Psavci

Otevřená diskuze | Kategorie: Literatura
M.Povltavska (2018-11-15 17:03:08)Sabilu (2018-11-15 05:10:26)alaram (2018-11-11 18:03:46)Balu11 (2018-10-11 18:40:58)Gwenllian.ferch.Gruffyd (2018-10-01 18:22:41)Marieta (2018-08-24 20:40:40)SAMAN47 (2018-01-31 09:02:22)
Psavci
Založeno: 8. 4. 2017 | Příspěvků: 390 | Členů: 7
Správci: alaram (hlavní)

Fórum pro ty, kteří rádi píší nejen do šuplíku. Příběhy skutečné, vymyšlené, veselé, vážné, básně, filozofické úvahy, literární "poradna"... fantazii se začnou klást meze jen v případě nezvladatelného chaosu :-D. Kritizovat smí jen ten, kdo sám "přinese kůži na trh". Ostatní smí jen chválit ;-)

Nemůžete přispívat - nejste přihlášen!

  • alaram
    alaram, 24.9.18 11:40:08  
     

    JSEM V ÚŽASNÉM VĚKU!

    - Všechno vím, všechno znám, všude jsem byla dvakrát a mám hodně dlouhé prsty. Takže mi laskavě neříkejte, co mám nebo nemám dělat a už vůbec se mě nesnažte podrazit – šeredně se vám to nevyplatí!!!
    - Na druhou stranu, když náhodou potřebuju, hodní mladí lidé chudince babičce rádi pomohou a ochotně odpoví na sebeblbější otázku.
    - Díky bolavým zádům jsem od syna dostala perfektní matraci, kterou mi teď všichni závidí. Včetně něj.
    - Jsem expert na účinné potravinové doplňky a léčivé masti (pokud tomu pevně věříte, zabírá úplně všechno :D). Když jsem se letos po dvanácti letech dostavila ke svému praktikovi pro razítko, příjemně mě překvapil seznamem preventivek, na které mám v tomto věku zcela zdarma nárok. Až mi pojišťovna proplatí i čas, který jimi strávím, určitě aspoň jednu využiju!
    - Jsem stále ještě v očividně produktivním věku, takže si můžu užívat výprodejů, slev a dalších výhodných akcí podle libosti, aniž bych budila pozornost a posměch jako nebozí důchodci.
    - Zubařka mě zatím stála jen pár tisíc za bílé plomby a jednu korunčičku a slibuje, že hůř ještě nějaký čas nebude.
    - Můžu si dělat srandu z mladších a oni se mi to neodváží oplatit. Hned, teda. Oni si to vyberou později, ale … co už, ještě nejsem tak neurotická, abych nějaké otázky, jestli jsou mé nové boty ortopedické, nevydýchala.
    - Syn už je dospělý a výdělečně činný, takže se o něj nemusím starat. Ale můžu ho používat jako záminku, když si jdu do Croopu nebo Hausu okouknout, co frčí a udělat z něj před prodavačkou holčičku, když si kupuju ve slevě divoké tričko pro volný čas. Pokud tedy nejde se mnou, to se pak dělám, že je to pro jeho sestru a nenápadně ho kopu do kotníků, aby se nechechtal.
    - A nakonec: Budím respekt bez jediného slova! Třeba: když jsem se nedávno dohadovala s řidičem kamionu, který mi blokoval cestu v jednosměrce v protisměru (kde neměl co dělat), řekl, že jsem „… JAK BL…“ a to „…BÁ“ mu zmrzlo pod mým hustokrutým pohledem na rtech!

    Padesát plus je fajn! :1:

  • alaram
    alaram, 21.9.18 18:06:08  
     

    KOUČINK
    Propadají mu nejen jedinci, ale svým zaměstnancům ho nutí dokonce i firmy zvučných jmen: úžasná metoda, kdy se člověk pod vedením kouče stává jedním slovem dokonalejší.
    Naši generaci koučovaly (hlavně) matky a učitelky/vychovatelky, a také naše parta přátel. Později v práci starší a „moudřejší“ kolegové. Ti všichni nám říkali, co máme a nemáme dělat, kontrolovali nás, buzerovali … a to vše za účelem našeho zdárného osobního a profesního rozvoje. Nestálo nás to ani korunu, a když nás srali, na jejich rady jsme se s gustem a z vysoka vykašlali. Kouči dělají úplně totéž, jen to trvá kratší dobu (pár dní intenzivního, nebo až půl roku méně intenzivního koučování) a někteří k tomu pro větší efekt pouští meditační hudbu a zamořují vzduch esenciálními oleji. Všichni si za svou tvrdou práci na konci vypisují tučné faktury, takže prohlašují, že metoda funguje jen v případě, že je klienti budou bezvýhradně respektovat.
    Mají skvělé výsledky, chlubí se. Z Anči Nemanicové se stala úspěšná a bohatá podnikatelka, Božena Stydlínová si našla spoustu dobrých přátel a úžasného partnera, Luděk Podpantoflák zkrotil zlou manželku, Richard Bouchač už bravurně argumentuje slovem místo pěstí … „S námi to dokážete!“ hlásají. JENŽE – když se skeptik podívá na jejich práci, zjistí, že svým klientům dávají stejné rady, které by zcela zadarmo získali od svých zkušenějších známých. Přidaná hodnota je nulová, možná ten smrad z olejíčků.
    Ale doba je taková, že spousta lidí nevěří ničemu, co si nezaplatí. A naopak, věří úplně všemu, co si zaplatí, čím víc tím líp. Fakt divná doba, když si lidi a firmy platí za objektivně velmi tvrdou manipulaci …

  • Marieta
    Marieta, 21.8.18 20:17:45  
     

    Pokračování: KREV NENÍ VODA

    Ve službě v Jesenici u sedláka byla už i Marie. Nedalo se nic jiného dělat, tak to prostě tenkrát u chalupníků chodilo, protože neměli sice moc peněz, ale byli bohatí na děti. Anna by měla všechny děti nejraději pod jednou střechou, ale nebylo zbytí, moc se tam tísnily a chalupa a pár štrychů polí všechny neuživila. Přesto Anna všechny ráda vítala domů, když přicházeli na návštěvu. Všechno se odvíjelo tak dobře a Anna byla šťastná, že má všechny kolem sebe. Netušila, jaké ji v životě čekají zkoušky. Náhle se její Josef se roznemohl. Ulehl, dostal zápal plic a svoji velkou rodinu opustil. Bylo mu právě padesát let. Ve světě houstly nepokoje, říkalo se, že bude válka. Zdálo se, že štěstí se začalo pomalu vytrácet. Velkou radost Anně udělal Josef, protože se oženil s Františkou a brzy měli synka Toníčka. Do toho však přišla Marie, která se zakoukala ve službě do Vojtěcha, že se musí vdávat. Anna tedy vystrojila v červnu 1914 svatbu a měsíc na to, právě na její svátek, vypukla válka. To byla velká rána pro rodinu Pánkovu. Rukoval Josef a doma v Heřmaničkách nechal ženu Františku se synem Toníkem. Brzy dostal povolávací rozkaz i František. Rozloučil se s rodiči a sourozenci a už ho víc neviděli. Narukoval na srbskou frontu a v září přišlo oznámení, že je nezvěstný. I Tonda musel rukovat. Vojna se nevyhnula ani Vojtěchovi. Marie se tedy s outěžkem vrátila do Myslkova a v říjnu se narodila malá Marjánka.

    • alaram
      alaram, 21.9.18 18:09:32  
       

      Marieto, jsem furt taková nějaká rozlítaná a rozptýlená, ale chci ti už dávno sdělit, že při čtení tvého vyprávění úplně vidím svoji babičku - matku mé mámy. Takhle podobně totiž o životě na venkově (před teď zhruba sto lety) vyprávěla ona. :4:

  • Marieta
    Marieta, 13.8.18 23:11:58  
     

    Tak já sem taky dám něco ze šuplíku:

    KREV NENÍ VODA

    Předmluva

    Musím začít nebo na to nepřestanu myslet. Skoro každý den mne napadají myšlenky, jak to asi tenkrát bylo. Mám pocit, že chápu své předky, že vím, jak reagovali v různých situacích, protože mi předali svoje geny a tak jsou mi v poslední době stále blíž. Před sto lety probíhala 1. světová válka a tak se objevují dokumenty o jejím průběhu, vydávají se knihy a natáčí filmy. Nemohu se tomu vyhnout. To všechno mne silně přitahuje. Přemýšlím, jak tohle všechno prožívala moje prababička, babičky i dědové. Také jejich bratři bojovali ve válce. Můj dědeček a bratr babičky byli ruští legionáři, takže jejich válka trvala o 2 roky déle, než se dozvídáme z učebnic dějepisu. Uvědomuji si, jaké mám vlastně štěstí, že tu ruskou anabázi můj děda přežil, vrátil se a založil rodinu, a tak jsem se mohla narodit já. Dva babiččini bratři to štěstí neměli a v té válce zahynuli. Jeden na srbské frontě, druhý v Itálii pod lavinou. Něco znám z vyprávění, něco jsem si ověřila ve vojenském archivu a v matrikách. Opravdu to spolu koresponduje.

    • Marieta
      Marieta, 13.8.18 23:15:27  
       

      Kapitola 1.

      V té chaloupce už začínalo být opravdu těsno. Po svatbě Václava a Marie v roce 1848 přibyl každé dva roky přírůstek do rodiny, až jich bylo jako schůdků. Ale jak děti dospívaly a vyrůstaly do krásy, těšili se rodiče, že si brzy najdou ženichy a nevěsty.
      Josef byl třetí Václavův syn a vyučil se krejčím. Nebyl hřmotné postavy, spíš naopak. Na koláře, kterým byl jeho otec se moc nehodil a také se kolářem vyučil jeho starší bratr, takže krejčovské řemeslo vyplynulo tak nějak samo. Vyučil se u svého příbuzného v Chválově. Řemeslo mu dávalo větší šanci k obživě, také si něco naspořil a tak když na něho přišla řada, přiženil se k Anně Davídkové do Chválova č.18. Anna byla hezké děvče a Josef byl výřečný a usměvavý hoch, takže v sobě našli zalíbení. Brzy se jim narodil syn Josífek a za rok a půl František. A protože u Davídků bydlely ještě Ančiny sestry, začínalo být i tady docela těsno. Navíc krejčovina tolik nevynášela, protože ve Chválově byl krejčí, u kterého se Josef vyučil a tak přestože byl Josef šikovný, pečlivý a svoji práci odváděl v pořádku, chodili lidé do Chválova č.3, jak byli zvyklí. Nakonec proč by chodili "ke kováříčkovi, když mohou rovnou ke kováři". A protože krev není voda, pomohli Josefovi příbuzní v Ředicích. Josef se k nim s rodinou přistěhoval a zdálo se, že vše bude dobré. Ředice byla větší vesnice, takže i krejčí se tam lépe uživil, než ve Chválově, kde bylo krejčích víc. Tady se jim narodil třetí syn Antonín ale Annu začala práce v domácnosti unavovat. Byla slabší na plíce a navíc ji začal trápit kašel. Nechtěli být příbuzným na obtíž a sháněli vlastní bydlení. Brzy se jim to podařilo Známí jim dohodili domek v Miskově, který byl na prodej, ale museli se zadlužit, protože tolik peněz neměli. Tady se jim narodila dcera Marie a s Annou to šlo z kopce. Kašel se zhoršil, práce jí nešla od ruky a byla pořád unavená, až úplně ulehla. Zdálo se, že štěstí rodinu Pánkovu úplně opustilo. Bylo jasné, že Anna umírá na TBC neboli souchotiny, jak se tehdy o tuberkuloze mluvilo. Josef věděl, že bude brzo muset hledat manželku a mámu pro své čtyři malé děti. Dohazovač byl u něho hned, jak Anna zavřela oči navěky.

      • Marieta
        Marieta, 13.8.18 23:16:45  
         

        Kapitola 2.

        V Nových Dvorech bylo veselo. Hospodář nedal na svého nádeníka dopustit. Svojí práci odváděl v pořádku jako by pracoval na svém a i jeho žena dokázala za práci pořádně vzít. Všechno zvládali s humorem a brali život tak jak šel, i když jim nadělil jen samé dcery. Také děvčata se měla k světu. Pomáhala rodičům i hospodáři, takže si své místo na světě zasloužila. Jak dospívala, našli si je hoši z okolí, i když jim rodiče nemohli dát velkou výbavu. Jejich největším věnem byla veselá mysl a pracovité ruce, které se žádné práce nelekly. Jen Anka zůstávala sama. Starala se o domácnost, pomáhala na poli a zdálo se, že to tak zůstane. Měla ráda děti a děti měly rády ji. Pořád se kolem ní motaly a ona pro ně vždycky měla vlídné slovo, úsměv na tráři a něco dobrého v kapse. Hoši ze vsi koukali po pěkných dívkách a Anka věděla, že krásu ani bohatství nabídnout nemůže, jen poctivost a bohabojnost, ale to nebylo moc žádané zboží. A tak se Anka pomalu smiřovala s tím, že zůstane sama, bude pomáhat sestrám a doslouží rodičům.
        Ale osud si pro ni připravil složitější život. Ze sousední vesnice přišel na námluvy mladý vdovec. Byl o 6 let mladší než Anna a na krku mu zůstaly čtyři děti. Anka se dlouho nerozmýšlela a hned vyjednali svatbu. Vdávala se pár dní po pohřbu, takže to byla tichá účelová svatba. Šlo v první řadě o děti a těm chtěla být dobrou mámou.

        • Marieta
          Marieta, 13.8.18 23:19:12  
           

          Po svatbě se hned pustila do práce. Děti by ji odpočinout nenechaly, ale Anku práce těšila a děti si hned oblíbila. Byly zpočátku ustrašené, ale dobrosrdečná Anka si k nim brzy našla cestu. Z chaloupky se zase ozýval dětský smích a dovádění. Anka vydrhla světnici, vyprala všechno prádlo a vymáchala ho v potoce, snažila se i z toho mála, co bylo doma dobře uvařit. Nasadila kvočnu, i nějakou husu pořídila, aby si v jídle polepšili, protože Josef na všechno nestačil a byl i na tyhle práce málo praktický. Na práci byla zvyklá a tohle všechno ráda dělala, protože viděla, že její život dostává nový smysl. A stalo se, v co už ani nedoufala, za nějaký čas poznala, že je těhotná. Doufala, že to bude chlapec, měla pro něho krásné jméno Karel. Ale protože to přišlo tak přirozeně, nijak se nešetřila. Běhala kolem hospodářství a domácnosti jako dřív a že toho běhání bylo okolo toho všeho opravdu hodně. A tak se stalo, že se děťátko začalo hlásit na svět dřív, než by bylo dobré. Karlík se narodil hodně brzy, byl slabý a sotva ho stačili pokřtít, zemřel. Anna si nedovolila smutnit. Byla bohabojná a věřila, že všechno na světě má svůj smysl a jen si řekla "Bůh dal, Bůh vzal, jméno Boží budiž pochváleno". Však jich bylo v chalupě už dost. Ale život umí hodně zamíchat karty a člověk si nemůže nic moc plánovat, protože všechno může být úplně jinak. Netrvalo dlouho a Anka znovu otěhotněla. Opět se narodil chlapec, a tentokrát bylo vše, jak má být. Jméno mu raději dali jiné, ale taky hezké. Říkali mu Jan. A nezůstalo jenom při něm. Do dvou let se narodila holčička, po mamince Anna a za další dva roky opět chlapec a Anka nedala jinak, že to bude Karel. Moc se jí to jméno líbilo, nechtěla Vincka, jak navrhoval Josef. Karel bylo královské jméno a Vincenc připadalo Anně "jako pro čeledína". Anna byla skromná, upřímná a pracovitá, ale také rozhodná a rázná, a když jí na něčem hodně záleželo, dokázala tak dlouho obrušovat ostny nesouhlasu, až si to prosadila.

          • Marieta
            Marieta, 13.8.18 23:22:32  
             

            Děti rostly, byly jako stupínky a postupně začínaly chodit do školy, která byla v místě, a tak měly velkou výhodu oproti dětem, které musely chodit několik kilometrů pěšky. V létě děti pomáhaly při senách, při žních, pásly husy, kozy nebo krávy a také pomáhaly sklízet brambory. Učitelé takové absence tolerovali. Pánkovi sice koně neměli, ale Josífek běhal za vozem, sotva se nějaký kůň okolo jejich domku mihnul. Líbila se mu jejich srst, krásné ohony, měkké nozdry, hebké pysky, když jim podával na dlani hrst jetele a také jejich vůně. Obdivoval "strejčky" ze vsi, kteří na koně jen zamlaskali nebo houkli nějaký povel a to velké zvíře je na slovo poslechlo. Občas ho nějaký vozka vzal na vůz nebo mu dokonce dal podržet opratě. To byl pro malého školáka svátek. Tak se stávalo, že školu dost zanedbával. Často kvůli práci na poli, byl z dětí nejstarší a tak na něho rodiče nejvíce spoléhali s pomocí, ale někdy ho neodolatelně lákala koňská vůně. Když vyšel ze školy, sehnali mu rodiče službu v Karasově Lhotě. Josífkovi se od rodičů a z rodné vesnice moc nechtělo, ale byla to práce u koní a to byl jeho sen, protože od mala chtěl být kočí. Ano, tahle práce se mu moc líbila. A také se mu líbilo jedno děvče, které sloužilo v blízkých Heřmaničkách. Jmenovala se Františka a Josefa si všimla i ona, když jezdil s koňmi okolo nich. Byl sice menší, drobnější postavy, ale pohledný a na kozlíku mu to moc slušelo. Dlouho po sobě jen koukali, než se Josef osmělil a začal s Františkou mluvit. To už na Myslkově měli dalšího hošíka, malého Rudolfa. Tohle jméno si také prosadila Anna, nebylo to zrovna běžné jméno, ale Rudolf se už narodil do nového století, tak proč nedat nové nezvyklejší jméno, které používala dříve šlechta.

    • alaram
      alaram, 13.8.18 23:35:27  
       

      To se tak krásně čte, že se moc těším na pokračování! :15:

      • Marieta
        Marieta, 19.8.18 00:09:50  
         

        Díky. Skoro jsem se lekla, že to nikdo nebude číst, když je to taková venkovská histooorie. Nějaké pokračování mám, ale nemám čas to rozvinout. :6:

        • alaram
          alaram, 19.8.18 02:20:14  
           

          Tak až budeš mít, klidně to sem hoď. Umíš velmi dobře psát a téma je zajímavější, než si myslíš. A lidi si čtou, i když nekomentují. :4:

  • alaram
    alaram, 9.6.18 11:49:09  
     

    POMSTA: odveta, odplata, msta; p. za urážku, p. na tyranovi, myslet na p-u; to volá o p-u, zaslouží si trest.

    Tolik Slovník spisovné češtiny. Na druhou stranu je tu i

    ODPUSTIT: přestat mít za zlé (provinění), prominout

    Prý je to druhé osvobozující, krásné úžasné, jenže ... pomsta je zas sladká. Co s tím, kruci?

    Asi se pomstím a pak odpustím. :6:

  • Marionette
    Marionette, 19.5.18 15:53:30  
     

    PĚT STUPŇŮ DŮVĚRY

    1. Věřím Ti. Když mě zradíš, mávnu rukou.
    A do zítřka zapomenu Tvé jméno i tvář.

    2. Věřím Ti. Když mě zradíš, pokrčím rameny a popřeju Ti
    získané.
    Aby Ti přineslo smůlu.

    3. Věřím Ti. Když mě zradíš, zatnu zuby, sečtu škody a
    opravím zbořené. A pošlu Ti účet.
    S výstrahou.

    4. Věřím Ti. Když mě zradíš, ucítíš můj hněv. Moji sílu a
    a žízeň po Tvé krvi. Žádný soucit - dokud pokorně
    nezakňučíš o milost. Pak Ti dovolím odejít
    a zavřít za sebou.

    5. Věřím Ti. Když mě zradíš, padnu na kolena. Hlava se mi
    skloní a oči oslepnou. Dál půjdu po čtyřech, po břiše,
    pomalu. Občas na mě někdo šlápne, jak se to plazům
    stává. Dny, týdny, měsíce, roky. Než najdu sílu Tě v
    sobě pohřbít. Pak se zas vztyčím, prohlédnu a usměju se na
    svět kolem sebe.
    Tebe už do něj nikdy nepustím.

  • alaram
    alaram, 18.4.18 00:05:45  
     

    „PRINCEZNY“

    Jako malé jsou pro své rodiče klenoty: v drtivé většině jediné dítě, případně jediná holčička mezi více kluky. Milují šatičky, nablýskané střevíčky, ozdůbky, mají vždy upravené vlásky a nesnáší špínu. Včetně špíny na svých vrstevnících, takže se společným hrám raději vyhýbají. Většinou bývají trochu až dost buclaté z dortíků a jiných sladkostí, které milují a z nedostatku pohybu, který nesnáší. Pokouší se věnovat kreativním činnostem, jako je kreslení, zpěv nebo hra na hudební nástroj. V ničem však nevynikají, což je nebaví, a tak nejpozději s nástupem na střední školu všeho nechávají pod záminkou, že se potřebují hodně učit.

    Ve skutečnosti celé čtyři roky školou nějak proplouvají a většinu svého volného času tráví ponořené do romantických knih se silným mužským hrdinou bez bázně a hany, o kterém sní i ve dne a píší sáhodlouhé básně o do šuplíku. Kluci o ně pro jejich nafoukanost a nezajímavý vzhled moc nestojí, vlastně ani holky. Stejně jako na škole základní mívají jen jednu věrnou kamarádku, obvykle dívku slabou a nesebevědomou, kterou nenápadně leč účinně šikanují, aby si od nich netroufla utéct. Společně chlapce pomlouvají a ohrnují nad nimi nos … a tajně doufají, že se nějaký přece jen smiluje a pozve je na rande. Což se princeznám nakonec i splní, ale většinou až po maturitě. A většinou v průběhu tříletého studia na nějaké univerzitě, o které je všeobecně známo, že tam přijmou kohokoliv, kdo ve čtvrtém ročníku střední nepropadl a není pravomocně odsouzen.

    Než tam k radosti a pýše svých rodičů dosáhnou titulu bakaláře, stihne jim jejich první chlapec zlomit srdce a je nahrazen druhým, případně třetím, důkladně vybraným a prověřeným, a diplom si přebírají s prstýnkem s diamantem na levém prsteníčku. Svatba následuje v pečlivě vybraném termínu a je ještě pečlivěji nachystaná, protože princezny se vdávat nemusí; ony chtějí a mají na všechno čas. Takže veselka je velká až obrovská a dobrou zprávou pro zruinované rodiče může být, že manželství zpravidla vydrží a další jsou ušetřeni.

    • alaram
      alaram, 18.4.18 00:09:50  
       

      Někdy v té době však začínají princeznám první vážné problémy. Dospěly totiž do stádia, kdy si definitivně nemohou dělat, co samy chtějí, a hlavně se dostávají mezi lidi, kteří v nich definitivně odmítají vidět výjimečné a úžasné bytosti a obtěžují je svými požadavky: třeba aby pracovaly. Otřesný šéf, blbější než šimpanz v ZOO, s morálkou masového vraha, si jim dovoluje přikazovat, co mají dělat a, hrůza hrůzoucí, dokonce je za naprosto skvěle odvedenou práci kritizovat! A když ten idiot po půl roce povýší a je vystřídán šéfovou, je to z bláta do louže: ta kráva dělá to samé, a navíc je tak vymatlaná, že si neumí sladit lodičky a kabelku a šáteček a ty VLASY!!!! Jak tohle mohlo dostat vyšší titul než ona??? Kolegyně a kolegové jsou nány a troubové, kteří princezně nedosahují ani po kotníky a mají tu drzost blbě koukat, když je požádá o radu – co na tom, že je to každý den pětkrát za hodinu, MUSÍ jí přece pomoct, aby se všechno stihlo! Své spravedlivé rozhořčení si princezny rozhodně nenechávají pro sebe, ale v okamžiku, kdy při jejích srdceryvných stížnostech na krutosti a nespravedlnosti zaměstnaneckého poměru začínají po jinak tolerantním manželovi usínat i její stále milující rodiče, dospějí s nepříliš těžkým srdcem k závěru, že nějaká kariéra vážně není nic pro ně. A že je nejvyšší čas pořídit si nějaké potomky.

      Role matky, obvykle dvou dětí, a ženy v domácnosti princezny maximálně naplňuje. Konečně mají věci opět plně ve svých rukou: domov se jen blýská, jak to mají rády, děti jsou zvyklé respektovat jejich řád a ani manžel moc neotravuje, protože se musí v práci otáčet, aby je všechny uživil. Díky aktivitám svých dětí se i s manželem seznamují s jinými rodičovskými páry a navazují dlouhodobá přátelství. Pokud jim osud nenachystá nějakou drsnou zkoušku, je to jedno z nejkrásnějších období jejich života.

      Kterým těžce otřese, když děti dospějí. Nemusí to být ani rebelové, kteří od sice zbožňující, ale poněkud diktátorské matky utečou už v patnácti na střední školu na druhém konci republiky, můžou to být klidně líní mamánci, kteří zůstanou trčet v rodném v panelákovém bytě do třiceti, ale už to prostě nejsou ta hodná, bezvýhradně poslušná dítka, která se chovají, jak se od nich očekává. Nejpozději v osmnácti začnou nadřazovat svoje zájmy nad máminy a princezny s tím nemůžou dělat vůbec nic. Čas jim začne nějak hrozně rychle utíkat a začínají se dít věci, které jejich vzrůstající paniku ještě zhoršují: jejich kosmetička jim místo obvyklých ód na hebkost jejich pleti začne nabízet „účinné sérum proti vráskám“, a také „lifting na dekolt, hýždě a vrchní část stehen“, kadeřnice vítězoslavně hlásí, že má novou barvu, která „fakt skvěle kryje šediny“ … a v ordinaci gynekologa jim jednoho dne sestra po rutinní prohlídce vtiskne do ruky letáček s obrázkem rozesmáté stařeny s nápisem „Menopauza není pauza“ – a významně na ně mrkne. I manželovi náhle trvá celých pět vteřin, místo dřívějších žádná celá pět, než na otázku „Nejsem v tomhle moc tlustá?

      • alaram
        alaram, 18.4.18 00:21:32  
         

        odpoví své obligátní: „To víš, že ne“. Rozumnější princezny s povzdechem uznají, že s pětačtyřicítkou, natož padesátkou plus na krku jim zlatá korunka už nesluší, odloží ji a začnou objevovat klady života obyčejných zralých žen. U těch méně rozumných až hloupých začíná v tomto věku gradovat jejich celoživotně panovačná povaha: od lidí ve svém okolí vyžadují, aby jim ve všem vyhověli, a přitom si hlídali, jakým tónem s nimi mluví, jaká slova používají, jak se tváří. Pokud si nedají pozor, nebo se jejich vůli vzepřou, princezny je s klidem při první příležitosti podrazí a při konfrontaci to s ublíženou tváří chladnokrevně popřou.

        Šíří kolem sebe neklid, nechuť, někdy strach … a dělá jim to dobře. Jenže každá pohádka jednou končí, a i té nejpyšnější princezně jednou dojdou síly. A stejně jako obyčejní smrtelníci bude potřebovat pomoc z pádného důvodu. Pokud se stihla vzpamatovat aspoň na poslední chvíli, někdo ji ještě chytí za ruku. Pokud je nepoučitelná, hrábne do prázdna …

        • Kaca01
          Kaca01, 15.5.18 00:37:43  
           

          Jak pravdive.....

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 11.4.18 20:38:20  
     

    Potřebuji si trochu odpočinout od fyziky a matematiky, tak jsem se v rešerších pustila do biologie a chemie.

    Star Trek je špatně.:1:

    OK, většina nesmyslů přímo bije do očí, ale věděli jste že Vulkánci nemohou buď a) mít zelenou krev, nebo b) krev založenou na mědi. Pokud mají zelenou, byla by založena pravděpodobně na vanadu. Pokud je měděná, je modrá.

    • Gwenllian.ferch.Gruffyd
      Gwenllian.ferch.Gruffyd, 11.4.18 20:48:48  
       

      A já jsem si pro sebe zatím vytvořila pár pravidel.

      První Gwenino pravidlo xenobiologie: kdekoliv může existovat život, tam existuje.

      Druhé Gwenino pravidlo xenobiologie: 90 procent (lidem známých) forem života je na bázi uhlíku.

      Třetí Gwenino pravidlo xenobiologie: ze zbytku není 10 procent na vyšší úrovni než mikrobiální.

      Čtvrté Gwenino pravidlo xenobiologie: ve známém vesmíru neexistuje jiný inteligentní druh než lidé.

      P.S. Poté, co jsem začala být bombardována rozhořčenými dopisy od delfínů a havranů, jsem byla nucena čtvrté pravidlo upravit na: Lidé nejsou schopni rozpoznat jiný inteligentní druh, dokud ten po nich nezačne házet atomovky.

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 11.4.18 20:50:46  
         

        P.S.2 Šimpanzi a orangutani obsadili jaderný arzenál Spojených Států.:1::1::14:

        • Sabilu
          Sabilu, 4.5.18 14:21:56  
           

          Jé! To je dobré. :2:

      • nevimzevim
        nevimzevim, 31.5.18 19:35:24  
         

        Re: čtvrté pravidlo
        chtěla jsem napsat, že pokud to tak je, tak je to ta nejsmutnější věc ve vesmíru, ale těma atomovkama jsi mě dostala .. :))

    • PPP
      PPP, 12.4.18 06:35:12  
       

      Mám jen jedno pravidlo, na/ve sci-fi není nikdy nic špatně. :15:

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.4.18 15:59:30  
         

        Tak jistě, Bradbury, Vance, Philip K. Dick, David Brin, Star Trek,Stargate, Farscape, Firefly.... mají své kouzlo, ale i tak raději šáhnu po Clarkeovi, Crichtonovi, Asimovovi, Baxterovi, The Expanse, a dalších.

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 9.4.18 16:15:54  
     

    https://www.diskutnici.cz/forum/3830-psavci/post/376

    Krátké pokračování, původně jsem měla v úmyslu něco delšího, jenže můj laptop se rozhodl zemřít, a vzhledem ke ztrátě všech dat (poznámka pro mě: příště zálohovat na cloud) začínám od nuly.

    Zatřepala jsem hlavou, abych z ní dostala hvězdy které mi tančily před očima, chytila se nejbližšího madla, a, velmi pomalu a opatrně, se vydrápala zpět do vzpřímené polohy.

    "Hej holka, zemská nemoc není nic příjemného, radši bys měla použít jedno z tamtěh. Alespoň než si znova zvykneš stát na pevné zemi" zaslechla jsem z davu blátošlapů jednoho z členů místní hraniční a imigrační služby, a stočila zrak směrem, kterým ukazoval. Přímo k řadě kolečkových křesel připomínajích invalidní vozíky. Ech, připomínajících, byly to invalidní vozítka, které v posledních pár set letech s postupujícím osidlováním vesmíru našly nový účel na planetách s ne zrovna přátelskou gravitací. Ne zrovna přátelskou definujte podle vašeho domovského světa.

    "Díky" ocenila jsem nabídnou pomoc a elegantní vyklouznutí z mého trapasu, "ale myslím, že teď už to zvládnu. Aklimatizuji se celkem rychle."

    Zemská nemoc, syndrom známý námořníkům již před tisíciletími, opravdu elegantní vysvětlení jakékoliv disorientace, nevolnosti, ztráty rovnováhy, pádu.... v duchu jsem znovu poděkovala důstojníkovi immigračního, a vydala se směrek k přístavním kancelářím vstříc obvyklým formalitám, které v obdobných zapadákovech na periferii osídleného vesmíru nepředstavovaly víc než vyplnění registračních formulářů, kontrolu dokladů, celní deklaraci, vše vyřízeno za necelou standartní hodinu. Jednak tu není takový provoz, jako někde blíž jádru, jednak tu, zatím, nevládne taková šílená byrokracie a paranoia. Hele, cestovali jste někdy na Zemi? Ne? Týden, nebo i déle strávíte na orbitě na stanici Orbitálního Karanténního Velitelství podstupováním všech tamějších procedur, než vás vůbec pustí dolů na planetu. Pokud vás tam vůbec pustí. A se svými zavazadly se nemusíte shledat už nikdy. Ne, Země rozhodně nikdy nepatřila k místům, kde bych kdy měla v úmyslu vypadnout z lodi, a užít si pár dní volna na „břehu“. Jak tak o tom přemýšlím, Darien i přes svou gravitaci a nízkou koncentraci kyslíku není zas tak špatný, ve srovnání s jinými světy které znám.

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 3.4.18 16:38:38  
     

    http://www.projectrho.com/public_html/rocket/index.php

    WOW... Doslova tuny informací, které se rozhodně budou hodit.

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.3.18 20:40:54  
     

    Nejsem zrovna zvyklá trávit celé dny v posteli, bohužel jsem k tomu odsouzená zraněným kotníkem, a tak se celkem nudím. A pokouším se dát na papír, nebo přesněji do wordu, jedno sci fi, které se mi honí hlavou. Má idea je "hard sci fi", a pokusím se řídit jedním z pravidel, které praví, že můžete porušit pouze jeden fyzikální zákon. Což v mém případě je FTL pohon. Zároveň předem upozorňuji, že ačkoliv je můj příběh zasazen pár set let do budoucnosti, historické detaily a reference, na které můžu, ovšem nemusím narazit, sama ještě nevím jak se příběh bude v průběhu psaní rozvíjet, se liší od historie tak, jak ji známe. Kupříkladu jsem se rozhodla udržet při životě britský vesmírný program, a v roce 1965 narušit americko sovětskou hegemonii prvním britem ve vesmíru (podle Charlese N. Hilla nejranější termín, kdy k tomu, pokud by byla vůle vesmírný program dále financovat (čti: politická vůle) dojít). Dále jsem například nechala američany uskutečnit původně plánovanou misi na Mars (kterou v realitě nahradila Nixonova administrativa programem Space Shuttle, přiznávám že zde zcela nepokrytě vykrádám Stephena Baxtera), a v roce 1975 jsem nechala brity uskutečnit jejich přistání na Měsíci (nejsem natolik šílená, abych je nechala předběhnout američany, nebo být jen v těsném závěsu za nimi:1:). V průběhu osmdesátých let se pak má fiktivní historie stává velmi výrazně odlišnou od té reálné jak ji známe. Ale jak jsem již zmínila, historické události v průběhu příběhu zmínit můžu, ovšem také nemusím, na to říct to s jistotou je ještě brzy.

    • Gwenllian.ferch.Gruffyd
      Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.3.18 20:41:25  
       

      První, co vás po přistání na Darien, čtvrté planety obíhající Psi Serpentis A, praští do nosu je zápach. Po půl roce dýchání recyklovaného vzduchu na palubě hvězdné lodi nelze první vjem planetární atmosféry nazvat jinak než zápach, což ostatně platí pro všechny kolonizované světy obdařené dýchatelnou atmosférou.

      Alespoň tak praví příručka obchodního loďstva, páté revidované vydání, 2375.

      Bullshit.

      První, co vás na Darien praští do nosu, je gravitace. A to tak, že doslova. Po těch sto a osmdesáti dnech strávených v maximálně čtvrtinové gravitaci prostě a jednoduše nejste a nemůžete být připraveni na šok, kterým zdejších 1.85 g je. A to ani pokud, tak jako já, pocházíte z planety s gravitací mírně vyšší, než je standart. A ve spojení s atmosférickým tlakem sice o polovinu vyšším než má Země (a než jaký je normou na lodích obchodních loďstev většiny států), ovšem s parciálním tlakem kyslíku výrazně nižším, vám Darien na uvítanou namíchá koktejl přímo smrtící.

      Prostě a jednoduše jsem se po dvou krocích ne zrovna elegantně poroučela k zemi. Rovnou na hubu. Netřeba dodávat, že za nadšeného, mírně škodolibého smíchu místních blátošlapů.

      Sama bych si tento Nový ráj mezi hvězdami, jak je Darien vznosně označován v propagačních brožurách lákajících nové kolonisty, k trávení povinného uzemnění rozhodně nevybrala. Naneštěstí pro mě, zákony a předpisy regulující službu příslušníků ochodniho loďsta hovoří jasnou řečí. 180 dnů služby na lodi, ve zcela vyjímečných případech možno prodloužit maximálně o deset dnů, následováno 180 ti dny uzemnění na polovičním platu na obyvatelné planetě s gravitací vyšší než má váš rodný svět.

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.3.18 20:42:03  
         

        (Pokračování někdy příště)

        • Gwenllian.ferch.Gruffyd
          Gwenllian.ferch.Gruffyd, 25.3.18 13:13:52  
           

          Oml.ouvám se, chvíli to potrvá, potřebuji si napřed vytvořit mapy hlavních i vedlejších tras v závislosti na dosahu FTL pohonu, v souvislosti s tím i přepočítat vzájemné polohy hvězd a vzdálenosti mezi nimi, vymyslet bio hlavních postav, sepsat si alespoň stručnou historii hlavních kolonií, a další background info nezbytné k tomu, abych svůj vesmír udržela konzistetní a věrohodný. Tvořit alespoň trochu realistické scifi není tak jednoduché jak jsem si myslela:15:.

          • alaram
            alaram, 25.3.18 21:49:41  
             

            V poho! :15:

            • Gwenllian.ferch.Gruffyd
              Gwenllian.ferch.Gruffyd, 30.3.18 10:26:15  
               

              Zatím vlastní psaní 0 hodin, rešerše 200 hodin. Jen aby sis udělala představu s čím pracuji.

              https://app.box.com/s/shwwkkq6007mfd2qnvnko6zaj1lkar8x

              A to je pouze seznam hvězd s koordináty vůči Zemi (respektive Slunci), vzájemné polohy a vzdálenosti dvou knokrétních hvězd již musím získat jinde, buď sama dopočítat, nebo použít například program Celestia. A protože v mém vesmíru má FTL pohon omezený dosah, na hvězdné kartografii velmi záleží.

              • alaram
                alaram, 31.3.18 16:49:29  
                 

                Eeee ... děkuji, to snad ani nemuselo být. :1: :1:

                Prostě piš, tomu rozumím víc. A případné "technické" nesrovnalosti mi určitě uniknou - troufám si říct, že nás takových bude hodně! :15:

                • Gwenllian.ferch.Gruffyd
                  Gwenllian.ferch.Gruffyd, 1.4.18 20:15:01  
                   

                  Pokračování bude někdy během příštího týdne. A tobě sice možná technické nesrovnalosti uniknou, jiným ovšem ne:15:. (Vím to, protože si zapisuji krátké nesouvislé bloky textu tak, jak mi přicházejí na mysl, a posílám je k "alfa testování", tedy přesněji k "alfa čtení":1:). Rozhodně se ovšem nemusíš obávat, že na pokračování budeš muset čekat, než si do mapy převedu všechny hvězdy z výše linkovaných tabulek. Jednak je jich tam (údajně) okolo 20 tisíc (a to ani nezmiňuji dalších cca. 100 tisíc v dalších tabulkách, ve kterých mám souřadnice v pro mě špatném formátu, a ty důležité si sama (sama... tedy za pomoci vzorců v excelovém listu:15:) převádím, jednak bych se i já sama přeci jen ráda dostala k vlastnímu psaní.

                  A zatím, než přijde pokračování, drobná ilustrace.

                  https://gyazo.com/a329b2822dfeea30201140b29b4e2da4

                  (vytvořeno zde: http://astronexus.com/endeavour/chart)

  • alaram
    alaram, 1.2.18 21:26:49  
     

    Někdy se stane, že mám neplánovaný prostoj. Jako dneska: dorazila jsem na místo, kecla si, hmátla po mobilu a tam zpráva: „Moc se omlouvám, nestíhám.“ Pozdní omluva rovná se „plná palba“, tak jsem se nevzrušovala, i když jsem musela na místě zůstat kvůli dalším lekcím. Normálně v takové situaci smolím přípravu na další dny, nebo vyřizuji administrativu, nebo si čtu na netu. Jenže dnes jsem měla na programu testy; neměla jsem s sebou prakticky nic jiného než je a baterie na pěti procentech v nenažraném mobilu taky moc srandy nenabízela. Tak jsem vzala starou dobrou tužku a papír a zasnila se:

    STROJ NA ČTENÍ MYŠLENEK

    Kdyby se jednoho dne začal prodávat na netu, jako se dnes běžně prodávají zařízení na odposlechy, a někdo ho použil na mě - hrůza hrůzoucí! Noční můra! Ale kdybych ho vynalezla já sama, nikomu to neřekla, jen si ho tak tiše používala … hmmmm…

    Na pohled by vypadal jako obyčejné dioptrické brýle, které nosím. Tím pádem by byl velmi nenápadný … nebo možná malinko nápadný ve smyslu atraktivní, aby přitahoval zraky vybraného protějšku, kdyby tak šlo číst myšlenky lépe. Používala bych ho samozřejmě střídmě a zodpovědně, protože … no, fakt NEMUSÍM vědět úplně všechno. Ovšem velmi ráda bych si přečetla na příklad myšlenky:

    - své bankovní poradkyně;
    - svého lékaře;
    - své „dvorní“ šéfové;
    - zmalované baby v klenotnictví, kde jsem byla včera očumovat přívěšky s diamanty v sešlapaných botách a s batohem na zádech (protože takhle prostě přes den chodím, náno, mám takové povolání, že musím několikrát za den běhat pěšky v hnusných fabrických čtvrtích, kde se nedá parkovat, náno, s nákladem těžkých učebnic!!!);
    - člověka, který mi čumí do tváře, když s ním VÁŽNĚ mluvím a tvrdí, že neví, co říct …

    … ale třeba i velmi, velmi starým ženám, které potkávám v nemocnici, kam také chodí pracovně.

    • alaram
      alaram, 1.2.18 21:32:46  
       

      Obvykle je vytáhnou brzy ráno z postele nějakého Domova pro seniory, naloží do sanitky a odvezou „x“ kilometrů do spádové nemocnice na kontrolu očí, moči nebo kostí, když je slaboučké nohy zradí a ony spadnou. Po příjezdu jsou ze sanitky opatrně přeneseny na kolečkové křeslo a zaparkovány na chodbě před příslušným oddělením (ambulance chirurgie, urologie a oční jsou v řadě za sebou na jedné chodbě). V „erární“ noční košili a županu. Vedle nich sedí (na lavici) sanitář, vyplňuje papíry, přičemž ovšem zůstává obdivuhodně ve střehu – nedávno jsem viděla, jak babču uprostřed psaní pohotově chytil, když chtěla vstát a málem se sesula. A pak si s ní povídal, aby zůstala klidná. Ale tahle paní byla výjimka, většinou jen sedí, mlčí … a téměř bez mrknutí koukají.

      Po dvou letech mě už dávno přešlo takové to: „Panebože, toho bych se dožít nechtěla!“ Ve skutečnosti na ně není vůbec špatný pohled: jsou čisté, učesané, dokonce upravené, jak se jen župan a košile upravit dají, aby byla zachována jejich důstojnost. A s jejich křehkými těly je zacházeno jemně a profesionálně (snad nejen na veřejnosti). Jen by mě zajímalo, čím dál víc, co bych viděla svým úžasně hrůzným vynálezem v jejich mysli, když tak stářím skoro bezbarvýma očima zírají skrz okno nebo na nějaký bod na zdi naproti sobě.

      Viděla bych jejich vzpomínky z dob, kdy byly mladé, možná krásné, každopádně plné síly? Vzpomínky na jejich muže, děti, možná i rodiče, chvíle šťastné i smutné?

      Nebo jen neurčité, zrnité NIC, jako když v počítači nastane „modrá smrt“?

      Vážně bych jim přála to první …

  • alaram
    alaram, 22.1.18 21:44:54  
     

    SÍLA

    Kdo zatouží po síle fyzické, má nepřeberně možností, jak ji získat: od aktivního cvičení všeho druhu (pro pilné či méně majetné), až po přístroje které cvičí s člověkem místo naopak pro totální lenochy (kteří nemají hluboko do kapsy). Stačí si stanovit rozumný cíl, dodržovat pravidla a s trochou trpělivosti se k němu postupně propracuje.

    Kéž by to bylo tak jednoduché se silou vnitřní! Takovou, která nám pomáhá překonávat překážky, zvednout se a důstojně kráčet dál, když o některou zakopneme a spadneme na ústa. Jsou velká neštěstí, kterým rozumí každý a nikdo nepochybuje, že postižený potřebuje pomoc a pochopení. Ale jsou také malá neštěstí, pro která mají pochopení jen ti nejbližší, a to ještě ne všichni, a už vůbec ne časově neomezeně. Protože jsou hluboce, silně… tak moc, že to snad ani dál nejde OSOBNÍ.

    Zvlášť když je Zdrojem frustrace a nuceně skrývaného vzteku nějaký bídák/bídačka. Nešťastná Duše se trápí dlouho, ještě předlouho poté, co ji poslední „dutá vrba“ poslala do háje s tím, aby „TO KONEČNĚ PUSTIL/A Z HLAVY!!!!“ A škodolibý vtipálek život ji nijak neprospěje, když jí v nejméně vhodnou chvíli postrčí Zdroj pod nos a ona vidí, že je šťastný a vysmátý. V takových situacích se Duše drží za pusu, aby nahlas neřvala a v duchu posílá do horoucích pekel střídavě Zdroj a střídavě sebe – sebe proto, že přát lidem štěstí je přece hezké a posílat je do pekla je moc ošklivé. Chvíli se dusí ... a pak to s ní sekne.

    • alaram
      alaram, 22.1.18 21:49:18  
       

      Teď myslím takové to běžné seknutí způsobené rumem, vínem, vodkou, whiskou, fernetem … a tak.

      A potom (když vystřízliví) statečně VSTANE. Na to se vnitřní síla najde ještě docela snadno. Stejně jako na PŘEDSEVZETÍ, hrdě vytroubené do světa (někde v lese, kde ji nikdo neslyší), nebo napsané do deníčku: „BUDU ŠŤASTNĚJŠÍ NEŽ TEN ZATRACENÝ ZDROJ, AŤ ČUMÍ!!!“ Jenže vzápětí jí pískne do ucha jedovatý hlásek: „A JAK TO UDĚLÁŠ, AHÁÁÁÁ????“ Zde většina Duší zjistí, že prostě nemůžou být šťastnější než Zdroj, protože Zdroj má lepší … ať je to cokoliv, prostě je to lepší a ony se na to nevzmůžou. Teda bez síly. Jenže na vnitřní sílu žádné posilovny, studia, trenéři, instruktoři, natož ty samocvičící přístroje neexistují.

      Předpokládám, že tohle je jedna z chvil v životě lidském, kdy i bezvěrec obrátí oči k nebesům a poprosí o ni Pánaboha. Jenže hrábnout pro ni si musí každý zas a znovu do sebe …

    • Balu11
      Balu11, 22.1.18 22:29:39  
       

      Tak to klobouk dolů. Tohle je úžasně napsáno a nutí to k hlubšímu zamyšlení na smyslem života a existencí člověka. Existencí se vším, co k tomu patří. Vzestupy a pády, radost a hoře, štěstí a zármutek, láska a nenávist, ztrácení a nalézání cesty. Budu si to muset ještě několikrát přečíst, protože to, co jsi napsala, nabízí mnohem více, než si možná sama uvědomuješ. Dík za to dílko. :4:

      • alaram
        alaram, 22.1.18 22:36:05  
         

        Děkuju za pochvalu. Ale taky tě moc ráda čtu. :6:

  • Buteobuteo
    Buteobuteo, 10.1.18 09:33:56  
     

    Buteobuteo, 10.1.18 09:33:20

    reagovatsmazat@!!!

    Krásný den,

    jdu podat informaci o mé nově vydané knize, která je již v prodeji zde:

    http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/0/0/5/1201-Kanova-Lea-Pameti-Destive-panny

    A o co vlastně jde ? Eleonora je mladá dívka- sirotek, který žije stranou od lidí na vysokém kopci, kteří místní nazvali Deštivá panna, neboť na jeho vrcholku vládne ruka věčného deště. Jednoho dne ji překvapí nečekaná návštěva – dva poutníci z Bratrstva dobra a cti, kteří putují krajem a už jsou velmi dlouho očekáváni. Jejich příchod spustí lavinu dějů, které jsou prorokovány v jednom dávném svitku. Nyní nastal čas k jeho rozluštění. Rozluštit ho dokáže ale pouze vyvolený. Nikdo ovšem netuší, kdo by to měl být a kde se vůbec onen záhadný svitek nachází. Na svitek má zálusk žena s velmi nekalými úmysly. Před Eleonorou stojí těžký úkol – vylézt ze své ulity a zachránit své přátelé a možná i celou vesnici před útoky jedné podlé ženy. Najde svitek ten správný člověk a rozluští ho včas, než nastane hodina mrtvého psa?

    Pár úryvků z knihy zde: http://www.novaforma.cz/index.php?stranka=knihy&id=516

  • alaram
    alaram, 28.12.17 22:29:23  
     

    Balu, na tvůj příspěvek jsem si vyhradila čas a klid. Stálo to za to, dík.

    • Balu11
      Balu11, 30.12.17 14:02:31  
       

      Není zač děkovat, rádo se stalo. Tohle byla hodně tvrdá zkušenost. Jura po tom všem řekl v jedné besedě, že už nikdy nebudeme takoví, jako jsme byli před tím, než jsme tam odletěli. Hodně to překopalo žebříček životních hodnot, jak u něj, tak i u mne. :4:

      • alaram
        alaram, 30.12.17 14:29:59  
         

        Věřím, Balu. Něco takového se jen tak nevydýchá a už vůbec se na to nedá zapomenout.

      • m_arcela
        m_arcela, 30.12.17 17:18:59  
         

        Jsi srdíčko a už vím, proč i srdcař :4:

        • Balu11
          Balu11, 1.1.18 01:56:50  
           

          Dík Marcelko. Když jsem byl malý kluk, tak nám lidé dost pomohli, a tak jsem jen chtěl vracet, co jsem dlužil. :4:

          • m_arcela
            m_arcela, 1.1.18 09:59:47  
             

            Napadlo mi jediný.....Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno :4:

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 25.2.18 18:33:13  
         

        Velmi zajímavé. Smím se zeptat... záchranář, hasič, nebo voják?

        • Balu11
          Balu11, 25.2.18 19:49:22  
           

          Hasič. Dělal jsem to skoro 25 let, tedy 24 let a sedm měsíců, od roku 1978. :4:

          • Gwenllian.ferch.Gruffyd
            Gwenllian.ferch.Gruffyd, 25.2.18 20:45:57  
             

            To se částečně kryje s obdobím, ve kterém sloužil můj dědeček (1968 až 1994). Arménie v roce 1988... ne, určitě ne. V té době byl v Münsteru. A navíc, ačkoliv k sobě sověti tenkrát pustili naše hasiče, mám jisté pochyby o jejich ochotě pustit k sobě západní vojáky.

            • Gwenllian.ferch.Gruffyd
              Gwenllian.ferch.Gruffyd, 27.2.18 21:03:27  
               

              Tak mě napadlo, že bych si někdy mohla vypůjčit jeho deníky a dopisy, a zkusit podle nich něco sepsat.

              • Balu11
                Balu11, 1.3.18 16:24:10  
                 

                Zkus to. Jen si myslím, že toasi moc veselé povídání nebude. Já jsem za celou karieru jen zažil třikrát, kdy jsme se zasmáli, i když ta situace byla jinak vážná. :4:

                • Gwenllian.ferch.Gruffyd
                  Gwenllian.ferch.Gruffyd, 1.3.18 18:17:20  
                   

                  Pokusím se tedy, až budu mít jeho písemnosti v ruce. Za ty roky dědeček strávil spoustu času v Německu, 9 měsíců v Sharjahu (dnešní Emiráty, tenkrát Trucial States, podle české Wiki Smluvní Omán), na osmi operačních turnusech (je to tak správně česky?) dohromady více než 5 let, 61 měsíců, v Severním Irsku, dvakrát byl jeho prapor v Belize (celkem 13 měsíců), 21 měsíců v Hong Kongu, půl roku na Falklandských Ostrovech, účastnili se Pouštní Bouře (bohužel za jejich jedinné ztráty zde vděčí přátelské palbě amerického letectva), a zažili i nasazení doma, ve Skotsku, kde během stávky hasičů vykonávali jejich službu.

                  To by bylo, abych nenašla i pár úsměvných momentů. Obzvlášť když si vzpomenu, třeba právě v souvislosti s válkou o Falklandy, na knižně vydané vzpomínky jednoho z našich parašutistů. "A Soldier's Song", možná ji znáš, táta říkal, že vyšla i česky.

    • Balu11
      Balu11, 1.1.18 02:01:33  
       

      Jinak asi napíšu ještě jednu vzpomínku. Musím si to nějak sesumírovat v hlavě, aby to nebylo moc dlouhé. :4: