pryč a hodně rychle. Kurva, ale jak? Najednou se ozve pískání varovné píšťalky dýchacího přístroje, dochází vzduch. Panika kulminuje a jakékoli rácio je v hajzlu. Zastavím se a opřu si hlavu o podlahu chodby. Klid, ty blbe, hlavně zachovej klid a začni konečně přemýšlet, jinak tady zařveš. Jako blesk s čistého nebe prolétne zmučeným mozkem myšlenka, ty vole, a na co máš tu hadici, asi pro prdel králíkům, viď. Běž podle ní a ona tě dovede až ke dveřím pokoje a k spásnému oknu se žebříkem. Ježíš, ty jseš vůl, jak si na tohle mohl zapomenout a už se řítím podél hadice pryč z toho pekla. Najednou náraz, zvonění kovové přilby drnčí celou hlavou. Jura. Řve na mne, kde jseš? Ty jsi nic neslyšel? Všichni z baraku ven. Kurva, kapesní vysílačka, ten krám nefuguje, tak jsem nic nevěděl, křičím přes masku na Juru. Konečně okno, konečně venku a na zemi. Sundavám si přilbu, strhávám masku z obličeje. Obrovská úleva prostupuje celým tělem. Žaludek je jak na vodě, tělo se mi rozechvěje nezadržitelným třasem, jektající huba, zuby o sebe hlasitě cvakají ve stakatu pálícího samopalu. Jdu do předklonu a začínám dávit. Klesám na čtyři. Ty vole....jsi chlap, tak nebuď měkej a vstaň.

          • Balu11
            Balu11, 25.11.17 23:02:02  
             

            "Jsi v pořádku?" Slyším hlas velitele. Jó, jsem. Ale celý mokrý a je nějaká zima. Ty chytrej, v listopadu asi léto nebude, že, šlehne po mně velitel. Máš věci na převlečení? Mám, v autě v tašce. Tak padej do auta a převleč se. Jo, odseknu a pádím do auta. Dosednu a začnu ze sebe strhávat mokré a kouřem smrdící hadry. Do huby vrazím retko a křísnu zapalovačem. V první chvíli jsem myslel, že vybleju plíce, to byl záchvat kašle. retko jsem típl a začal sdi oblékat suchý mudůr na sebe. Zasykl jsem bolestí, když jsem se snažil zapnout knoflík u límečku košile. Najednou jsem si uvědomil palčivou bolest na krku, pálil jak deset čertů, jak by mi zapálenou letlampou přejížděli po zátylku. Nechal jsem rozhalenku a hlásím se u velitele. Ty jsi nějakej horkokrevnej, ne. Proč? No, co ta rozhalenka. Ale palí mne krk, jen hlesnu. Hele, támhle je sanita s doktorem, tak tam padej a doktor se na to podívá. Mažu k sanitě. "Brej doktore" hodím do placu. Brej, odvětí doktor, o co jde. "Pálí mne krk, tak byste se mohl na to juknout." tak si tady sedni a já se podívám. Tak mladej, je to popálenina prvního stupně, je to jen zarudlá kůže. Ale je to na krku, blízko hlavy a nejradši bych tě poslal do nemocnice. "Doktore, to snad nemyslíte vážně, podívejte, co se tady děje, a já povalím do nemocnice, nikam nejedu." Jak myslíš mladej, na smrt to není. Hele, já ti to namažu touhle mastí a obvážu fáčem, měl bys mít trochu klid. Cítím, jak palčivá bolest ustupuje pod vlivem té mastičky. Doktore, moc dík, máte zlaté ruce a padám ze sanity. No jo, nemáš zač, ještě za sebou zaslechnu, když letím zpátky k požářišti.

            01,15 hodin. Lidi z hasičských jednotek stojí okolo budovy a lejou proudy vody do požáru v budově. Najednou se ozve dutá rána, to se zřítil levý štít budovy. Okolo mne prochází velitel, zastavuje se. Tak co, krk dobrý? Jo, jde to. Je velký průser. Jaký, ptám se. Jen suše odvětil, co zatím víme, tak tam zůstalo dvanáct lidí.Vytřeštil jsem oči. Cože.... No, patrájí v okolí po chovancích ústavu, jestli se někde nezatoulali. Podařilo se z ohně vytáhnout kartotéku a tak ty počty dávají do hromady. No nazdar.....

            03,00 - Plameny už nejsou vidět, jen hustý, šedý dým smíchaný s parou se valí k noční obloze z torza ohořelé budovy. Je stržena voda v hdrantové síti ve vesnici, voda se dováží kyvadlově z Dolu Ejpovice Měděnec. Hrozí zřícení druhého štítu budovy, a tak se uvažuje o jeho kontrolovaném stržení. Počet odhadovaných obětí postupně klesá, už jsou jen čtyři, ale jde jen o odhad. Je skoro 10 stupňů pod nulou. Cítím únavu a je mi zima.

            • Balu11
              Balu11, 25.11.17 23:02:47  
               

              05,00 hodin - Začíná rozebírání konstrukce domu a dohašování ohnisek požáru. Konečně dovezli teplý čaj ve várnicích. Počet obětí začína nezadržitelně stoupat, odhad je sedmnáct. Jeden z hasičů propadl prohořelou podlahou a zřítil se do místnosti pod ní. Dopadl celkem dobře, nějaká odřenina, boule a vymknutý kotník. Je v péči doktora.

              O7,00 hodin - Svítá, je nařízen průzkum požářiště pátrání po obětech.
              Za plotem pozemku ústavu stojí desítky lidí. Jsou to rodiče a příbuzní chovankyň v ústavu. Hodně deprimující pohled na ty mlčící a plačící lidi. Jsou nalézány a vynášeny první nalezené oběti. Některé jsou jen zadušené, těla nejsou nějak moc poškozená ohněm. Některé připomínají ohořelého plyšového medvídka. Jen prázdné důlky očnic a zuby obnažené v děsivém šklebu bez odhořelé tkáně rtů připomínají hrůzu, kterou si musely projít, než ztratily vědomí a jejich tělo spaloval žár ohně. Je určena dislokace uložení mrtvých těl v koutě zahrady, odkud budou odvážena k pitvě. Mám neskutečný pocit zmaru. S tímhle se budu vyrovnávat hodně dlouho.

              08,00 hodin - Jsme vystřídáni novými silami. Sedíme v drnčící Avii a jedeme zpátky na Útvar. Nikdo nemluví, každý je sám se svými myšlenkami. Šedé, unavené tváře, kruhy pod očima, zarudlé oči. Špinavé, vymáčené dlaně pálí, chtělo by to alespoň namazat indulonou. Všude přítomný zápach spáleniště čpí z pokožky, z mudůru, čichové buňky se zatím nestačily srovnat s čistým vzduchem, a v puse, jak v polepšovně. Mám zapálené retko v koutku rtů a úpně prázdnou palici. Unavený mozek odmítá myslet. Svaly bolí po námaze. Mám toho prostě plná říditka.

              09,00 hodin - Je vyhlášená stovka, tedy stoprocentní pohotovost, takže domů nejdem, zůstáváme na útvaru. Anička z ústředny mi převázala krk, na pohotovost jsem odmítl jít. Zbaštil jsem gulášovku s houskou, kterou uvařili kluci povolaní v noci na útvar. Moc dík kamarádi, tohle pomohlo a moc. To ocení jen člověk, který je celou noc na nohách, dře jak kůň a je nekonečně unavený. Vyzunkl jsem vražedného turka a ležím na kavalci v ložnici. Máme odpočinek do 14,00 a pak se uvidí, podle situace. Tělo a mozek zmrtvělé drtící únavou, se konečně začíná propadat do konejšivé náruče boha spánku Morfea. Poslední myšlenka, kterou ještě mozek registruje, se upíná k požáru. Bitvu jsme vyhráli, oheň jsme zlikvidovali. Ale válku, válku jsme prohráli na celé čáře. Dvacetišesti lidem jsme pomoc nedokázali, dvacetšest lidí uhořelo.....ohnivá bestie......

              Měděnec, 3. listopadu 1984.

              • Kaca01
                Kaca01, 25.11.17 23:37:25  
                 

                :9: :9: :9: :9: :9: :9: je mi jasne, ze tohle bude ve tve pameti az do smrti!

              • alaram
                alaram, 26.11.17 19:20:46  
                 

                Skvěle napsané ... ale běhá mi mráz po zádech. :9:

                • Balu11
                  Balu11, 26.11.17 19:46:48  
                   

                  I tohle je život napsaný osudem. Já jsem jen velmi krátce snažil napsat, co jsem viděl, co jsem cítil a jak mne to poznamenalo. Na daleko delší by bylo vyprávění o pozadí tohoto případu, o jeho následcích, o příčinách, proč k němu došlo. Tam by mrazilo všem. Ten požár a ti mrtvý byli už jen důsledkem neskutečného šlendriánu socialistického hospodaření. Dnes je tam prázdný, oplocený, ale volně přístupný pozemek. Uprostřed je malý pomníček, připomínající oběti požáru. I dnes, po tolika letech, působí toto místo smutně. Je to skoro kilometr od obce, opuštěné, kde pofukuje chladný vítr.

                  • alaram
                    alaram, 26.11.17 20:20:18  
                     

                    A já ti za to upřímně ze srdce děkuju, Balu. Socialismus - po kterém se mnohým velice stýská -, se vyznačoval mimo jiné i zatajováním, respektive zlehčováním tragédií mimořádného rozsahu. A to nejen domácích - po žhářkou zaviněném požáru v Měděnci 1984 následovaly mimořádně brutální činy "spartakiádního vraha" Straky 1985 a zahraniční "majstrštyk" - černobylská tragedie 1986.

                    Často si říkám, že se na mě v dnešní době valí informací až příliš. Která bezvýznamná husa či koza ukázala kde kalhotky či obnažená ňadra ... zajímá jen debily, stejně jako příšerná tragédie ve státě "Umba-Bumba" zajímá jen depresisty ať klinické či z přesvědčení ... ALE-

                    ... (nejen) bezpečnostní předpisy, některými často opovrhované, jsou nadějí, že jsou bezmocní (nejen mentálně postižení) chráněni zákonem, až tak že porušení jejich ochrany je pokutováno vysokou částkou, takže si snad KAŽDÝ rozmyslí, než poruší bezpečnostní pravidla ...

                    Balu, máš můj obdiv, jako každý požárník-hasič, čet vem, jak se to jmenuje, je to tvrdá dřina pro správné chlapy (...a ehm, dnes i ženské), a ať se každý "stýstač" po starých časech chytne za rypák sám.

                  • Balu11
                    Balu11, 26.11.17 20:32:41  
                     

                    Děkuji Alaram. A potěším tě. Tedy jestli se to tak nechá napsat. Chystám další vyprávění. Zatím Uvažuji nad názvem " Bůh si zakryl tvář." Bude to asi krapánek delší. Ale snad také zaujme. :4:

                  • alaram
                    alaram, 26.11.17 20:46:33  
                     

                    Jedním slovem: PIŠ!

                    Více slovy: ráda si to přečtu!

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 21.11.17 05:28:32  
     

    Psal se rok 2009... byl jsem v Praze za známýma naučit je jak být v "proudu", tedy toku informací z vesmíru... a ti měli křečka. Když sem tam dojel, tak byl malinko nemocnej, ale ne moc, jen občas prsk (kých) ale po cirka 14-ti denním pobytu tam se to kýchání proměnilo v apatii a už jen ležel, těžce dýchal atd. tak co na plat šlo se na veterinu... byl prosinec a zrovna napad sníh, který však později roztál a byla z toho břečka.. no cesta nic moc mhd, ale nějak jsme to dali... dojeli jsme k vet. a jen co jsem vkročil do ordinace, tak takovej ten sanitáckej puch, vyloženě dezinfekce, taková ta pronikavá... (nevím jak to popsat)... vet vzal křečka, prohlídl a usoudil, že je třeba injekce... když jsem ji viděl, tak byla tak velká jako ten křeček a z poloiny tak tlustá... modlil jsem se za to, aby to křečka moc nebolelo, ale on se nehýbal, asi byl v agónii, tak jsem se soustředil na to, dát mu co nejvíce síly, aby se probral a taky že jo - najednou zakvičel, huráááá je živej... nevím jak, ale přisuzuju to tomu pachu a i poslednímu zapištění křečka, jak se do něj sunula ta oživující látka... zkrátka a dobře - opřen o dveře jsem cítil,že omdlívám, ale už sem nestih nic, jen si pamatuju, že jsem byl tak v půli sesuvu dolů a pak už nic.... prožil jsem si klinickou smrt (vč procházení tunelem)... probudil sem se nad sebou záchranáře, jak se mě už asi deset minut snaží oživovat... jak dlouho jsem byl v bezvědomí nevím... hned jsem se ptal na křečka, zda je v pořádku... nebyl, zemřel... hmmm.. že by to nevyšlo? tak sem tak nějak vstal za pomoci záchranářů a ti mě vedli do sanitky..diagnóza totální odvodnění organismu, což je pro mě neustále záhadou... vypil jsem předtím 3l tekutin, tak kde je??? no co, neřešil jsem to tehdy, ale jen co jsem nased do sanitky na infůzi a zaklaply za mnou dveře, tak znova na omdlení... lapaljsem zase po dechu a už sem se viděl zase v rauši..tak sem zařval na saniťáky, ať otevřou okýnko.. nějak se jim nechtělo, tak sem upad do koma znova... probudil jsem se v nemocnici na sobě infůzi, už třetí (prý)... tak sem tak o tom přemýšlel, já trochu energie křečkovi a on zas mě... nebo že by tam byl kvůli mě, abych pochopil další věci???? kdo ví... ale vinu dávám tomu pachu, jelikož asi za půl roku se mi něco podoného stalo znova... byl jsem s klukem na očním a měly mu vytahovat stehy z oka...bál se, šíleně, já opět stál opřen o dveře a cítil ten pach, to by ani tak nevadilo, ale jeho histerický řev a oční kontakt, tak jako s tím křečkem způsobiily to, že jsem se opět sesunul dolů... tentokrát ne po futrech, ale čelem k zemi... cítil jsem jak pomali padám..byla to snad hodina a ja ne a ne včas dát ruku do místa pádu... čas se neskutečně vlekl... to bylo zajímavé.. jak ve zpomaleným filmu... vysvětlení mám pro obojí jedno, ten pach a pak vyzáření strachu..něco jako spockovo dítě ve startreku (jak byli na zamrzlý planetě a byl tam stroj času)...

    každiopádně je zajímavé, kam že se ta voda vytratila...

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 7.11.17 08:31:09  
     

    představte si akci...parádní téma - malý princ, ale pojato drobet jinak... hned v úvodu jsme přepadli skupoinu cirka 25lidí, zavázali jim oči, vměstnali do autobusu a ten s nimi jel celkem dlouho klikatými a ostrými zatáčkami k místu určení... málem to dopadlo špatně a už na nás chtěl kdosi zavolat policajty, ale vše se vyjasnilo - samo sebou, že potajmu, a školáci (do26let) měli parádní zážitek... ale celkově toho bylo víc, jasně několik chybiček se vloudilo, ale to se stane na každé akci... pěkné tři dny na zámku v Lednici... v lednu... a bylo jak na jaře... ten únos byl na běžné lince, takže i cestující co jeli byli celkem v šoku (my měli masky - viz fotky)... zvažovali jsme i možnost po výstupu z autobusu donutit je pokleknout a jen tak vystřelit z pistole poplašňák... ale pak jsme usoudili, že to už by asi bylo na účastníky příliš... už tak to bylo víc než dramatické... no zkuste si to představit půl hodiny jedete se zavázanýma očima a nevíte co vás čeká... některé jsme vystrašili tak, že si i ucvrkli... :1: :1: :1: jak říkám nemělo to chybu, ale po tomo přišlo odlehčení a následné tři dny byly už v pokojném a klidném tempu, nikdo se nepředřel, jelikož na práci toho moc nebylo, šlo spíš o to jak to zorganizovat a důraz byl kladen na program jako takový... jen 3hod. práce denně a pak zábava, ale i tak jsme byli všichni vyfluslí... a hezky na konci unavení... jelo se rychle i pomalu zároveň, dle toho, jak to příáběh malého prince dovolil... za ten únos jsme dostali ocenění jako nejlepší počin za posledních deset let... nedalo se to nijak nazkoušet, takže byla nutná improvizace, ale byla to paráda :1: :1: :1: což uznali i ti, co na podobné akce jezdí a zažili už všelicos

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 6.11.17 23:43:14  
     

    I den blbec může být prospěšný

    Ráno (v poledne) vstanu du na záchod, vykonávám potřebu, když v tom se otevřou dveře a někdo na mě za zádama začne mluvit. Tohle nesnáším, ani kafe nic, jetě neprobranej... děs... a jsou topři tom zbytečnosti... pak zas nědo dojde, mám sotva vypitý půlku kafe a slyším jen drby... prostě den blbec... Pak si vzpomenu na legendu o Isis a Osirisovi... a je z toho tohle: četli jste někdy legendu o Isis a Osirisovi? Pochopili jste ji? Mám za to, že duše těch dvou, co se rozdělili na x kousků po celém vesmíru se teď vrací k sobě, ale aby spolu mohli zase být, takse musí vyřešit karmické záavazky mezi nimi... násilí faleš atd. a jde jen o pochopení jedné věci, způsobili si to sami, tak to teď musí přijmout... nic se neděje bezdůvodně... a tak je mezi lidmi samý svár, jako ono karmické oko za oko.. ale přitom jim málo dochází, že to byli oni, kdo to způsobil... každý má v sobě část Isis i Osirise, u někoho převažuje jedno u druhého druhé... jakmile se však obě poloviny srovnají nastane soulad a je hend na zemi lépe... min. v nás... na čež se jdu omluvit za to, že jsem tak nepatřičně vyjel po ránu a dočkám se od protějšku také omluvy... načež vzniká další takové poučení: když tě někdo urazí, či ti řekne něco nehezkého a tebe se to dotkne, kdo myslíš, že prohrál, on nebo tvé ego? hm? zamysli se!!! a následuje parádní myšlenka... nikdo neříká, aby jsi věřil něčemu, čemu nerozumíš, či co jsi nepochopil, nepřečetl si... každá cesta vede k poznání... především k poznání sebe sama... podívej se na sebe člověče tak kritikcy, jak se díváš na druhé... jsi skutečně tak dobrý,jak si o sobě myslíš? zamysli se!!! a to mi dodalo energii... ze špatného začátku dne, super den... plodivý, moudrý... ani nevím, kde se to ve mě vzalo :15:

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 2.11.17 18:28:37  
     

    Placen za život - Prolog

    Planeta Regis 1 je od Země hodně vzdálená. Je v souhvězdí Střelce. Má dva měsíce – Rudor a Mokit. Rudor téměř nezapadá a je spíše do blankytně modré barvy. Zato Mokit je vidět jen ojediněle. Vždy, jak slunce vychází, tak jej na pár minut překryje svoji zelenou září a pak zase zapadne za obzor. Ani jeden z měsíců není obyvatelný. Ostatně na Regis 1 je dostatečné místo pro všechny. Ale je to prazvláštní místo. Jsou zde tvorové různých velikostí i zjevu. Od malých až po ty velké, avšak, co na výšce některému z nich přibylo, to mu zase ubralo inteligence. Nicméně se zde tak nějak všichni mají v lásce, je to idylická planeta. Téměř. Sem tam se přeci jen někomu povede zkazit den druhému a díky tomu mu narůstá karmický dluh vůči společnosti, který je třeba i splatit, ale ne zde - na jiných planetách, jelikož tato planeta je pro všechny startovní bod, ze kterého vyrážejí, tak říkajíc, do světa na zkušenou. Peníze, jak je známe zde neexistují, každý má příděl kreditů na celý eón a s tím si musí vystačit. Nedají se jakkoli získat, i když vlastně ano - za pomoci Cestovky, ale to je na delší povídání...
    Jak už bylo řečeno, tak je to tu s kredity na štíru. Ale ne každému to stačí a tak hledají různé možnosti, jak kredity získat a především, jak se zbavit svého karmického dluhu, který zde nelze odčinit a pouze narůstá… Každý se s tím vypořádává jak umí, tak jako náš hlavní hrdina Kmitko a jeho přítel. Kmitko dost v mládí rozhazoval a užíval si, čož byla mladická nerozvážnost a postupem času se z něj stal bezdomovec, či jak to říci. Dělil se s kamarádem o jídlo a byl rád, že tak tak přežívá. Ostatně dobrých přátel je poskrovnu a proto je rád, že si našel někoho, kdo mu bude rozumět. Jeho kamarádem je dá se říci takový kůň s vepří hlavou, spíš poník, než kůň, ale ani tohle přirovnání není zcela správné, jak jinak lze nazvat koně jež má místo kopyt ruce. To je taková místní zvláštnost této planety – nikdo zde nemá nohy – všichni tu chodí po rukách. Jen zaměstnanci Cestovky mají nohy, jinak nikdo. Také jsou zde zajímavá obydlí, není tu žádný panelák, jak jej známe my, ale spíše jen doupata, či jak to nazvat. Většina tvorů žije v otevřeném prostoru, a aby se některý z nich dostal do „města“, tak je třeba být velmi skromný a pomáhat svým druhům. Díky tomu se karma maže, ale ještě nikdo si ji zde zcela nesmazal. Naopak. Díky různorodosti vzhledu i povah, je obtížnější si ji alespoň udržet na nějaké přijatelné hodnotě. Města jsou jako lákadla, ale žít v nich je velké zatížení pro každého tvora. A pak, je to dá se říci i taková výsada, za kterou se však platí tato vysoká cena. Je to jako by jste postoupily ze školky rovnou na vysokou školu, než se naučíte vše potřebné, tak uděláte hromadu chyb, kterých pak litujete, ale už se s tím nedá nic moc dělat… i když...

  • Mr.Alarming
    Mr.Alarming, 11.9.17 22:02:37  
     

    Seděl na trámu ve stodole a přemýšlel. Hlavou mu běžel celý jeho dosavadní život a bylo mu sladkobolno. Vzpomínal na dětství, první lásky, na nelehká, ale přesto poučná léta vojny. Vzpomínky stále zrychlovaly, až se zastavily na době někdy před rokem. Byl na vrcholu. Dokázal velkou spoustu věcí. Vybudoval pěknou, celkem prosperující hospůdku, k tomu si udržoval malé hospodářství, které zdědil po dědečkovi, děti už vylétly z hnízda a manželka se také zdála být spokojená. Přesto v něm hlodal jakýsi neklid a on zpočátku netušil, co je jeho příčinou. Potom mu to došlo. Musí to přeci oznámit světu, jak je spokojený a co všechno dokázal.
    Objevil to diskusní fórum úplně náhodou. Chvíli si tam četl a pak tu a tam napsal nějakou reakci a stále víc se zapojoval do debaty. Občas něco utrousil ze soukromí a hlavně všechny zval do svojí báječné hospůdky. Myslel to dobře, chtěl, aby co nejvíc lidí jeho štěstí sdílelo. A potom to přišlo. Někdo o něm napsal, že se jenom vytahuje a kdo ví, jak to s tou jeho hospodou je a kdo ví, jestli je vůbec jeho. Nějaký zatracený anonym si dovolil shazovat jeho, který všechno vybudoval vlastníma rukama. Tak to tedy ne! On se nemá za co stydět! Rozeslal tedy na všechna diskusní fóra své plné jméno, adresu a rodné číslo. On se nemá za co stydět, on je tu sám za sebe, nemá potřebu se schovávat za nejaký anonymní nick.
    Když přišla první upomínka za nezaplacenou fakturu, mávl nad tím rukou a zahodil ji. Jenže, pak přišla další a další. Pak výhrůžky soudy a potom ty divné telefonáty... Než mu všechno došlo, dlužil násobně víc, než činil jeho majetek. Pak už to šlo rychle. Nakonec mu došlo, co se stalo. Šel na policii a podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Všechno si zapsali a že se mu ozvou. Pak za ním přijel kapitán od kriminálky a podal mu papír. Na něm byl vytištěný ten jeho příspěvek z fóra, kde všechno zveřejnil. Úplně všechno. Případ uzavřen.
    Manželku našel ráno v koupelně na podlaze. Kolem se válely krabičky od léků. V tu chvíli zazvonil telefon. "Buďte ve vlastním zájmu doma, za hodinu jsme u vás."
    Myslel to dobře. Pohlédl nahoru. Seno hezky vonělo. Sáhl si na krk, rukou přejel po provazu, který ho obepínal a seskočil z trámu.

    • milada948
      milada948, 12.9.17 00:35:41  
       

      Poučné,dávat adresu nebo tel.číslo je blbost.

      • SAMAN47
        SAMAN47, 12.9.17 07:35:50  
         

        Je to sice blbost, ale tyto údaje jsou veřejně známé o všech OSVC, kdokoli si je může najít na internetu, jsou na všech účetních dokladech, na fakturách. Tož tak.

        • milada948
          milada948, 12.9.17 08:26:55  
           

          Pokud tam mám jiné jméno,město kde bydlim,žádnou adresu,ani věk,finance a účetnictví žádné,chodím sem jen číst a bavit se,tak strach nemám.

          • SAMAN47
            SAMAN47, 12.9.17 08:40:17  
             

            Tak to má byt a tak je to spravne.

    • Jessie
      Jessie, 13.9.17 09:45:10  
       

      Seděl ve svém doupěti a zalykal se blahem. Vyšlo mu to! Byl na vrcholu. Dokázal zničit velkou spoustu věcí a přivedl ke konečné zkáze celou rodinu.

      Přesto v něm hlodal jakýsi neklid a on zpočátku netušil, co je jeho příčinou. Potom mu to došlo. Musí to přeci oznámit světu, jak je spokojený a co všechno dokázal. Vypsal proto celou tu akci na jedno diskuzní fórum, maskované za povídku.

      Pak už to šlo rychle. Jednoho dne se u něj objevila policie. Byl v klidu, jistý si tím, že mu nic nedokážou. Všechno si zapsali a že se mu ozvou.

      Pak za ním přijel kapitán od kriminálky a podal mu papír. Na něm byl vytištěný ten jeho příspěvek z fóra, kde všechno zveřejnil. Úplně všechno. Případ uzavřen.

      • M.Povltavska
        M.Povltavska, 21.9.17 19:30:20  
         

        Není uzavřen, já chci vědět, co mu udělali. A běda, jestli nic!

  • alaram
    alaram, 28.7.17 22:54:04  
     

    PLÁN "B"

    Na počátku je nápad a Plán "A". Skoro bezvadný, protože krásně řeší VŠE, ale jedna droboučká komplikace tu přece jen je, a sice že ten ideální plán není tak úplně a docela v našich rukách. Závisí na nějaké Vyšší Autoritě, tak se umyjeme, učešeme, navoníme, muži se oholí, obě pohlaví se slušně oblečou, nasadí Příjemný Výraz a jdou ŽÁDAT. Autorita se při pohledu na tu dokonalost zatváří vlídně. A vlídně POŽÁDÁ: "Ještě potřebujeme tohle a ono ..." Po dodání ještě vlídněji slibuje: "Vypadá to dobře, jen ještě potřebujeme takovou maličkost ..."

    A s tou "maličkostí" jde náš slavný Plán "A" často do háje. Protože ji nemáme, nesplňujeme, nedosahujeme. Což nám Vyšší Autorita sdělí tónem, jako by měla pláč na krajíčku, ovšem zároveň zcela jasně naznačujícím, že přes to nejede pověstný vlak. Nezkušení se hroutí. Zkušení otevřou šuplíček a vytáhnou desky s nápisem Plán "B".

    Z optimistického úhlu pohledu je druhý nejlepší. Z úhlu pesimistického nejlepší z horších. Je totiž pracnější, na "delší lokte", řeší jen to základní, nedává prostor pro nějaké to potěšeníčko, benefity jako Plán "A" ... ale je to také cesta z tunelu, tak zopakujeme přípravnou proceduru a jdeme na věc u Nižší Autority. A DOBŘE VYBRANÝ Plán "B" už obvykle klapne.

    Co se týče OKAMŽITÉHO efektu, má ho každopádně slabší něž pohodlné a hladké "áčko". Ale je to CESTA k cíli. Delší a trnitější než krásné "A", nicméně ... "B" znamená "chvalitebný", takže nás nakonec k vytyčenému bodu při troše dobré vůle a snahy důstojně dovede.

    Proto bychom jeho přípravě měli věnovat stejnou pozornost jako privilegovanému "áčku" a nepouštět se do toho prvního bez něj. A nezavrhovat ho, i když nám "áčko" klapne, v počítači nebo po staru šanonu by se pro něj vždy měla najít kolonka "co kdyby". Svá "áčka" sice milujeme a držíme si i palce u nohou, aby se nám splnila, ale neberme "béčka" jako nouzi. Berme je jako ochrannou helmu, brýle ... cokoliv, co nás uchrání před vážným, často dokonce i lehkým zraněním v případě pádu.

    Zaslouží si náš vděk.

    (A nezapomínejme, že "C" je "dobrý" a "D" dostatečný. Takže stojí za to vydat se při plánování i tímhle směrem :4: )

    • KarelKeslly
      KarelKeslly, 28.7.17 23:08:18  
       

      :15:

      • KarelKeslly
        KarelKeslly, 28.7.17 23:09:01  
         

        napsala jsi všechno a přitom vůbec nic...
        :1: :1: :1: :1: :1:

        • alaram
          alaram, 29.7.17 00:27:54  
           

          No ... to je taky umění, ne? :1: :1:

          Samozřejmě jsem to psala pod dojmem nejčerstvější zkušenosti, ale sedí to na spoustu různých situací v mém životě, čili v životě lidském, si troufám zobecnit. :15:

          • alaram
            alaram, 29.7.17 00:29:48  
             

            Jen doplním: jde o to nevsadit všechno na jednu jedinou kartu. Což není myšlenka nijak originální, doporučují to i odborníci, ale občas je dobré si to připomenout. :6:

            • KarelKeslly
              KarelKeslly, 29.7.17 00:58:38  
               

              ano... proto s sebou nosím šrajtoflu plnou kreditek :15: :15: :15:

              • alaram
                alaram, 29.7.17 09:38:16  
                 

                No, to jsem dělala taky a už jsem je radši schovala. :11: :15: