Psavci

Otevřená diskuze | Kategorie: Literatura
alaram (2020-01-10 08:26:10)Balu11 (2020-01-02 23:32:26)Marieta (2020-01-02 23:01:55)Gwenllian.ferch.Gruffyd (2019-11-03 10:35:36)
Psavci
Založeno: 8. 4. 2017 | Příspěvků: 405 | Členů: 4
Správci: alaram (hlavní)

Fórum pro ty, kteří rádi píší nejen do šuplíku. Příběhy skutečné, vymyšlené, veselé, vážné, básně, filozofické úvahy, literární "poradna"... fantazii se začnou klást meze jen v případě nezvladatelného chaosu :-D. Kritizovat smí jen ten, kdo sám "přinese kůži na trh". Ostatní smí jen chválit ;-)

Nemůžete přispívat - nejste přihlášen!

  • Balu11
    Balu11, 24.12.19 22:07:28  
     

    Rolničky.

    Je noc Štědrého dne, sedím v kanclu, všude ticho, všichni už spí spánkem spravedlivých, z rádia se linou tklivé melodie vánočních koled a hlavou se honí myšlenky. Tohle býval čas, kdy se po večer vyprávěly příběhy. A já jsem si jeden připomněl.

    Kdysi dávno, už je to drahně let, jsem občas jezdil s papírama k archivaci do okresního archivu v Kadani. Tamější archivář, pan Vítek, byl už v té době starý pán, štíhlý, úplně bílých vlasů a krátké, zastřižené bradky, trošičku připomínal Masaryka. Byl neskutečnou studnicí vědomostí historie okresu a ještě úžasnější vypravěč. Já vždycky koupil balíček kávy, každému dva chlebíčky a nějaký ten zákusek ke kávičce a moc se těšil, že rychle uděláme archivaci dokumentů a potom si sednem do takových těch typických křesílek ze šedesátých let, zavoní káva a pan Vítek začne vyprávět. A samozřejmě tomu nebylo jinak ani v tomto případě. Káva voněla na stolku, já uvelebený v křesle a pan Vítek začal vypravovat.

    Pane Milane, něco pro vás mám a položil na stolek krabičku, takovou zašedlou, trošku potrhanou. Já si na vás tuhle vzpomněl, jak jste mi vypravoval, co jste před lety zažil ve Vejprtech a tak, než vám tu krabičku dám, tak si poslechněte tohle. Vztahuje se to k obsahu té krabičky, i ktomu co jste zažil vy a co jsem zažil já.
    Já přišel do tohodle kraje s rodiči hned v pětačtyřicátém roce, když se provádělo dosídlování po odsunu Němců. Nu, tam, kde jsme bydleli za války, se moc rodičům nedařilo a tak se rozhodli to zkusit zde. Vyhlédli jsme si domek, došli na úřad, vyřídili nutnou agendu a mohli jsme se nastěhovat. A tak plynula léta života. Když odešli rodiče tam, kde už je nic nebolí, tak já zdědil ten domek. Nu a při velkém úklidu domku, než jsme se tam s manželkou a dětmi nastěhovali, jsem na půdě našel v tom nejzašlejším koutě pod hromadou harampádí úplně rozpadlý chomout. Byl fakt tak zničený, že se už ani nedalo uvažovat o nějaké opravě, ale bylo na něm upevněno dvanáct rolniček, vždy v páru od nejmenších až po ty největší. A tak jsem si řekl, že těch rolniček je škoda, sejmul jsem je z toho chomoutu a chomout vyhodil do kontajneru. Ale pak mi to přeci jen nedalo, a začal pátrat po tom, kdo v tom domku žil před námi. Nakonec jsem zjistil, že to byla místní rodina sudetských Němců, měli takový malý krámek vedle v ulici s galanterním zbožím a suknem. Nějací Weisenthalovi. Měli dva syny a dceru, synové padli někde na východní frontě a po válce byli staří s dcerou odsunuti do Německa. Víc jsem po tom nepátral, bylo pětatřicet let po válce a víc bych asi stejně nezjistil.

    Nu, a tak běžely dny, měsíce a roky, moji syni dospěli, přišel rok 1989. Nu a v létě roku 1991, byla sobota po obědě, najednou zvonek u dveří. Vykoukl jsem z okna stojíc za záclonou. U branky naší malé předzahrádky stála taková drobná starší šedovlasá paní. Asi někdo zabloudil a potřebuje se na něco zeptat, pomyslel jsem si, když jsem bral za kliku od vstupních dveří domku. Než jsem vyšel ven, tak paní už byla na odchodu.

    • Balu11
      Balu11, 24.12.19 22:58:48  
       

      A tak jsem na ni zavolal, co že si jako přeje. Paní zůstala chvilku zaraženě stát a pak se vrátila váhavými kroky k brance. Dobrý den, pozdravila a vzduchem se nesl silný německý přízvuk. Víte, nezlobte se prosím, že vás obtěžuji, ale bydlela jsem s rodiči před válkou a během ní tady v tom domku a tak jsem vás chtěla poprosit, jestli bych si mohla udělat několik fotografických snímků domku. No, co vám mám povídat pane Milane, trošku se mi zatajil dech a tělem projel takový ten podivný, nepříjemný pocit. Zahleděl jsem se do očí té paní a chvilku mlčel. Paní jen tiše hlesla, nezlobte se prosím, že jsem vás obtěžovala, a otočila, že půjde zpátky k autu, které parkovalo opodál a za volantem seděl šedovlasý muž. Hlavou mi bleskla myšlenka, bloude, je takových let po válce a co by se asi tak mohlo stát. Nadechl jsem se, a zavolal na ni, ať se vrátí, těch pár snímků ať si klidně udělá. Paní se usmála, vytáhla fotoaparát a několikrát stiskla spoušť. No, co byste dělal vy pane Milane? Usmál jsem se, já nevím pane Vítku, ale asi to, co jste udělal vy. Pan Vítek se chviličku zamyslel a pak vypravoval dál. Nakonec mi to nedalo, a povídám, nechcete se podívat i dovnitř domku? Paní zaváhala, víte já nechci obtěžovat, já vím, že je to vám asi moc nepříjemnné. Podívejte se paní Wiesenthálová, když už jste vážili takovou dlouhou cestu, tak pojďte do vnitř a toho pána z toho auta vemte sebou. Manželka udělá kafíčko a můžeme si popovídat. Víte pane Milane, teď už mne hnala i zvědavost archiváře, jaký lidský osud stihl tuto rodinu. Ten pán je můj manžel, odvětila, jako by čekala, že to bude nějakou překážkou. Však to není tělesná vada, zasmál jsem se, jen ho vemte sebou. Paní se usmála a že tedy jde pro něj. Ledy začaly tát. Když procházela domkem bylo na ní vidět silné dojetí z toho, jak se valily vzpomínky její hlavou. Když jsme ten domek prošli, manželka udělala kávu, dala na stůl buchty a nabídla, že ať si berou. Paní vypravovala, jak zde žili zde před válkou, že do města přišli z Prahy po první světové válce. Tatínek koupil ten domek a pronajal si ten krámek vedle v ulici a zavedl si živnost na galanterii a sukno. A jak bylo dobře, živnost vzkvétala, lidé chodili nakupovat a nikdo neřešil, že je Němec nebo Čech. A pak přišli na svět její dva bratři a nakonec ona. Kluci chodili do zdejšího gymnazia a ona do školy. A pak se všechno začalo hatit, přišla velká krize, živnost hodně utrpěla a potom v Německu Hitler. Tatínek prý hodně koketoval se sociální demokracií a hrubě se mu nelíbilo, co se děje ve městě. Rozčiloval se a nadával, varoval, že to nepřinese nic dobrého, ať si všichni vzpomenou na tu první válku, jaké hrůzy přinesla. Nikdo nechtěl slyšet, ani Němci, ani Češi, nakonec to dopadlo tak, že s ním nikdo nechtěl mluvit. Ani Němci, ani Čechové. Pro jedny byl zrádce, pro druhé Skopčák. A tím pádem i lidé přestávali u něj nakupovat. A ne dost na tom, její dva bratři nadšeně vstoupili do NSDAP.

      • Balu11
        Balu11, 24.12.19 23:46:44  
         

        Jak horovali pro Hitlera a Henleina, jak teď bude všechno lepší, až Čechy vystěhují pryč a bude vše jen německé. Paní si povzdechla, prý takhle ročileného tatínka nikdy neviděla. Křičel a nadával, bouchal dlaní do stolu, jak jsou hlupí, že jdou jak telata na porážku, že bude válka a že vůbec neví a netuší, jak je to strašná věc, on že byl za té první na Somě a u Verdunu, že si neumí představit ty strašná jatka a jak bylo zle po válce. Maminka prý tenkrát utekla pryč z kuchyně do pokoje a já s ní. A bratři, že ne a ne, že tatínek teď už nerozumí nové době a ať je rád, že synové s tou novou dobou jdou. Mockrát se zhádali mezi sebou, až tatínek mávl rukou s tím ať si dělají co chtějí. Uzavřel se do sebe a skoro vůbec už doma nemluvil. A pak přišly povolávací rozkazy pro její bratry a oni museli narukovat do armády. Byli odesláni na východní frontu. Zakrátko na to přišla úřední oznámení, že Kurt i Hans jsou nezvěstní. Paní si povzdechla, už jsem je nikdy nespatřila a ani nevím, kde jsou pohřbeni. Tatínka to prý úplně zlomilo, nebyl se schopný už ani věnovat obchodu a tak to převzala maminka. Pak přišel konec války. U dveří zazvonili nějací muži, v ruce papír, a že jsou z komise výboru a že budou odsunuti do Německa. Jeden z nich zlomyslně prohodil, vždyť jste chtěli furt do Reichu, tak teď máte možnost. Krám jsme vám zabavili se vším, co v něm je, na cestu si sbalte zavazadla do třiceti kilo a dostavte se na shromaždiště v Chomutově. Tam se budete hlásit zítra ráno. Do maminky jak když uhodí blesk. Vešla do pokoje, kde seděl mlčící tatínek, který mlčky listoval albem fotografií. Seděla tam takhle celé dny a mlčel. Maminka mu řekla, co se stalo. Jen pozvedl své oči a tiše pronesl, Bůh nás trestá za naši zpupnost. Paní se na chvíli odmlčela. Pak začala vypravovat, jak projeli transportem půlku Německa, jak tam byl těžký život, rozbombardované města, hlad a nemoci, cholera a tyfus kosily stovky lidí. Obrovská kriminalita, neplatil zákon, byl jen zmar a zmatek. Jejího tatínka těžce pobodali, když mu kradli batůžek s těžce sehnaným jídlem. Tak tak přežil. Několik týdnů po tom, co se vyzdravil, tak ho našli oběšeného ve sklepě napůl vybombardovaného domu. On už prostě nechtěl žít, svět se mu úplně zhroutil. S maminkou naši nějakou práci v prádelně, kde praly prádlo pro americkou armádu, bylo to prý alespoň trochu k žití. A tam se také seznámila se svým manželem, který sedí vedle mne. Maminka ještě prý pár let žila, než odešla za tatínkem. No přišly děti, svět se vyzdravil a život zase šel dál svou cestou. Dnes už je prý v důchodu a tak se jen chtěla podívat ještě než odejde za maminkou a tatínkem do míst, kde trávila své dětství, uzavřela své vyprávění.
        Nu, pane Milane, a já si v tu chvíli na něco vzpomněl, povídá pan Vítek, a ptám se té paní, neměl váš tatínek koně? Zarazila se a pak povídá, že ano. Že s ním v zimě tahal saně a v létě vozík, když jezdil po nákupech v okolí města.

        • Balu11
          Balu11, 25.12.19 01:22:27  
           

          No, co vám mám povídat pane Milane, notný časek jsem musel štrachat po domku, než jsem ty rolničky našel. Otevřel jsem krabici s nimi a položil je před ní na stůl. Rozhostilo se absolutní ticho, po chvilce paní Marlis jen šeptla promiňte, když přemohla své pohnutí. Já řku to nic, to přejde. A vyprávěl jsem, jak jsem k těm rolničkám přišel. Paní Marlis si jen povzdechla, že ty rolničky koupil její tatínek po první světové válce, když si zařizoval živnost a pořídil si toho koníka. A že vždycky na Štědrý den naložil na ty saně nějaké ovoce, pamlsky, obnošené, ale čisté prádlo a botky a zavezl to do místního chudobince. A že děti, když zaslechly ty rolničky, tak vyběhly ven a on jim to všechno rozdal. Nu, pane Milane, to sobotní odpoledne uběhlo jak voda a když jsme se loučili, tak paní Marlis povídala, jak dlouhá léta hledala odvahu se sem podívat, do míst, kde prožila své dětství. Jak se bála zklamání z nepochopení, jak se styděla za to, jak dokázali zničit svět, který je obklopoval. A jak je dnes šťastná a ráda, že tu odvahu našla a že přijela. Otevřela znova tu krabičku s rolničkama a povídá, pane Vítku, kdyby jste se neurazil, já bych se opravdu ráda s těmi rolničkami s vámi rozdělila. Já šest a vy šest. Jako vzpomínku na tohle odpoledne, protože já už nepřijedu, přeci jen věk a vzdálenost mého bydliště je velkou překážkou. Pro mne pane Vítku jsou ty rolničky vzpomínkou, staly se i dneškem symbolem smíření, hlavně smíření s mou minulostí. Moc a moc vám a vaší paní děkuji, ani nevíte, co to pro mne znamená. Nasedli do auta a odjeli. Už jsem ji vícekrát nespatřil, přišlo ještě pár pohledů a pak se paní Marlis odmlčela. Nu, pane Milane a tdy je zbytek těch rolniček, jej jich šest. Synci se rozeběhli do světa a mám pocit, že ani o ten můj domek stát nebudou a ty rolničky by se u mne akorát zbůhdarma válely. A jak vás znám pane Milane, vy jisto jistě pro ně nějaké uplatnění najdete. Vřele jsem panu Vítkovi poděkoval za dárek a důvěru ve mně projevenou a svatosvatě slíbil, že to uplatnění určitě najdu. Pohlédl jsem na hodinky a zděsil se. Sakra, to ten čas uběhl a jsem zvědav, jak náčelnici vysvětlím své zpoždění. Ale ona mne už zná a ví, že pan Vítek a archiv je moje slabé místo a vždycky s úsměvem dodávala, hlavně až pojedete, nezapomeňte na kávu.

          Nu a uběhla opět léta a já se před loni hrabal po dílně a narazil na tu zapadlou krabičku s těmi rolničkami. Jsem si hned vzpomněl na svůj slib, který jsem kdysi dávno dal panu Vítkovi. Chvíli jsem koukal na tu zašlou mosaz prachem dlouhého věku a přemýšlel, co s tím. A pak se pustil do práce. Z mahagonu a amerického ořechu vysoustružil stojánek a držák, a také madlo do kterého jsem ty rolničky osadil. A rozdal svým přátelům, když jsem jim vyprávěl tenhle příběh. Já si nechal jen jednu, tu nejmenší, a ani jsem ji neleštil, nechtěl jsem smýt ten prach dávného času.

          • Balu11
            Balu11, 25.12.19 01:25:39  
             

            A když otevřu šuplík ve skříňce vedle počítače, tak ji občas vezmu do ruky a zacinkám. Někdy jen tak, pro radost, ale vždycky se zaposlouchám, protože rolnička začne vyprávět svůj příběh, příběh lidské sounáležitosti, příběh lidské zášti a nenávisti, příběh smíření a příběh splněného slibu. Příběh rolničky staré více jak sto let......

            • Marieta
              Marieta, 2.1.20 23:01:55  
               

              Hezký, moc hezký vánoční vyprávění. :3:

  • alaram
    alaram, 16.8.19 14:27:55  
     

    ŘÍCT, ČI NEŘÍCT?

    V životě lidském zákonitě nastávají chvíle, kdy se dozví (nebo už dávno ví) o nějakém člověku něco, co neví osoba jemu blízká a není to vůbec nic hezkého. A ne vždy je možné to té osobě jednoduše sdělit. Asi nejhorší případy jsou, když nám blízkou osobu podvádí (případně páchá jiné nepravosti) člověk, kterého miluje. V takovém případě bych volila sdělení na férovku - samozřejmě jen pokud bych si byla jistá na 100% -, i za cenu dočasné, třeba i dlouhé nemilosti. Ale pak jsou tu situace méně dramatické a běžnější, což ovšem neznamená, že by dilema bylo nějak výrazně snazší. Pravda, tady bojuju především se svým egem, totiž:

    Mně blízká osoba A. má velmi dobrého přítele B., kterého znám nějakým způsobem také a on mě. Ale jen já vím, protože si to opakovaně ověřuji i na vlastní kůži, že B. je ukázková lidská svině. Osoba A. nic netuší, protože na ni je B. jako med, a pokud si někdo na B. postěžuje za to, co udělal, řekne si "dobře mu tak", protože stěžujícího si taky nemá ráda. Jenže B. dělá něco i mně, kterou A. ráda má. A já si nestěžuju, protože je mi to život nijak nekazí a vcelku je mi to upřímně a svědomitě fuk, jen …

    … se ve mně pořád mele touha aspoň něco z toho, co vyvádí mně, sdělit A. Která zatím ví jen to, že se s B. navzájem vážně nemusíme. Strašně ráda bych A. ukázala, co se pod sladkou maskou B. skrývá, JENOMŽE … si taky musím odpovědět na otázku, co bych tím získala. A odpověď zní: NIC!

    A. a B. spolu velmi dobře vychází. Takže by si A. mohla logicky říct, že na B. prostě žárlím. Nebo, že jim jejich hezký (v jejích očích) vztah nepřeju. Nebo … variant je mnoho a mnoho a žádná pro mě nepředstavuje výhru. Mohla bych se utěšovat, že na to A. jednou přijde sama, ale …

    … je to jisté? Jakkoliv bych si přála, aby bylo, skutečnost je taková, že A. a B. mohou zůstat skvělými přáteli až do smrti ve sto letech. I svině se totiž potřebují o někoho opřít.

    Plnou vahou, nejlépe. Pokud nejsou úplně blbé, ale ony obvykle nejsou.

    By Henri Gibbson.

  • alaram
    alaram, 13.2.19 00:33:47  
     

    Píšete si deník? Já jo, i když je to spíš občasník. Hlavně, když ze mě musí něco ven a nahlas to z mnoha důvodů nejde. Vždycky to pomáhalo, v mládí i teď. Ale nikdy jsem si žádný neschovala. Asi proto, že obvykle začínám psát ve stavu akutní depky, kterou ze sebe postupně vypsávám … ke konci se někdy až směju … ale zpětně se mi to čte dost blbě. Takže je po čase ničím.

    Zajímavé je, že nemám potřebu psát, když jsem v klidu. Zapisovat si hezké věci, příjemné události. Ty si chci prostě jen … pamatovat.

  • KarelKeslly
    KarelKeslly, 30.11.18 02:00:59  
     

    Zdravím...

    Hledá se beta-čtenář...

    Co to je?
    Čtenář, jež podotkne co je na příběhu špatně, kde to kolísá a je prvním čtenářem knihy ještě před jejím vydáním...

    Správný beta-čtenář (beta) je tvor, který trochu rozumí příběhům a knihám. Nemusí být dobrý autor a ani korektor. Není zapotřebí, aby dokázal odhalit špatně použitou záludnou čárku před "nebo". Od toho jsou korektoři. Musí však při čtení přemýšlet - vnímat text objektivně a kriticky jako celek a načež svoje připomínky jasně a srozumitelně formuluje spisovateli. Ten pak následně provede změny.

    Od bety se očekává, že autora upozorní na nejasnosti (příběh na papíře se přeci jen liší od toho, jak ho má autor v hlavě), řekne, jak na něj působí celá kniha, tedy zápletka a rozuzlení a nemilosrdně autorovi hodí na hlavu jeho neobratné pokusy o vtipy a slovní hříčky. Načež to zazdí prohlášením, že se dvě klíčové postavy chovají jako oranžové opice, co dostal synáček k vánocům, bez vnitřní motivace a navíc mají dialogy, které jim nejdou vůbec do huby.

    Může to být učitel češtiny. A stejně tak to může být zapálený čtenář, patnáctiletá holka, co si píše do šuplíku nezdařené fan fikce na Harryho potra nebo důchodce, co už čeká jen v posteli na kousek toho žvance od svých ratolestí.

    Zaujalo tě to? Máš rád/a sci-fi, či fantasy? Chceš se podílet na tvorbě knihy? Pak mi napiš.

    Název: Serafe, zachraň nás
    Rozsah: 50 normostran -rozpracováno (1/3 příběhu)
    Anotace:
    Fantasy román na motivy zajímavého snu o světě, kde hranice určuje jen mysl člověka, tedy malé Agátky, jež je v učení Sester meče, jež chrání zemi před vším možným... Zem se bouří a z jihu útočí goblini a právě do této doby je vyvolán Agátkou Seraf, jež má napomoci na ochranu země Belttet, ve které žije a kterou už starý král Heras tak tak drží pohromadě. Podaří se Agátce spolu se Serafem zachránit zemi před rozvrácením? To se teprve uvidí...

    Máte zájem? tak mi písněte přidám vás do skrytého fora (krz autorská práva, na které si brousí zuby Albatros - to jsem se dozvěděl předevčírem - a nemohl krz to spát, oč větší radost, o to větší starosti, aby to bylo TOP) :15: :15: :15:

    anotace2(18+) - dopsané - sci-fi: S koňským srdcem
    Leopold byl obyčejný voják, avšak kvůli válce se z něj stala stvůra. Nikoho předtím nenapadlo, že se splní jedna báje a povídačky kolem ní. Nikdo neměl ani tušení, co to odstartuje a jak se boj v Evropě změní... přinejmenším u jednotky, ve které byl Leopold nasazen. Najednou byl středem zájmu vědců a současně i lehký cíl. Ale na druhou stranu o něj začala pečovat jedna sličná slečna.

    pošlu leteckou poštou v *odt (libreoffice)

  • alaram
    alaram, 24.9.18 11:40:08  
     

    JSEM V ÚŽASNÉM VĚKU!

    - Všechno vím, všechno znám, všude jsem byla dvakrát a mám hodně dlouhé prsty. Takže mi laskavě neříkejte, co mám nebo nemám dělat a už vůbec se mě nesnažte podrazit – šeredně se vám to nevyplatí!!!
    - Na druhou stranu, když náhodou potřebuju, hodní mladí lidé chudince babičce rádi pomohou a ochotně odpoví na sebeblbější otázku.
    - Díky bolavým zádům jsem od syna dostala perfektní matraci, kterou mi teď všichni závidí. Včetně něj.
    - Jsem expert na účinné potravinové doplňky a léčivé masti (pokud tomu pevně věříte, zabírá úplně všechno :D). Když jsem se letos po dvanácti letech dostavila ke svému praktikovi pro razítko, příjemně mě překvapil seznamem preventivek, na které mám v tomto věku zcela zdarma nárok. Až mi pojišťovna proplatí i čas, který jimi strávím, určitě aspoň jednu využiju!
    - Jsem stále ještě v očividně produktivním věku, takže si můžu užívat výprodejů, slev a dalších výhodných akcí podle libosti, aniž bych budila pozornost a posměch jako nebozí důchodci.
    - Zubařka mě zatím stála jen pár tisíc za bílé plomby a jednu korunčičku a slibuje, že hůř ještě nějaký čas nebude.
    - Můžu si dělat srandu z mladších a oni se mi to neodváží oplatit. Hned, teda. Oni si to vyberou později, ale … co už, ještě nejsem tak neurotická, abych nějaké otázky, jestli jsou mé nové boty ortopedické, nevydýchala.
    - Syn už je dospělý a výdělečně činný, takže se o něj nemusím starat. Ale můžu ho používat jako záminku, když si jdu do Croopu nebo Hausu okouknout, co frčí a udělat z něj před prodavačkou holčičku, když si kupuju ve slevě divoké tričko pro volný čas. Pokud tedy nejde se mnou, to se pak dělám, že je to pro jeho sestru a nenápadně ho kopu do kotníků, aby se nechechtal.
    - A nakonec: Budím respekt bez jediného slova! Třeba: když jsem se nedávno dohadovala s řidičem kamionu, který mi blokoval cestu v jednosměrce v protisměru (kde neměl co dělat), řekl, že jsem „… JAK BL…“ a to „…BÁ“ mu zmrzlo pod mým hustokrutým pohledem na rtech!

    Padesát plus je fajn! :1:

    • Marieta
      Marieta, 26.11.18 15:32:22  
       

      :1: :1: ....přesně tak! :4:

  • alaram
    alaram, 21.9.18 18:06:08  
     

    KOUČINK
    Propadají mu nejen jedinci, ale svým zaměstnancům ho nutí dokonce i firmy zvučných jmen: úžasná metoda, kdy se člověk pod vedením kouče stává jedním slovem dokonalejší.
    Naši generaci koučovaly (hlavně) matky a učitelky/vychovatelky, a také naše parta přátel. Později v práci starší a „moudřejší“ kolegové. Ti všichni nám říkali, co máme a nemáme dělat, kontrolovali nás, buzerovali … a to vše za účelem našeho zdárného osobního a profesního rozvoje. Nestálo nás to ani korunu, a když nás srali, na jejich rady jsme se s gustem a z vysoka vykašlali. Kouči dělají úplně totéž, jen to trvá kratší dobu (pár dní intenzivního, nebo až půl roku méně intenzivního koučování) a někteří k tomu pro větší efekt pouští meditační hudbu a zamořují vzduch esenciálními oleji. Všichni si za svou tvrdou práci na konci vypisují tučné faktury, takže prohlašují, že metoda funguje jen v případě, že je klienti budou bezvýhradně respektovat.
    Mají skvělé výsledky, chlubí se. Z Anči Nemanicové se stala úspěšná a bohatá podnikatelka, Božena Stydlínová si našla spoustu dobrých přátel a úžasného partnera, Luděk Podpantoflák zkrotil zlou manželku, Richard Bouchač už bravurně argumentuje slovem místo pěstí … „S námi to dokážete!“ hlásají. JENŽE – když se skeptik podívá na jejich práci, zjistí, že svým klientům dávají stejné rady, které by zcela zadarmo získali od svých zkušenějších známých. Přidaná hodnota je nulová, možná ten smrad z olejíčků.
    Ale doba je taková, že spousta lidí nevěří ničemu, co si nezaplatí. A naopak, věří úplně všemu, co si zaplatí, čím víc tím líp. Fakt divná doba, když si lidi a firmy platí za objektivně velmi tvrdou manipulaci …

    • Marieta
      Marieta, 26.11.18 15:36:34  
       

      Líbí se mi, jak umíš najít "jádro pudla". Když nás koučovali naši rodiče, tak jsme rebelovali, poněvadž to bylo zadarmo. Když se za koučování musí zaplatit, tak radu poslechneš i proto, že tahle rada je vyžádaná. O nevyžádané rady taky nikdo nestojí. :10:

  • Marieta
    Marieta, 21.8.18 20:17:45  
     

    Pokračování: KREV NENÍ VODA

    Ve službě v Jesenici u sedláka byla už i Marie. Nedalo se nic jiného dělat, tak to prostě tenkrát u chalupníků chodilo, protože neměli sice moc peněz, ale byli bohatí na děti. Anna by měla všechny děti nejraději pod jednou střechou, ale nebylo zbytí, moc se tam tísnily a chalupa a pár štrychů polí všechny neuživila. Přesto Anna všechny ráda vítala domů, když přicházeli na návštěvu. Všechno se odvíjelo tak dobře a Anna byla šťastná, že má všechny kolem sebe. Netušila, jaké ji v životě čekají zkoušky. Náhle se její Josef se roznemohl. Ulehl, dostal zápal plic a svoji velkou rodinu opustil. Bylo mu právě padesát let. Ve světě houstly nepokoje, říkalo se, že bude válka. Zdálo se, že štěstí se začalo pomalu vytrácet. Velkou radost Anně udělal Josef, protože se oženil s Františkou a brzy měli synka Toníčka. Do toho však přišla Marie, která se zakoukala ve službě do Vojtěcha, že se musí vdávat. Anna tedy vystrojila v červnu 1914 svatbu a měsíc na to, právě na její svátek, vypukla válka. To byla velká rána pro rodinu Pánkovu. Rukoval Josef a doma v Heřmaničkách nechal ženu Františku se synem Toníkem. Brzy dostal povolávací rozkaz i František. Rozloučil se s rodiči a sourozenci a už ho víc neviděli. Narukoval na srbskou frontu a v září přišlo oznámení, že je nezvěstný. I Tonda musel rukovat. Vojna se nevyhnula ani Vojtěchovi. Marie se tedy s outěžkem vrátila do Myslkova a v říjnu se narodila malá Marjánka.

    • alaram
      alaram, 21.9.18 18:09:32  
       

      Marieto, jsem furt taková nějaká rozlítaná a rozptýlená, ale chci ti už dávno sdělit, že při čtení tvého vyprávění úplně vidím svoji babičku - matku mé mámy. Takhle podobně totiž o životě na venkově (před teď zhruba sto lety) vyprávěla ona. :4:

      • Marieta
        Marieta, 26.11.18 15:39:02  
         

        Já si myslím, že většina lidí měla předky, kteří takto žili. Těch městských a bohatých bylo málo. Nejvíc lidí bylo tenkrát chudých a vesnických. Mrzí mne, že jsem vůbec nepoznala svoje dědečky a jenom jednu babičku, která zemřela, když mi bylo deset. To jsem se ještě na minulost neptala.

        • alaram
          alaram, 26.11.18 16:13:31  
           

          Moje babičky se dožily obě vysokého věku, jedna osmdesát a druhá dokonce devadesát. Ta starší, matka mého táty, byla městská - teda původem, za války bydlela s manželem a dětmi na Moravě na vesnici, ale po ní ji i dědu přitáhla zpátky "civilizace". I když Vamberk nebyl nikdy velkoměsto :1: .

          • Marieta
            Marieta, 26.11.18 18:04:59  
             

            Moje praprababička s prapradědečkem pocházeli z Blovic u Plzně. Ráda bych vypátrala, proč se přestěhovali tolik km na úplnou vesnici. To myslím, tenkrát zvykem nebylo.

  • Marieta
    Marieta, 13.8.18 23:11:58  
     

    Tak já sem taky dám něco ze šuplíku:

    KREV NENÍ VODA

    Předmluva

    Musím začít nebo na to nepřestanu myslet. Skoro každý den mne napadají myšlenky, jak to asi tenkrát bylo. Mám pocit, že chápu své předky, že vím, jak reagovali v různých situacích, protože mi předali svoje geny a tak jsou mi v poslední době stále blíž. Před sto lety probíhala 1. světová válka a tak se objevují dokumenty o jejím průběhu, vydávají se knihy a natáčí filmy. Nemohu se tomu vyhnout. To všechno mne silně přitahuje. Přemýšlím, jak tohle všechno prožívala moje prababička, babičky i dědové. Také jejich bratři bojovali ve válce. Můj dědeček a bratr babičky byli ruští legionáři, takže jejich válka trvala o 2 roky déle, než se dozvídáme z učebnic dějepisu. Uvědomuji si, jaké mám vlastně štěstí, že tu ruskou anabázi můj děda přežil, vrátil se a založil rodinu, a tak jsem se mohla narodit já. Dva babiččini bratři to štěstí neměli a v té válce zahynuli. Jeden na srbské frontě, druhý v Itálii pod lavinou. Něco znám z vyprávění, něco jsem si ověřila ve vojenském archivu a v matrikách. Opravdu to spolu koresponduje.

    • Marieta
      Marieta, 13.8.18 23:15:27  
       

      Kapitola 1.

      V té chaloupce už začínalo být opravdu těsno. Po svatbě Václava a Marie v roce 1848 přibyl každé dva roky přírůstek do rodiny, až jich bylo jako schůdků. Ale jak děti dospívaly a vyrůstaly do krásy, těšili se rodiče, že si brzy najdou ženichy a nevěsty.
      Josef byl třetí Václavův syn a vyučil se krejčím. Nebyl hřmotné postavy, spíš naopak. Na koláře, kterým byl jeho otec se moc nehodil a také se kolářem vyučil jeho starší bratr, takže krejčovské řemeslo vyplynulo tak nějak samo. Vyučil se u svého příbuzného v Chválově. Řemeslo mu dávalo větší šanci k obživě, také si něco naspořil a tak když na něho přišla řada, přiženil se k Anně Davídkové do Chválova č.18. Anna byla hezké děvče a Josef byl výřečný a usměvavý hoch, takže v sobě našli zalíbení. Brzy se jim narodil syn Josífek a za rok a půl František. A protože u Davídků bydlely ještě Ančiny sestry, začínalo být i tady docela těsno. Navíc krejčovina tolik nevynášela, protože ve Chválově byl krejčí, u kterého se Josef vyučil a tak přestože byl Josef šikovný, pečlivý a svoji práci odváděl v pořádku, chodili lidé do Chválova č.3, jak byli zvyklí. Nakonec proč by chodili "ke kováříčkovi, když mohou rovnou ke kováři". A protože krev není voda, pomohli Josefovi příbuzní v Ředicích. Josef se k nim s rodinou přistěhoval a zdálo se, že vše bude dobré. Ředice byla větší vesnice, takže i krejčí se tam lépe uživil, než ve Chválově, kde bylo krejčích víc. Tady se jim narodil třetí syn Antonín ale Annu začala práce v domácnosti unavovat. Byla slabší na plíce a navíc ji začal trápit kašel. Nechtěli být příbuzným na obtíž a sháněli vlastní bydlení. Brzy se jim to podařilo Známí jim dohodili domek v Miskově, který byl na prodej, ale museli se zadlužit, protože tolik peněz neměli. Tady se jim narodila dcera Marie a s Annou to šlo z kopce. Kašel se zhoršil, práce jí nešla od ruky a byla pořád unavená, až úplně ulehla. Zdálo se, že štěstí rodinu Pánkovu úplně opustilo. Bylo jasné, že Anna umírá na TBC neboli souchotiny, jak se tehdy o tuberkuloze mluvilo. Josef věděl, že bude brzo muset hledat manželku a mámu pro své čtyři malé děti. Dohazovač byl u něho hned, jak Anna zavřela oči navěky.

      • Marieta
        Marieta, 13.8.18 23:16:45  
         

        Kapitola 2.

        V Nových Dvorech bylo veselo. Hospodář nedal na svého nádeníka dopustit. Svojí práci odváděl v pořádku jako by pracoval na svém a i jeho žena dokázala za práci pořádně vzít. Všechno zvládali s humorem a brali život tak jak šel, i když jim nadělil jen samé dcery. Také děvčata se měla k světu. Pomáhala rodičům i hospodáři, takže si své místo na světě zasloužila. Jak dospívala, našli si je hoši z okolí, i když jim rodiče nemohli dát velkou výbavu. Jejich největším věnem byla veselá mysl a pracovité ruce, které se žádné práce nelekly. Jen Anka zůstávala sama. Starala se o domácnost, pomáhala na poli a zdálo se, že to tak zůstane. Měla ráda děti a děti měly rády ji. Pořád se kolem ní motaly a ona pro ně vždycky měla vlídné slovo, úsměv na tráři a něco dobrého v kapse. Hoši ze vsi koukali po pěkných dívkách a Anka věděla, že krásu ani bohatství nabídnout nemůže, jen poctivost a bohabojnost, ale to nebylo moc žádané zboží. A tak se Anka pomalu smiřovala s tím, že zůstane sama, bude pomáhat sestrám a doslouží rodičům.
        Ale osud si pro ni připravil složitější život. Ze sousední vesnice přišel na námluvy mladý vdovec. Byl o 6 let mladší než Anna a na krku mu zůstaly čtyři děti. Anka se dlouho nerozmýšlela a hned vyjednali svatbu. Vdávala se pár dní po pohřbu, takže to byla tichá účelová svatba. Šlo v první řadě o děti a těm chtěla být dobrou mámou.

        • Marieta
          Marieta, 13.8.18 23:19:12  
           

          Po svatbě se hned pustila do práce. Děti by ji odpočinout nenechaly, ale Anku práce těšila a děti si hned oblíbila. Byly zpočátku ustrašené, ale dobrosrdečná Anka si k nim brzy našla cestu. Z chaloupky se zase ozýval dětský smích a dovádění. Anka vydrhla světnici, vyprala všechno prádlo a vymáchala ho v potoce, snažila se i z toho mála, co bylo doma dobře uvařit. Nasadila kvočnu, i nějakou husu pořídila, aby si v jídle polepšili, protože Josef na všechno nestačil a byl i na tyhle práce málo praktický. Na práci byla zvyklá a tohle všechno ráda dělala, protože viděla, že její život dostává nový smysl. A stalo se, v co už ani nedoufala, za nějaký čas poznala, že je těhotná. Doufala, že to bude chlapec, měla pro něho krásné jméno Karel. Ale protože to přišlo tak přirozeně, nijak se nešetřila. Běhala kolem hospodářství a domácnosti jako dřív a že toho běhání bylo okolo toho všeho opravdu hodně. A tak se stalo, že se děťátko začalo hlásit na svět dřív, než by bylo dobré. Karlík se narodil hodně brzy, byl slabý a sotva ho stačili pokřtít, zemřel. Anna si nedovolila smutnit. Byla bohabojná a věřila, že všechno na světě má svůj smysl a jen si řekla "Bůh dal, Bůh vzal, jméno Boží budiž pochváleno". Však jich bylo v chalupě už dost. Ale život umí hodně zamíchat karty a člověk si nemůže nic moc plánovat, protože všechno může být úplně jinak. Netrvalo dlouho a Anka znovu otěhotněla. Opět se narodil chlapec, a tentokrát bylo vše, jak má být. Jméno mu raději dali jiné, ale taky hezké. Říkali mu Jan. A nezůstalo jenom při něm. Do dvou let se narodila holčička, po mamince Anna a za další dva roky opět chlapec a Anka nedala jinak, že to bude Karel. Moc se jí to jméno líbilo, nechtěla Vincka, jak navrhoval Josef. Karel bylo královské jméno a Vincenc připadalo Anně "jako pro čeledína". Anna byla skromná, upřímná a pracovitá, ale také rozhodná a rázná, a když jí na něčem hodně záleželo, dokázala tak dlouho obrušovat ostny nesouhlasu, až si to prosadila.

          • Marieta
            Marieta, 13.8.18 23:22:32  
             

            Děti rostly, byly jako stupínky a postupně začínaly chodit do školy, která byla v místě, a tak měly velkou výhodu oproti dětem, které musely chodit několik kilometrů pěšky. V létě děti pomáhaly při senách, při žních, pásly husy, kozy nebo krávy a také pomáhaly sklízet brambory. Učitelé takové absence tolerovali. Pánkovi sice koně neměli, ale Josífek běhal za vozem, sotva se nějaký kůň okolo jejich domku mihnul. Líbila se mu jejich srst, krásné ohony, měkké nozdry, hebké pysky, když jim podával na dlani hrst jetele a také jejich vůně. Obdivoval "strejčky" ze vsi, kteří na koně jen zamlaskali nebo houkli nějaký povel a to velké zvíře je na slovo poslechlo. Občas ho nějaký vozka vzal na vůz nebo mu dokonce dal podržet opratě. To byl pro malého školáka svátek. Tak se stávalo, že školu dost zanedbával. Často kvůli práci na poli, byl z dětí nejstarší a tak na něho rodiče nejvíce spoléhali s pomocí, ale někdy ho neodolatelně lákala koňská vůně. Když vyšel ze školy, sehnali mu rodiče službu v Karasově Lhotě. Josífkovi se od rodičů a z rodné vesnice moc nechtělo, ale byla to práce u koní a to byl jeho sen, protože od mala chtěl být kočí. Ano, tahle práce se mu moc líbila. A také se mu líbilo jedno děvče, které sloužilo v blízkých Heřmaničkách. Jmenovala se Františka a Josefa si všimla i ona, když jezdil s koňmi okolo nich. Byl sice menší, drobnější postavy, ale pohledný a na kozlíku mu to moc slušelo. Dlouho po sobě jen koukali, než se Josef osmělil a začal s Františkou mluvit. To už na Myslkově měli dalšího hošíka, malého Rudolfa. Tohle jméno si také prosadila Anna, nebylo to zrovna běžné jméno, ale Rudolf se už narodil do nového století, tak proč nedat nové nezvyklejší jméno, které používala dříve šlechta.

    • alaram
      alaram, 13.8.18 23:35:27  
       

      To se tak krásně čte, že se moc těším na pokračování! :15:

      • Marieta
        Marieta, 19.8.18 00:09:50  
         

        Díky. Skoro jsem se lekla, že to nikdo nebude číst, když je to taková venkovská histooorie. Nějaké pokračování mám, ale nemám čas to rozvinout. :6:

        • alaram
          alaram, 19.8.18 02:20:14  
           

          Tak až budeš mít, klidně to sem hoď. Umíš velmi dobře psát a téma je zajímavější, než si myslíš. A lidi si čtou, i když nekomentují. :4:

  • alaram
    alaram, 9.6.18 11:49:09  
     

    POMSTA: odveta, odplata, msta; p. za urážku, p. na tyranovi, myslet na p-u; to volá o p-u, zaslouží si trest.

    Tolik Slovník spisovné češtiny. Na druhou stranu je tu i

    ODPUSTIT: přestat mít za zlé (provinění), prominout

    Prý je to druhé osvobozující, krásné úžasné, jenže ... pomsta je zas sladká. Co s tím, kruci?

    Asi se pomstím a pak odpustím. :6:

  • Marionette
    Marionette, 19.5.18 15:53:30  
     

    PĚT STUPŇŮ DŮVĚRY

    1. Věřím Ti. Když mě zradíš, mávnu rukou.
    A do zítřka zapomenu Tvé jméno i tvář.

    2. Věřím Ti. Když mě zradíš, pokrčím rameny a popřeju Ti
    získané.
    Aby Ti přineslo smůlu.

    3. Věřím Ti. Když mě zradíš, zatnu zuby, sečtu škody a
    opravím zbořené. A pošlu Ti účet.
    S výstrahou.

    4. Věřím Ti. Když mě zradíš, ucítíš můj hněv. Moji sílu a
    a žízeň po Tvé krvi. Žádný soucit - dokud pokorně
    nezakňučíš o milost. Pak Ti dovolím odejít
    a zavřít za sebou.

    5. Věřím Ti. Když mě zradíš, padnu na kolena. Hlava se mi
    skloní a oči oslepnou. Dál půjdu po čtyřech, po břiše,
    pomalu. Občas na mě někdo šlápne, jak se to plazům
    stává. Dny, týdny, měsíce, roky. Než najdu sílu Tě v
    sobě pohřbít. Pak se zas vztyčím, prohlédnu a usměju se na
    svět kolem sebe.
    Tebe už do něj nikdy nepustím.

  • alaram
    alaram, 18.4.18 00:05:45  
     

    „PRINCEZNY“

    Jako malé jsou pro své rodiče klenoty: v drtivé většině jediné dítě, případně jediná holčička mezi více kluky. Milují šatičky, nablýskané střevíčky, ozdůbky, mají vždy upravené vlásky a nesnáší špínu. Včetně špíny na svých vrstevnících, takže se společným hrám raději vyhýbají. Většinou bývají trochu až dost buclaté z dortíků a jiných sladkostí, které milují a z nedostatku pohybu, který nesnáší. Pokouší se věnovat kreativním činnostem, jako je kreslení, zpěv nebo hra na hudební nástroj. V ničem však nevynikají, což je nebaví, a tak nejpozději s nástupem na střední školu všeho nechávají pod záminkou, že se potřebují hodně učit.

    Ve skutečnosti celé čtyři roky školou nějak proplouvají a většinu svého volného času tráví ponořené do romantických knih se silným mužským hrdinou bez bázně a hany, o kterém sní i ve dne a píší sáhodlouhé básně o do šuplíku. Kluci o ně pro jejich nafoukanost a nezajímavý vzhled moc nestojí, vlastně ani holky. Stejně jako na škole základní mívají jen jednu věrnou kamarádku, obvykle dívku slabou a nesebevědomou, kterou nenápadně leč účinně šikanují, aby si od nich netroufla utéct. Společně chlapce pomlouvají a ohrnují nad nimi nos … a tajně doufají, že se nějaký přece jen smiluje a pozve je na rande. Což se princeznám nakonec i splní, ale většinou až po maturitě. A většinou v průběhu tříletého studia na nějaké univerzitě, o které je všeobecně známo, že tam přijmou kohokoliv, kdo ve čtvrtém ročníku střední nepropadl a není pravomocně odsouzen.

    Než tam k radosti a pýše svých rodičů dosáhnou titulu bakaláře, stihne jim jejich první chlapec zlomit srdce a je nahrazen druhým, případně třetím, důkladně vybraným a prověřeným, a diplom si přebírají s prstýnkem s diamantem na levém prsteníčku. Svatba následuje v pečlivě vybraném termínu a je ještě pečlivěji nachystaná, protože princezny se vdávat nemusí; ony chtějí a mají na všechno čas. Takže veselka je velká až obrovská a dobrou zprávou pro zruinované rodiče může být, že manželství zpravidla vydrží a další jsou ušetřeni.

    • alaram
      alaram, 18.4.18 00:09:50  
       

      Někdy v té době však začínají princeznám první vážné problémy. Dospěly totiž do stádia, kdy si definitivně nemohou dělat, co samy chtějí, a hlavně se dostávají mezi lidi, kteří v nich definitivně odmítají vidět výjimečné a úžasné bytosti a obtěžují je svými požadavky: třeba aby pracovaly. Otřesný šéf, blbější než šimpanz v ZOO, s morálkou masového vraha, si jim dovoluje přikazovat, co mají dělat a, hrůza hrůzoucí, dokonce je za naprosto skvěle odvedenou práci kritizovat! A když ten idiot po půl roce povýší a je vystřídán šéfovou, je to z bláta do louže: ta kráva dělá to samé, a navíc je tak vymatlaná, že si neumí sladit lodičky a kabelku a šáteček a ty VLASY!!!! Jak tohle mohlo dostat vyšší titul než ona??? Kolegyně a kolegové jsou nány a troubové, kteří princezně nedosahují ani po kotníky a mají tu drzost blbě koukat, když je požádá o radu – co na tom, že je to každý den pětkrát za hodinu, MUSÍ jí přece pomoct, aby se všechno stihlo! Své spravedlivé rozhořčení si princezny rozhodně nenechávají pro sebe, ale v okamžiku, kdy při jejích srdceryvných stížnostech na krutosti a nespravedlnosti zaměstnaneckého poměru začínají po jinak tolerantním manželovi usínat i její stále milující rodiče, dospějí s nepříliš těžkým srdcem k závěru, že nějaká kariéra vážně není nic pro ně. A že je nejvyšší čas pořídit si nějaké potomky.

      Role matky, obvykle dvou dětí, a ženy v domácnosti princezny maximálně naplňuje. Konečně mají věci opět plně ve svých rukou: domov se jen blýská, jak to mají rády, děti jsou zvyklé respektovat jejich řád a ani manžel moc neotravuje, protože se musí v práci otáčet, aby je všechny uživil. Díky aktivitám svých dětí se i s manželem seznamují s jinými rodičovskými páry a navazují dlouhodobá přátelství. Pokud jim osud nenachystá nějakou drsnou zkoušku, je to jedno z nejkrásnějších období jejich života.

      Kterým těžce otřese, když děti dospějí. Nemusí to být ani rebelové, kteří od sice zbožňující, ale poněkud diktátorské matky utečou už v patnácti na střední školu na druhém konci republiky, můžou to být klidně líní mamánci, kteří zůstanou trčet v rodném v panelákovém bytě do třiceti, ale už to prostě nejsou ta hodná, bezvýhradně poslušná dítka, která se chovají, jak se od nich očekává. Nejpozději v osmnácti začnou nadřazovat svoje zájmy nad máminy a princezny s tím nemůžou dělat vůbec nic. Čas jim začne nějak hrozně rychle utíkat a začínají se dít věci, které jejich vzrůstající paniku ještě zhoršují: jejich kosmetička jim místo obvyklých ód na hebkost jejich pleti začne nabízet „účinné sérum proti vráskám“, a také „lifting na dekolt, hýždě a vrchní část stehen“, kadeřnice vítězoslavně hlásí, že má novou barvu, která „fakt skvěle kryje šediny“ … a v ordinaci gynekologa jim jednoho dne sestra po rutinní prohlídce vtiskne do ruky letáček s obrázkem rozesmáté stařeny s nápisem „Menopauza není pauza“ – a významně na ně mrkne. I manželovi náhle trvá celých pět vteřin, místo dřívějších žádná celá pět, než na otázku „Nejsem v tomhle moc tlustá?

      • alaram
        alaram, 18.4.18 00:21:32  
         

        odpoví své obligátní: „To víš, že ne“. Rozumnější princezny s povzdechem uznají, že s pětačtyřicítkou, natož padesátkou plus na krku jim zlatá korunka už nesluší, odloží ji a začnou objevovat klady života obyčejných zralých žen. U těch méně rozumných až hloupých začíná v tomto věku gradovat jejich celoživotně panovačná povaha: od lidí ve svém okolí vyžadují, aby jim ve všem vyhověli, a přitom si hlídali, jakým tónem s nimi mluví, jaká slova používají, jak se tváří. Pokud si nedají pozor, nebo se jejich vůli vzepřou, princezny je s klidem při první příležitosti podrazí a při konfrontaci to s ublíženou tváří chladnokrevně popřou.

        Šíří kolem sebe neklid, nechuť, někdy strach … a dělá jim to dobře. Jenže každá pohádka jednou končí, a i té nejpyšnější princezně jednou dojdou síly. A stejně jako obyčejní smrtelníci bude potřebovat pomoc z pádného důvodu. Pokud se stihla vzpamatovat aspoň na poslední chvíli, někdo ji ještě chytí za ruku. Pokud je nepoučitelná, hrábne do prázdna …

        • Kaca01
          Kaca01, 15.5.18 00:37:43  
           

          Jak pravdive.....

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 11.4.18 20:38:20  
     

    Potřebuji si trochu odpočinout od fyziky a matematiky, tak jsem se v rešerších pustila do biologie a chemie.

    Star Trek je špatně.:1:

    OK, většina nesmyslů přímo bije do očí, ale věděli jste že Vulkánci nemohou buď a) mít zelenou krev, nebo b) krev založenou na mědi. Pokud mají zelenou, byla by založena pravděpodobně na vanadu. Pokud je měděná, je modrá.

    • Gwenllian.ferch.Gruffyd
      Gwenllian.ferch.Gruffyd, 11.4.18 20:48:48  
       

      A já jsem si pro sebe zatím vytvořila pár pravidel.

      První Gwenino pravidlo xenobiologie: kdekoliv může existovat život, tam existuje.

      Druhé Gwenino pravidlo xenobiologie: 90 procent (lidem známých) forem života je na bázi uhlíku.

      Třetí Gwenino pravidlo xenobiologie: ze zbytku není 10 procent na vyšší úrovni než mikrobiální.

      Čtvrté Gwenino pravidlo xenobiologie: ve známém vesmíru neexistuje jiný inteligentní druh než lidé.

      P.S. Poté, co jsem začala být bombardována rozhořčenými dopisy od delfínů a havranů, jsem byla nucena čtvrté pravidlo upravit na: Lidé nejsou schopni rozpoznat jiný inteligentní druh, dokud ten po nich nezačne házet atomovky.

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 11.4.18 20:50:46  
         

        P.S.2 Šimpanzi a orangutani obsadili jaderný arzenál Spojených Států.:1::1::14:

        • Sabilu
          Sabilu, 4.5.18 14:21:56  
           

          Jé! To je dobré. :2:

      • nevimzevim
        nevimzevim, 31.5.18 19:35:24  
         

        Re: čtvrté pravidlo
        chtěla jsem napsat, že pokud to tak je, tak je to ta nejsmutnější věc ve vesmíru, ale těma atomovkama jsi mě dostala .. :))

    • PPP
      PPP, 12.4.18 06:35:12  
       

      Mám jen jedno pravidlo, na/ve sci-fi není nikdy nic špatně. :15:

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.4.18 15:59:30  
         

        Tak jistě, Bradbury, Vance, Philip K. Dick, David Brin, Star Trek,Stargate, Farscape, Firefly.... mají své kouzlo, ale i tak raději šáhnu po Clarkeovi, Crichtonovi, Asimovovi, Baxterovi, The Expanse, a dalších.

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 9.4.18 16:15:54  
     

    https://www.diskutnici.cz/forum/3830-psavci/post/376

    Krátké pokračování, původně jsem měla v úmyslu něco delšího, jenže můj laptop se rozhodl zemřít, a vzhledem ke ztrátě všech dat (poznámka pro mě: příště zálohovat na cloud) začínám od nuly.

    Zatřepala jsem hlavou, abych z ní dostala hvězdy které mi tančily před očima, chytila se nejbližšího madla, a, velmi pomalu a opatrně, se vydrápala zpět do vzpřímené polohy.

    "Hej holka, zemská nemoc není nic příjemného, radši bys měla použít jedno z tamtěh. Alespoň než si znova zvykneš stát na pevné zemi" zaslechla jsem z davu blátošlapů jednoho z členů místní hraniční a imigrační služby, a stočila zrak směrem, kterým ukazoval. Přímo k řadě kolečkových křesel připomínajích invalidní vozíky. Ech, připomínajících, byly to invalidní vozítka, které v posledních pár set letech s postupujícím osidlováním vesmíru našly nový účel na planetách s ne zrovna přátelskou gravitací. Ne zrovna přátelskou definujte podle vašeho domovského světa.

    "Díky" ocenila jsem nabídnou pomoc a elegantní vyklouznutí z mého trapasu, "ale myslím, že teď už to zvládnu. Aklimatizuji se celkem rychle."

    Zemská nemoc, syndrom známý námořníkům již před tisíciletími, opravdu elegantní vysvětlení jakékoliv disorientace, nevolnosti, ztráty rovnováhy, pádu.... v duchu jsem znovu poděkovala důstojníkovi immigračního, a vydala se směrek k přístavním kancelářím vstříc obvyklým formalitám, které v obdobných zapadákovech na periferii osídleného vesmíru nepředstavovaly víc než vyplnění registračních formulářů, kontrolu dokladů, celní deklaraci, vše vyřízeno za necelou standartní hodinu. Jednak tu není takový provoz, jako někde blíž jádru, jednak tu, zatím, nevládne taková šílená byrokracie a paranoia. Hele, cestovali jste někdy na Zemi? Ne? Týden, nebo i déle strávíte na orbitě na stanici Orbitálního Karanténního Velitelství podstupováním všech tamějších procedur, než vás vůbec pustí dolů na planetu. Pokud vás tam vůbec pustí. A se svými zavazadly se nemusíte shledat už nikdy. Ne, Země rozhodně nikdy nepatřila k místům, kde bych kdy měla v úmyslu vypadnout z lodi, a užít si pár dní volna na „břehu“. Jak tak o tom přemýšlím, Darien i přes svou gravitaci a nízkou koncentraci kyslíku není zas tak špatný, ve srovnání s jinými světy které znám.

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 3.4.18 16:38:38  
     

    http://www.projectrho.com/public_html/rocket/index.php

    WOW... Doslova tuny informací, které se rozhodně budou hodit.

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.3.18 20:40:54  
     

    Nejsem zrovna zvyklá trávit celé dny v posteli, bohužel jsem k tomu odsouzená zraněným kotníkem, a tak se celkem nudím. A pokouším se dát na papír, nebo přesněji do wordu, jedno sci fi, které se mi honí hlavou. Má idea je "hard sci fi", a pokusím se řídit jedním z pravidel, které praví, že můžete porušit pouze jeden fyzikální zákon. Což v mém případě je FTL pohon. Zároveň předem upozorňuji, že ačkoliv je můj příběh zasazen pár set let do budoucnosti, historické detaily a reference, na které můžu, ovšem nemusím narazit, sama ještě nevím jak se příběh bude v průběhu psaní rozvíjet, se liší od historie tak, jak ji známe. Kupříkladu jsem se rozhodla udržet při životě britský vesmírný program, a v roce 1965 narušit americko sovětskou hegemonii prvním britem ve vesmíru (podle Charlese N. Hilla nejranější termín, kdy k tomu, pokud by byla vůle vesmírný program dále financovat (čti: politická vůle) dojít). Dále jsem například nechala američany uskutečnit původně plánovanou misi na Mars (kterou v realitě nahradila Nixonova administrativa programem Space Shuttle, přiznávám že zde zcela nepokrytě vykrádám Stephena Baxtera), a v roce 1975 jsem nechala brity uskutečnit jejich přistání na Měsíci (nejsem natolik šílená, abych je nechala předběhnout američany, nebo být jen v těsném závěsu za nimi:1:). V průběhu osmdesátých let se pak má fiktivní historie stává velmi výrazně odlišnou od té reálné jak ji známe. Ale jak jsem již zmínila, historické události v průběhu příběhu zmínit můžu, ovšem také nemusím, na to říct to s jistotou je ještě brzy.

    • Gwenllian.ferch.Gruffyd
      Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.3.18 20:41:25  
       

      První, co vás po přistání na Darien, čtvrté planety obíhající Psi Serpentis A, praští do nosu je zápach. Po půl roce dýchání recyklovaného vzduchu na palubě hvězdné lodi nelze první vjem planetární atmosféry nazvat jinak než zápach, což ostatně platí pro všechny kolonizované světy obdařené dýchatelnou atmosférou.

      Alespoň tak praví příručka obchodního loďstva, páté revidované vydání, 2375.

      Bullshit.

      První, co vás na Darien praští do nosu, je gravitace. A to tak, že doslova. Po těch sto a osmdesáti dnech strávených v maximálně čtvrtinové gravitaci prostě a jednoduše nejste a nemůžete být připraveni na šok, kterým zdejších 1.85 g je. A to ani pokud, tak jako já, pocházíte z planety s gravitací mírně vyšší, než je standart. A ve spojení s atmosférickým tlakem sice o polovinu vyšším než má Země (a než jaký je normou na lodích obchodních loďstev většiny států), ovšem s parciálním tlakem kyslíku výrazně nižším, vám Darien na uvítanou namíchá koktejl přímo smrtící.

      Prostě a jednoduše jsem se po dvou krocích ne zrovna elegantně poroučela k zemi. Rovnou na hubu. Netřeba dodávat, že za nadšeného, mírně škodolibého smíchu místních blátošlapů.

      Sama bych si tento Nový ráj mezi hvězdami, jak je Darien vznosně označován v propagačních brožurách lákajících nové kolonisty, k trávení povinného uzemnění rozhodně nevybrala. Naneštěstí pro mě, zákony a předpisy regulující službu příslušníků ochodniho loďsta hovoří jasnou řečí. 180 dnů služby na lodi, ve zcela vyjímečných případech možno prodloužit maximálně o deset dnů, následováno 180 ti dny uzemnění na polovičním platu na obyvatelné planetě s gravitací vyšší než má váš rodný svět.

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.3.18 20:42:03  
         

        (Pokračování někdy příště)

        • Gwenllian.ferch.Gruffyd
          Gwenllian.ferch.Gruffyd, 25.3.18 13:13:52  
           

          Oml.ouvám se, chvíli to potrvá, potřebuji si napřed vytvořit mapy hlavních i vedlejších tras v závislosti na dosahu FTL pohonu, v souvislosti s tím i přepočítat vzájemné polohy hvězd a vzdálenosti mezi nimi, vymyslet bio hlavních postav, sepsat si alespoň stručnou historii hlavních kolonií, a další background info nezbytné k tomu, abych svůj vesmír udržela konzistetní a věrohodný. Tvořit alespoň trochu realistické scifi není tak jednoduché jak jsem si myslela:15:.

          • alaram
            alaram, 25.3.18 21:49:41  
             

            V poho! :15:

            • Gwenllian.ferch.Gruffyd
              Gwenllian.ferch.Gruffyd, 30.3.18 10:26:15  
               

              Zatím vlastní psaní 0 hodin, rešerše 200 hodin. Jen aby sis udělala představu s čím pracuji.

              https://app.box.com/s/shwwkkq6007mfd2qnvnko6zaj1lkar8x

              A to je pouze seznam hvězd s koordináty vůči Zemi (respektive Slunci), vzájemné polohy a vzdálenosti dvou knokrétních hvězd již musím získat jinde, buď sama dopočítat, nebo použít například program Celestia. A protože v mém vesmíru má FTL pohon omezený dosah, na hvězdné kartografii velmi záleží.

              • alaram
                alaram, 31.3.18 16:49:29  
                 

                Eeee ... děkuji, to snad ani nemuselo být. :1: :1:

                Prostě piš, tomu rozumím víc. A případné "technické" nesrovnalosti mi určitě uniknou - troufám si říct, že nás takových bude hodně! :15:

                • Gwenllian.ferch.Gruffyd
                  Gwenllian.ferch.Gruffyd, 1.4.18 20:15:01  
                   

                  Pokračování bude někdy během příštího týdne. A tobě sice možná technické nesrovnalosti uniknou, jiným ovšem ne:15:. (Vím to, protože si zapisuji krátké nesouvislé bloky textu tak, jak mi přicházejí na mysl, a posílám je k "alfa testování", tedy přesněji k "alfa čtení":1:). Rozhodně se ovšem nemusíš obávat, že na pokračování budeš muset čekat, než si do mapy převedu všechny hvězdy z výše linkovaných tabulek. Jednak je jich tam (údajně) okolo 20 tisíc (a to ani nezmiňuji dalších cca. 100 tisíc v dalších tabulkách, ve kterých mám souřadnice v pro mě špatném formátu, a ty důležité si sama (sama... tedy za pomoci vzorců v excelovém listu:15:) převádím, jednak bych se i já sama přeci jen ráda dostala k vlastnímu psaní.

                  A zatím, než přijde pokračování, drobná ilustrace.

                  https://gyazo.com/a329b2822dfeea30201140b29b4e2da4

                  (vytvořeno zde: http://astronexus.com/endeavour/chart)