Psavci

Otevřená diskuze | Kategorie: Literatura
alaram (2018-07-19 13:28:10)Dopaminka (2018-07-17 18:23:25)Sabilu (2018-07-02 09:55:29)Gwenllian.ferch.Gruffyd (2018-06-30 13:22:21)Kaca01 (2018-06-24 14:57:01)PPP (2018-06-08 07:44:07)Saxana (2018-05-31 20:48:09)Balu11 (2018-05-31 19:55:03)SAMAN47 (2018-01-31 09:02:22)M.Povltavska (2017-11-28 07:08:44)
Psavci
Založeno: 8. 4. 2017 | Příspěvků: 378 | Členů: 10
Správci: alaram (hlavní)

Fórum pro ty, kteří rádi píší nejen do šuplíku. Příběhy skutečné, vymyšlené, veselé, vážné, básně, filozofické úvahy, literární "poradna"... fantazii se začnou klást meze jen v případě nezvladatelného chaosu :-D. Kritizovat smí jen ten, kdo sám "přinese kůži na trh". Ostatní smí jen chválit ;-)

Nemůžete přispívat - nejste přihlášen!

  • alaram
    alaram, 9.6.18 11:49:09  
     

    POMSTA: odveta, odplata, msta; p. za urážku, p. na tyranovi, myslet na p-u; to volá o p-u, zaslouží si trest.

    Tolik Slovník spisovné češtiny. Na druhou stranu je tu i

    ODPUSTIT: přestat mít za zlé (provinění), prominout

    Prý je to druhé osvobozující, krásné úžasné, jenže ... pomsta je zas sladká. Co s tím, kruci?

    Asi se pomstím a pak odpustím. :6:

  • Marionette
    Marionette, 19.5.18 15:53:30  
     

    PĚT STUPŇŮ DŮVĚRY

    1. Věřím Ti. Když mě zradíš, mávnu rukou.
    A do zítřka zapomenu Tvé jméno i tvář.

    2. Věřím Ti. Když mě zradíš, pokrčím rameny a popřeju Ti
    získané.
    Aby Ti přineslo smůlu.

    3. Věřím Ti. Když mě zradíš, zatnu zuby, sečtu škody a
    opravím zbořené. A pošlu Ti účet.
    S výstrahou.

    4. Věřím Ti. Když mě zradíš, ucítíš můj hněv. Moji sílu a
    a žízeň po Tvé krvi. Žádný soucit - dokud pokorně
    nezakňučíš o milost. Pak Ti dovolím odejít
    a zavřít za sebou.

    5. Věřím Ti. Když mě zradíš, padnu na kolena. Hlava se mi
    skloní a oči oslepnou. Dál půjdu po čtyřech, po břiše,
    pomalu. Občas na mě někdo šlápne, jak se to plazům
    stává. Dny, týdny, měsíce, roky. Než najdu sílu Tě v
    sobě pohřbít. Pak se zas vztyčím, prohlédnu a usměju se na
    svět kolem sebe.
    Tebe už do něj nikdy nepustím.

  • alaram
    alaram, 18.4.18 00:05:45  
     

    „PRINCEZNY“

    Jako malé jsou pro své rodiče klenoty: v drtivé většině jediné dítě, případně jediná holčička mezi více kluky. Milují šatičky, nablýskané střevíčky, ozdůbky, mají vždy upravené vlásky a nesnáší špínu. Včetně špíny na svých vrstevnících, takže se společným hrám raději vyhýbají. Většinou bývají trochu až dost buclaté z dortíků a jiných sladkostí, které milují a z nedostatku pohybu, který nesnáší. Pokouší se věnovat kreativním činnostem, jako je kreslení, zpěv nebo hra na hudební nástroj. V ničem však nevynikají, což je nebaví, a tak nejpozději s nástupem na střední školu všeho nechávají pod záminkou, že se potřebují hodně učit.

    Ve skutečnosti celé čtyři roky školou nějak proplouvají a většinu svého volného času tráví ponořené do romantických knih se silným mužským hrdinou bez bázně a hany, o kterém sní i ve dne a píší sáhodlouhé básně o do šuplíku. Kluci o ně pro jejich nafoukanost a nezajímavý vzhled moc nestojí, vlastně ani holky. Stejně jako na škole základní mívají jen jednu věrnou kamarádku, obvykle dívku slabou a nesebevědomou, kterou nenápadně leč účinně šikanují, aby si od nich netroufla utéct. Společně chlapce pomlouvají a ohrnují nad nimi nos … a tajně doufají, že se nějaký přece jen smiluje a pozve je na rande. Což se princeznám nakonec i splní, ale většinou až po maturitě. A většinou v průběhu tříletého studia na nějaké univerzitě, o které je všeobecně známo, že tam přijmou kohokoliv, kdo ve čtvrtém ročníku střední nepropadl a není pravomocně odsouzen.

    Než tam k radosti a pýše svých rodičů dosáhnou titulu bakaláře, stihne jim jejich první chlapec zlomit srdce a je nahrazen druhým, případně třetím, důkladně vybraným a prověřeným, a diplom si přebírají s prstýnkem s diamantem na levém prsteníčku. Svatba následuje v pečlivě vybraném termínu a je ještě pečlivěji nachystaná, protože princezny se vdávat nemusí; ony chtějí a mají na všechno čas. Takže veselka je velká až obrovská a dobrou zprávou pro zruinované rodiče může být, že manželství zpravidla vydrží a další jsou ušetřeni.

    • alaram
      alaram, 18.4.18 00:09:50  
       

      Někdy v té době však začínají princeznám první vážné problémy. Dospěly totiž do stádia, kdy si definitivně nemohou dělat, co samy chtějí, a hlavně se dostávají mezi lidi, kteří v nich definitivně odmítají vidět výjimečné a úžasné bytosti a obtěžují je svými požadavky: třeba aby pracovaly. Otřesný šéf, blbější než šimpanz v ZOO, s morálkou masového vraha, si jim dovoluje přikazovat, co mají dělat a, hrůza hrůzoucí, dokonce je za naprosto skvěle odvedenou práci kritizovat! A když ten idiot po půl roce povýší a je vystřídán šéfovou, je to z bláta do louže: ta kráva dělá to samé, a navíc je tak vymatlaná, že si neumí sladit lodičky a kabelku a šáteček a ty VLASY!!!! Jak tohle mohlo dostat vyšší titul než ona??? Kolegyně a kolegové jsou nány a troubové, kteří princezně nedosahují ani po kotníky a mají tu drzost blbě koukat, když je požádá o radu – co na tom, že je to každý den pětkrát za hodinu, MUSÍ jí přece pomoct, aby se všechno stihlo! Své spravedlivé rozhořčení si princezny rozhodně nenechávají pro sebe, ale v okamžiku, kdy při jejích srdceryvných stížnostech na krutosti a nespravedlnosti zaměstnaneckého poměru začínají po jinak tolerantním manželovi usínat i její stále milující rodiče, dospějí s nepříliš těžkým srdcem k závěru, že nějaká kariéra vážně není nic pro ně. A že je nejvyšší čas pořídit si nějaké potomky.

      Role matky, obvykle dvou dětí, a ženy v domácnosti princezny maximálně naplňuje. Konečně mají věci opět plně ve svých rukou: domov se jen blýská, jak to mají rády, děti jsou zvyklé respektovat jejich řád a ani manžel moc neotravuje, protože se musí v práci otáčet, aby je všechny uživil. Díky aktivitám svých dětí se i s manželem seznamují s jinými rodičovskými páry a navazují dlouhodobá přátelství. Pokud jim osud nenachystá nějakou drsnou zkoušku, je to jedno z nejkrásnějších období jejich života.

      Kterým těžce otřese, když děti dospějí. Nemusí to být ani rebelové, kteří od sice zbožňující, ale poněkud diktátorské matky utečou už v patnácti na střední školu na druhém konci republiky, můžou to být klidně líní mamánci, kteří zůstanou trčet v rodném v panelákovém bytě do třiceti, ale už to prostě nejsou ta hodná, bezvýhradně poslušná dítka, která se chovají, jak se od nich očekává. Nejpozději v osmnácti začnou nadřazovat svoje zájmy nad máminy a princezny s tím nemůžou dělat vůbec nic. Čas jim začne nějak hrozně rychle utíkat a začínají se dít věci, které jejich vzrůstající paniku ještě zhoršují: jejich kosmetička jim místo obvyklých ód na hebkost jejich pleti začne nabízet „účinné sérum proti vráskám“, a také „lifting na dekolt, hýždě a vrchní část stehen“, kadeřnice vítězoslavně hlásí, že má novou barvu, která „fakt skvěle kryje šediny“ … a v ordinaci gynekologa jim jednoho dne sestra po rutinní prohlídce vtiskne do ruky letáček s obrázkem rozesmáté stařeny s nápisem „Menopauza není pauza“ – a významně na ně mrkne. I manželovi náhle trvá celých pět vteřin, místo dřívějších žádná celá pět, než na otázku „Nejsem v tomhle moc tlustá?

      • alaram
        alaram, 18.4.18 00:21:32  
         

        odpoví své obligátní: „To víš, že ne“. Rozumnější princezny s povzdechem uznají, že s pětačtyřicítkou, natož padesátkou plus na krku jim zlatá korunka už nesluší, odloží ji a začnou objevovat klady života obyčejných zralých žen. U těch méně rozumných až hloupých začíná v tomto věku gradovat jejich celoživotně panovačná povaha: od lidí ve svém okolí vyžadují, aby jim ve všem vyhověli, a přitom si hlídali, jakým tónem s nimi mluví, jaká slova používají, jak se tváří. Pokud si nedají pozor, nebo se jejich vůli vzepřou, princezny je s klidem při první příležitosti podrazí a při konfrontaci to s ublíženou tváří chladnokrevně popřou.

        Šíří kolem sebe neklid, nechuť, někdy strach … a dělá jim to dobře. Jenže každá pohádka jednou končí, a i té nejpyšnější princezně jednou dojdou síly. A stejně jako obyčejní smrtelníci bude potřebovat pomoc z pádného důvodu. Pokud se stihla vzpamatovat aspoň na poslední chvíli, někdo ji ještě chytí za ruku. Pokud je nepoučitelná, hrábne do prázdna …

        • Kaca01
          Kaca01, 15.5.18 00:37:43  
           

          Jak pravdive.....

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 11.4.18 20:38:20  
     

    Potřebuji si trochu odpočinout od fyziky a matematiky, tak jsem se v rešerších pustila do biologie a chemie.

    Star Trek je špatně.:1:

    OK, většina nesmyslů přímo bije do očí, ale věděli jste že Vulkánci nemohou buď a) mít zelenou krev, nebo b) krev založenou na mědi. Pokud mají zelenou, byla by založena pravděpodobně na vanadu. Pokud je měděná, je modrá.

    • Gwenllian.ferch.Gruffyd
      Gwenllian.ferch.Gruffyd, 11.4.18 20:48:48  
       

      A já jsem si pro sebe zatím vytvořila pár pravidel.

      První Gwenino pravidlo xenobiologie: kdekoliv může existovat život, tam existuje.

      Druhé Gwenino pravidlo xenobiologie: 90 procent (lidem známých) forem života je na bázi uhlíku.

      Třetí Gwenino pravidlo xenobiologie: ze zbytku není 10 procent na vyšší úrovni než mikrobiální.

      Čtvrté Gwenino pravidlo xenobiologie: ve známém vesmíru neexistuje jiný inteligentní druh než lidé.

      P.S. Poté, co jsem začala být bombardována rozhořčenými dopisy od delfínů a havranů, jsem byla nucena čtvrté pravidlo upravit na: Lidé nejsou schopni rozpoznat jiný inteligentní druh, dokud ten po nich nezačne házet atomovky.

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 11.4.18 20:50:46  
         

        P.S.2 Šimpanzi a orangutani obsadili jaderný arzenál Spojených Států.:1::1::14:

        • Sabilu
          Sabilu, 4.5.18 14:21:56  
           

          Jé! To je dobré. :2:

      • nevimzevim
        nevimzevim, 31.5.18 19:35:24  
         

        Re: čtvrté pravidlo
        chtěla jsem napsat, že pokud to tak je, tak je to ta nejsmutnější věc ve vesmíru, ale těma atomovkama jsi mě dostala .. :))

    • PPP
      PPP, 12.4.18 06:35:12  
       

      Mám jen jedno pravidlo, na/ve sci-fi není nikdy nic špatně. :15:

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.4.18 15:59:30  
         

        Tak jistě, Bradbury, Vance, Philip K. Dick, David Brin, Star Trek,Stargate, Farscape, Firefly.... mají své kouzlo, ale i tak raději šáhnu po Clarkeovi, Crichtonovi, Asimovovi, Baxterovi, The Expanse, a dalších.

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 9.4.18 16:15:54  
     

    https://www.diskutnici.cz/forum/3830-psavci/post/376

    Krátké pokračování, původně jsem měla v úmyslu něco delšího, jenže můj laptop se rozhodl zemřít, a vzhledem ke ztrátě všech dat (poznámka pro mě: příště zálohovat na cloud) začínám od nuly.

    Zatřepala jsem hlavou, abych z ní dostala hvězdy které mi tančily před očima, chytila se nejbližšího madla, a, velmi pomalu a opatrně, se vydrápala zpět do vzpřímené polohy.

    "Hej holka, zemská nemoc není nic příjemného, radši bys měla použít jedno z tamtěh. Alespoň než si znova zvykneš stát na pevné zemi" zaslechla jsem z davu blátošlapů jednoho z členů místní hraniční a imigrační služby, a stočila zrak směrem, kterým ukazoval. Přímo k řadě kolečkových křesel připomínajích invalidní vozíky. Ech, připomínajících, byly to invalidní vozítka, které v posledních pár set letech s postupujícím osidlováním vesmíru našly nový účel na planetách s ne zrovna přátelskou gravitací. Ne zrovna přátelskou definujte podle vašeho domovského světa.

    "Díky" ocenila jsem nabídnou pomoc a elegantní vyklouznutí z mého trapasu, "ale myslím, že teď už to zvládnu. Aklimatizuji se celkem rychle."

    Zemská nemoc, syndrom známý námořníkům již před tisíciletími, opravdu elegantní vysvětlení jakékoliv disorientace, nevolnosti, ztráty rovnováhy, pádu.... v duchu jsem znovu poděkovala důstojníkovi immigračního, a vydala se směrek k přístavním kancelářím vstříc obvyklým formalitám, které v obdobných zapadákovech na periferii osídleného vesmíru nepředstavovaly víc než vyplnění registračních formulářů, kontrolu dokladů, celní deklaraci, vše vyřízeno za necelou standartní hodinu. Jednak tu není takový provoz, jako někde blíž jádru, jednak tu, zatím, nevládne taková šílená byrokracie a paranoia. Hele, cestovali jste někdy na Zemi? Ne? Týden, nebo i déle strávíte na orbitě na stanici Orbitálního Karanténního Velitelství podstupováním všech tamějších procedur, než vás vůbec pustí dolů na planetu. Pokud vás tam vůbec pustí. A se svými zavazadly se nemusíte shledat už nikdy. Ne, Země rozhodně nikdy nepatřila k místům, kde bych kdy měla v úmyslu vypadnout z lodi, a užít si pár dní volna na „břehu“. Jak tak o tom přemýšlím, Darien i přes svou gravitaci a nízkou koncentraci kyslíku není zas tak špatný, ve srovnání s jinými světy které znám.

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 3.4.18 16:38:38  
     

    http://www.projectrho.com/public_html/rocket/index.php

    WOW... Doslova tuny informací, které se rozhodně budou hodit.

  • Gwenllian.ferch.Gruffyd
    Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.3.18 20:40:54  
     

    Nejsem zrovna zvyklá trávit celé dny v posteli, bohužel jsem k tomu odsouzená zraněným kotníkem, a tak se celkem nudím. A pokouším se dát na papír, nebo přesněji do wordu, jedno sci fi, které se mi honí hlavou. Má idea je "hard sci fi", a pokusím se řídit jedním z pravidel, které praví, že můžete porušit pouze jeden fyzikální zákon. Což v mém případě je FTL pohon. Zároveň předem upozorňuji, že ačkoliv je můj příběh zasazen pár set let do budoucnosti, historické detaily a reference, na které můžu, ovšem nemusím narazit, sama ještě nevím jak se příběh bude v průběhu psaní rozvíjet, se liší od historie tak, jak ji známe. Kupříkladu jsem se rozhodla udržet při životě britský vesmírný program, a v roce 1965 narušit americko sovětskou hegemonii prvním britem ve vesmíru (podle Charlese N. Hilla nejranější termín, kdy k tomu, pokud by byla vůle vesmírný program dále financovat (čti: politická vůle) dojít). Dále jsem například nechala američany uskutečnit původně plánovanou misi na Mars (kterou v realitě nahradila Nixonova administrativa programem Space Shuttle, přiznávám že zde zcela nepokrytě vykrádám Stephena Baxtera), a v roce 1975 jsem nechala brity uskutečnit jejich přistání na Měsíci (nejsem natolik šílená, abych je nechala předběhnout američany, nebo být jen v těsném závěsu za nimi:1:). V průběhu osmdesátých let se pak má fiktivní historie stává velmi výrazně odlišnou od té reálné jak ji známe. Ale jak jsem již zmínila, historické události v průběhu příběhu zmínit můžu, ovšem také nemusím, na to říct to s jistotou je ještě brzy.

    • Gwenllian.ferch.Gruffyd
      Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.3.18 20:41:25  
       

      První, co vás po přistání na Darien, čtvrté planety obíhající Psi Serpentis A, praští do nosu je zápach. Po půl roce dýchání recyklovaného vzduchu na palubě hvězdné lodi nelze první vjem planetární atmosféry nazvat jinak než zápach, což ostatně platí pro všechny kolonizované světy obdařené dýchatelnou atmosférou.

      Alespoň tak praví příručka obchodního loďstva, páté revidované vydání, 2375.

      Bullshit.

      První, co vás na Darien praští do nosu, je gravitace. A to tak, že doslova. Po těch sto a osmdesáti dnech strávených v maximálně čtvrtinové gravitaci prostě a jednoduše nejste a nemůžete být připraveni na šok, kterým zdejších 1.85 g je. A to ani pokud, tak jako já, pocházíte z planety s gravitací mírně vyšší, než je standart. A ve spojení s atmosférickým tlakem sice o polovinu vyšším než má Země (a než jaký je normou na lodích obchodních loďstev většiny států), ovšem s parciálním tlakem kyslíku výrazně nižším, vám Darien na uvítanou namíchá koktejl přímo smrtící.

      Prostě a jednoduše jsem se po dvou krocích ne zrovna elegantně poroučela k zemi. Rovnou na hubu. Netřeba dodávat, že za nadšeného, mírně škodolibého smíchu místních blátošlapů.

      Sama bych si tento Nový ráj mezi hvězdami, jak je Darien vznosně označován v propagačních brožurách lákajících nové kolonisty, k trávení povinného uzemnění rozhodně nevybrala. Naneštěstí pro mě, zákony a předpisy regulující službu příslušníků ochodniho loďsta hovoří jasnou řečí. 180 dnů služby na lodi, ve zcela vyjímečných případech možno prodloužit maximálně o deset dnů, následováno 180 ti dny uzemnění na polovičním platu na obyvatelné planetě s gravitací vyšší než má váš rodný svět.

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 12.3.18 20:42:03  
         

        (Pokračování někdy příště)

        • Gwenllian.ferch.Gruffyd
          Gwenllian.ferch.Gruffyd, 25.3.18 13:13:52  
           

          Oml.ouvám se, chvíli to potrvá, potřebuji si napřed vytvořit mapy hlavních i vedlejších tras v závislosti na dosahu FTL pohonu, v souvislosti s tím i přepočítat vzájemné polohy hvězd a vzdálenosti mezi nimi, vymyslet bio hlavních postav, sepsat si alespoň stručnou historii hlavních kolonií, a další background info nezbytné k tomu, abych svůj vesmír udržela konzistetní a věrohodný. Tvořit alespoň trochu realistické scifi není tak jednoduché jak jsem si myslela:15:.

          • alaram
            alaram, 25.3.18 21:49:41  
             

            V poho! :15:

            • Gwenllian.ferch.Gruffyd
              Gwenllian.ferch.Gruffyd, 30.3.18 10:26:15  
               

              Zatím vlastní psaní 0 hodin, rešerše 200 hodin. Jen aby sis udělala představu s čím pracuji.

              https://app.box.com/s/shwwkkq6007mfd2qnvnko6zaj1lkar8x

              A to je pouze seznam hvězd s koordináty vůči Zemi (respektive Slunci), vzájemné polohy a vzdálenosti dvou knokrétních hvězd již musím získat jinde, buď sama dopočítat, nebo použít například program Celestia. A protože v mém vesmíru má FTL pohon omezený dosah, na hvězdné kartografii velmi záleží.

              • alaram
                alaram, 31.3.18 16:49:29  
                 

                Eeee ... děkuji, to snad ani nemuselo být. :1: :1:

                Prostě piš, tomu rozumím víc. A případné "technické" nesrovnalosti mi určitě uniknou - troufám si říct, že nás takových bude hodně! :15:

                • Gwenllian.ferch.Gruffyd
                  Gwenllian.ferch.Gruffyd, 1.4.18 20:15:01  
                   

                  Pokračování bude někdy během příštího týdne. A tobě sice možná technické nesrovnalosti uniknou, jiným ovšem ne:15:. (Vím to, protože si zapisuji krátké nesouvislé bloky textu tak, jak mi přicházejí na mysl, a posílám je k "alfa testování", tedy přesněji k "alfa čtení":1:). Rozhodně se ovšem nemusíš obávat, že na pokračování budeš muset čekat, než si do mapy převedu všechny hvězdy z výše linkovaných tabulek. Jednak je jich tam (údajně) okolo 20 tisíc (a to ani nezmiňuji dalších cca. 100 tisíc v dalších tabulkách, ve kterých mám souřadnice v pro mě špatném formátu, a ty důležité si sama (sama... tedy za pomoci vzorců v excelovém listu:15:) převádím, jednak bych se i já sama přeci jen ráda dostala k vlastnímu psaní.

                  A zatím, než přijde pokračování, drobná ilustrace.

                  https://gyazo.com/a329b2822dfeea30201140b29b4e2da4

                  (vytvořeno zde: http://astronexus.com/endeavour/chart)

  • alaram
    alaram, 1.2.18 21:26:49  
     

    Někdy se stane, že mám neplánovaný prostoj. Jako dneska: dorazila jsem na místo, kecla si, hmátla po mobilu a tam zpráva: „Moc se omlouvám, nestíhám.“ Pozdní omluva rovná se „plná palba“, tak jsem se nevzrušovala, i když jsem musela na místě zůstat kvůli dalším lekcím. Normálně v takové situaci smolím přípravu na další dny, nebo vyřizuji administrativu, nebo si čtu na netu. Jenže dnes jsem měla na programu testy; neměla jsem s sebou prakticky nic jiného než je a baterie na pěti procentech v nenažraném mobilu taky moc srandy nenabízela. Tak jsem vzala starou dobrou tužku a papír a zasnila se:

    STROJ NA ČTENÍ MYŠLENEK

    Kdyby se jednoho dne začal prodávat na netu, jako se dnes běžně prodávají zařízení na odposlechy, a někdo ho použil na mě - hrůza hrůzoucí! Noční můra! Ale kdybych ho vynalezla já sama, nikomu to neřekla, jen si ho tak tiše používala … hmmmm…

    Na pohled by vypadal jako obyčejné dioptrické brýle, které nosím. Tím pádem by byl velmi nenápadný … nebo možná malinko nápadný ve smyslu atraktivní, aby přitahoval zraky vybraného protějšku, kdyby tak šlo číst myšlenky lépe. Používala bych ho samozřejmě střídmě a zodpovědně, protože … no, fakt NEMUSÍM vědět úplně všechno. Ovšem velmi ráda bych si přečetla na příklad myšlenky:

    - své bankovní poradkyně;
    - svého lékaře;
    - své „dvorní“ šéfové;
    - zmalované baby v klenotnictví, kde jsem byla včera očumovat přívěšky s diamanty v sešlapaných botách a s batohem na zádech (protože takhle prostě přes den chodím, náno, mám takové povolání, že musím několikrát za den běhat pěšky v hnusných fabrických čtvrtích, kde se nedá parkovat, náno, s nákladem těžkých učebnic!!!);
    - člověka, který mi čumí do tváře, když s ním VÁŽNĚ mluvím a tvrdí, že neví, co říct …

    … ale třeba i velmi, velmi starým ženám, které potkávám v nemocnici, kam také chodí pracovně.

    • alaram
      alaram, 1.2.18 21:32:46  
       

      Obvykle je vytáhnou brzy ráno z postele nějakého Domova pro seniory, naloží do sanitky a odvezou „x“ kilometrů do spádové nemocnice na kontrolu očí, moči nebo kostí, když je slaboučké nohy zradí a ony spadnou. Po příjezdu jsou ze sanitky opatrně přeneseny na kolečkové křeslo a zaparkovány na chodbě před příslušným oddělením (ambulance chirurgie, urologie a oční jsou v řadě za sebou na jedné chodbě). V „erární“ noční košili a županu. Vedle nich sedí (na lavici) sanitář, vyplňuje papíry, přičemž ovšem zůstává obdivuhodně ve střehu – nedávno jsem viděla, jak babču uprostřed psaní pohotově chytil, když chtěla vstát a málem se sesula. A pak si s ní povídal, aby zůstala klidná. Ale tahle paní byla výjimka, většinou jen sedí, mlčí … a téměř bez mrknutí koukají.

      Po dvou letech mě už dávno přešlo takové to: „Panebože, toho bych se dožít nechtěla!“ Ve skutečnosti na ně není vůbec špatný pohled: jsou čisté, učesané, dokonce upravené, jak se jen župan a košile upravit dají, aby byla zachována jejich důstojnost. A s jejich křehkými těly je zacházeno jemně a profesionálně (snad nejen na veřejnosti). Jen by mě zajímalo, čím dál víc, co bych viděla svým úžasně hrůzným vynálezem v jejich mysli, když tak stářím skoro bezbarvýma očima zírají skrz okno nebo na nějaký bod na zdi naproti sobě.

      Viděla bych jejich vzpomínky z dob, kdy byly mladé, možná krásné, každopádně plné síly? Vzpomínky na jejich muže, děti, možná i rodiče, chvíle šťastné i smutné?

      Nebo jen neurčité, zrnité NIC, jako když v počítači nastane „modrá smrt“?

      Vážně bych jim přála to první …

  • alaram
    alaram, 22.1.18 21:44:54  
     

    SÍLA

    Kdo zatouží po síle fyzické, má nepřeberně možností, jak ji získat: od aktivního cvičení všeho druhu (pro pilné či méně majetné), až po přístroje které cvičí s člověkem místo naopak pro totální lenochy (kteří nemají hluboko do kapsy). Stačí si stanovit rozumný cíl, dodržovat pravidla a s trochou trpělivosti se k němu postupně propracuje.

    Kéž by to bylo tak jednoduché se silou vnitřní! Takovou, která nám pomáhá překonávat překážky, zvednout se a důstojně kráčet dál, když o některou zakopneme a spadneme na ústa. Jsou velká neštěstí, kterým rozumí každý a nikdo nepochybuje, že postižený potřebuje pomoc a pochopení. Ale jsou také malá neštěstí, pro která mají pochopení jen ti nejbližší, a to ještě ne všichni, a už vůbec ne časově neomezeně. Protože jsou hluboce, silně… tak moc, že to snad ani dál nejde OSOBNÍ.

    Zvlášť když je Zdrojem frustrace a nuceně skrývaného vzteku nějaký bídák/bídačka. Nešťastná Duše se trápí dlouho, ještě předlouho poté, co ji poslední „dutá vrba“ poslala do háje s tím, aby „TO KONEČNĚ PUSTIL/A Z HLAVY!!!!“ A škodolibý vtipálek život ji nijak neprospěje, když jí v nejméně vhodnou chvíli postrčí Zdroj pod nos a ona vidí, že je šťastný a vysmátý. V takových situacích se Duše drží za pusu, aby nahlas neřvala a v duchu posílá do horoucích pekel střídavě Zdroj a střídavě sebe – sebe proto, že přát lidem štěstí je přece hezké a posílat je do pekla je moc ošklivé. Chvíli se dusí ... a pak to s ní sekne.

    • alaram
      alaram, 22.1.18 21:49:18  
       

      Teď myslím takové to běžné seknutí způsobené rumem, vínem, vodkou, whiskou, fernetem … a tak.

      A potom (když vystřízliví) statečně VSTANE. Na to se vnitřní síla najde ještě docela snadno. Stejně jako na PŘEDSEVZETÍ, hrdě vytroubené do světa (někde v lese, kde ji nikdo neslyší), nebo napsané do deníčku: „BUDU ŠŤASTNĚJŠÍ NEŽ TEN ZATRACENÝ ZDROJ, AŤ ČUMÍ!!!“ Jenže vzápětí jí pískne do ucha jedovatý hlásek: „A JAK TO UDĚLÁŠ, AHÁÁÁÁ????“ Zde většina Duší zjistí, že prostě nemůžou být šťastnější než Zdroj, protože Zdroj má lepší … ať je to cokoliv, prostě je to lepší a ony se na to nevzmůžou. Teda bez síly. Jenže na vnitřní sílu žádné posilovny, studia, trenéři, instruktoři, natož ty samocvičící přístroje neexistují.

      Předpokládám, že tohle je jedna z chvil v životě lidském, kdy i bezvěrec obrátí oči k nebesům a poprosí o ni Pánaboha. Jenže hrábnout pro ni si musí každý zas a znovu do sebe …

    • Balu11
      Balu11, 22.1.18 22:29:39  
       

      Tak to klobouk dolů. Tohle je úžasně napsáno a nutí to k hlubšímu zamyšlení na smyslem života a existencí člověka. Existencí se vším, co k tomu patří. Vzestupy a pády, radost a hoře, štěstí a zármutek, láska a nenávist, ztrácení a nalézání cesty. Budu si to muset ještě několikrát přečíst, protože to, co jsi napsala, nabízí mnohem více, než si možná sama uvědomuješ. Dík za to dílko. :4:

      • alaram
        alaram, 22.1.18 22:36:05  
         

        Děkuju za pochvalu. Ale taky tě moc ráda čtu. :6:

  • Buteobuteo
    Buteobuteo, 10.1.18 09:33:56  
     

    Buteobuteo, 10.1.18 09:33:20

    reagovatsmazat@!!!

    Krásný den,

    jdu podat informaci o mé nově vydané knize, která je již v prodeji zde:

    http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/0/0/5/1201-Kanova-Lea-Pameti-Destive-panny

    A o co vlastně jde ? Eleonora je mladá dívka- sirotek, který žije stranou od lidí na vysokém kopci, kteří místní nazvali Deštivá panna, neboť na jeho vrcholku vládne ruka věčného deště. Jednoho dne ji překvapí nečekaná návštěva – dva poutníci z Bratrstva dobra a cti, kteří putují krajem a už jsou velmi dlouho očekáváni. Jejich příchod spustí lavinu dějů, které jsou prorokovány v jednom dávném svitku. Nyní nastal čas k jeho rozluštění. Rozluštit ho dokáže ale pouze vyvolený. Nikdo ovšem netuší, kdo by to měl být a kde se vůbec onen záhadný svitek nachází. Na svitek má zálusk žena s velmi nekalými úmysly. Před Eleonorou stojí těžký úkol – vylézt ze své ulity a zachránit své přátelé a možná i celou vesnici před útoky jedné podlé ženy. Najde svitek ten správný člověk a rozluští ho včas, než nastane hodina mrtvého psa?

    Pár úryvků z knihy zde: http://www.novaforma.cz/index.php?stranka=knihy&id=516

  • alaram
    alaram, 28.12.17 22:29:23  
     

    Balu, na tvůj příspěvek jsem si vyhradila čas a klid. Stálo to za to, dík.

    • Balu11
      Balu11, 30.12.17 14:02:31  
       

      Není zač děkovat, rádo se stalo. Tohle byla hodně tvrdá zkušenost. Jura po tom všem řekl v jedné besedě, že už nikdy nebudeme takoví, jako jsme byli před tím, než jsme tam odletěli. Hodně to překopalo žebříček životních hodnot, jak u něj, tak i u mne. :4:

      • alaram
        alaram, 30.12.17 14:29:59  
         

        Věřím, Balu. Něco takového se jen tak nevydýchá a už vůbec se na to nedá zapomenout.

      • m_arcela
        m_arcela, 30.12.17 17:18:59  
         

        Jsi srdíčko a už vím, proč i srdcař :4:

        • Balu11
          Balu11, 1.1.18 01:56:50  
           

          Dík Marcelko. Když jsem byl malý kluk, tak nám lidé dost pomohli, a tak jsem jen chtěl vracet, co jsem dlužil. :4:

          • m_arcela
            m_arcela, 1.1.18 09:59:47  
             

            Napadlo mi jediný.....Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno :4:

      • Gwenllian.ferch.Gruffyd
        Gwenllian.ferch.Gruffyd, 25.2.18 18:33:13  
         

        Velmi zajímavé. Smím se zeptat... záchranář, hasič, nebo voják?

        • Balu11
          Balu11, 25.2.18 19:49:22  
           

          Hasič. Dělal jsem to skoro 25 let, tedy 24 let a sedm měsíců, od roku 1978. :4:

          • Gwenllian.ferch.Gruffyd
            Gwenllian.ferch.Gruffyd, 25.2.18 20:45:57  
             

            To se částečně kryje s obdobím, ve kterém sloužil můj dědeček (1968 až 1994). Arménie v roce 1988... ne, určitě ne. V té době byl v Münsteru. A navíc, ačkoliv k sobě sověti tenkrát pustili naše hasiče, mám jisté pochyby o jejich ochotě pustit k sobě západní vojáky.

            • Gwenllian.ferch.Gruffyd
              Gwenllian.ferch.Gruffyd, 27.2.18 21:03:27  
               

              Tak mě napadlo, že bych si někdy mohla vypůjčit jeho deníky a dopisy, a zkusit podle nich něco sepsat.

              • Balu11
                Balu11, 1.3.18 16:24:10  
                 

                Zkus to. Jen si myslím, že toasi moc veselé povídání nebude. Já jsem za celou karieru jen zažil třikrát, kdy jsme se zasmáli, i když ta situace byla jinak vážná. :4:

                • Gwenllian.ferch.Gruffyd
                  Gwenllian.ferch.Gruffyd, 1.3.18 18:17:20  
                   

                  Pokusím se tedy, až budu mít jeho písemnosti v ruce. Za ty roky dědeček strávil spoustu času v Německu, 9 měsíců v Sharjahu (dnešní Emiráty, tenkrát Trucial States, podle české Wiki Smluvní Omán), na osmi operačních turnusech (je to tak správně česky?) dohromady více než 5 let, 61 měsíců, v Severním Irsku, dvakrát byl jeho prapor v Belize (celkem 13 měsíců), 21 měsíců v Hong Kongu, půl roku na Falklandských Ostrovech, účastnili se Pouštní Bouře (bohužel za jejich jedinné ztráty zde vděčí přátelské palbě amerického letectva), a zažili i nasazení doma, ve Skotsku, kde během stávky hasičů vykonávali jejich službu.

                  To by bylo, abych nenašla i pár úsměvných momentů. Obzvlášť když si vzpomenu, třeba právě v souvislosti s válkou o Falklandy, na knižně vydané vzpomínky jednoho z našich parašutistů. "A Soldier's Song", možná ji znáš, táta říkal, že vyšla i česky.

    • Balu11
      Balu11, 1.1.18 02:01:33  
       

      Jinak asi napíšu ještě jednu vzpomínku. Musím si to nějak sesumírovat v hlavě, aby to nebylo moc dlouhé. :4:

  • Balu11
    Balu11, 28.12.17 02:43:26  
     

    Bůh si zakryl tvář....

    Pátek.
    Sedíme na služebně, kafe před sebou a koukáme televizní noviny. Dneska nás ani nikdo moc nutit nemusel ke sledování, byť jsou povinné. Právě běžely záběry z Armenie, ošklivě se to tam zaklepalo, zemětřesení o osmém stupni Richterovi stupnice. Bezděky se mi vybavují obrázky zničených Drážďan, Waršavy či Hirošimy a nebo Nagasaki. Leninakan, Spytak, neskutečně zničená města. Po celé republice se začíná organizovat materiální a finanční pomoc.
    Vedle mne sedící Jura na půl huby pronesl, hele, říkal Vráťa, tedy velitel útvaru, že bychom tam měli letět a zúčastnit se záchranných prací. Brouknu, jo, taky jsem to zaslechl, ale Bůh ví, jak to bude.
    Pondělí ráno.
    Dopíjím kafe, poslouchám Jardu, velitele směny, jak rozděluje úkoly na dnešní den služby. Najednou zašumí rozhlas a hlas z ústředny mne vyzývá, abych se dostavil k veliteli útvaru do kanclu. Kurnik, co se děje, bleskne mi hlavou a valím po schodech do patra. Zaklepu a vejdu do kanceláře. Sedni si, broukne Vratislav. Tak se uvelebím a čekám s čím vyleze. Poslouchej, začne, o Armenii asi víš, jen kývnu palicí, a o tom, že by se tam mělo letět, jsi se asi doslechl taky, opět přikývnu. Tak se tam poletí, ale rozhodnutí ještě nepadlo, to padne tak během dvou hodin. Ale proč sem si tě zavolal, chci abys tam letěl ty a někdo, koho si vybereš k sobě. Hele, máš desetiletou praxi, studuješ na to školu, děcka máš už odrostlejší a můžu se na tebe spolehnout. Zatajil se mi dech a v hlavě se rozběhl kolotoč snad stovek otázek. Zhluboka jsem se nadechl, ale Vráťa máchnutím ruky mne zarazil, tak jsem zase vydechl a poslouchal dál. Máš někoho, koho by sis vybral? Chvilku přemýšlím, a pak řeknu, jestli má někdo letět se mnou, tak mne napadá Jura. Velitel chvilku zapřemýšlel, a pak řekl dobrá. Zavolej ho ke mně do kanclu.
    Sedíme oba dva u velitele a vedeme rozpravu. Kluci, vede řeč velitel, nikdo nevíme, jak to tam vypadá. Nevíme, jak je to z PHM, s potravinami, nevíme, kolik je tam mrtvých a zraněných, nevíme nic. V Československu od války, nikdo takovou akci nezažil, neorganizovaly se záchranné práce v tak obrovském rozsahu, nikdo s tím nemá žádnou zkušenost. Vy budete první, teda když se poletí. Jdeme s Jurou z kanceláře, Jura lehce pobledlý, koukne na mne a povídá, dík že jsi si na mne vzpomněl, nezklamu, neboj. Já vím, usměji se, proto jsem si tě vybral. Je čas svačiny, z práce nebylo od rána nic, nedokázal jsem se kale na ni soustředit, protože se mi v hlavě pořád honilo to, co mi ráno řekl velitel. Je skoro jedenáct dopoledne, když houkne rozhlas, Balú a Prcek k veliteli. Kurnik, že si ta Anča nedá pokoj, ví jak šéfka nesnáší přezdívky, si koleduje a usmívám se. Vpadneme do kanclu k Vráťovi. Tak hoši, sedněte si a poslouchejte. Důraz a vážná tvář mluví jasnou řečí. Do té Armenie letíte. Jen zíráme, a čekáme, co bude. Rafani, pokračuje velitel, teď půjdete za skladnicí, nafasujete vše, co budete potřebovat z výstroje, pak pojedete domů si sbalit saky paky.

    • Balu11
      Balu11, 28.12.17 02:45:40  
       

      Jídlo nejméně na deset dnů sebou, a máte povolení, ale opravdu výjmečně, na nějakou tu flašku rumu, asi ji tam občas budete potřebovat. Je jedenáct, v jednu chci abyste tady byli zpátky sbalení, ve tři je odjezd do Mostu, kde je soustředění sil a prostředků, v úterý dopoledne odlet z Prahy. Ostatní zařídí kluci tady na směně. A teď už padejte, moc času nemáte.
      Je poledne, koukám na tu hromadu věcí na sedačce v bejváku. Do prkýnka, kam to mám všechno nacpat? V hlavě se pořád honí otázky, zda jsem na něco nezapomněl. Hele vole klid, zkušenosti z vandru se ti teď budou hodit. Do velkého báglu hadry, do menšího žrádlo, prášky proti bolesti, cigára, kafe, cukr. A do žracáku mňamka na cestu. Střelím očima po hodinách, je půl jedné. Věci sbalené, čas na kafčo a retko. Jsem nervózní, jaké to tam bude? Najednou mi bleskne hlavou, ty vole, manželka, já se s ní v tom fofru ani nestačím rozloučit. Možná je to tak lepší, umím si představit to slzavé údolí. Ale přeci jen napíšu lístek :"Letím do Armenie, jestli mne chceš ještě zastihnout, přijeď do Mostu, odlet je zítra dopoledne." A položím ho na stůl. Zvonek, přijelo pro mne auto z útvaru. Franta za volantem po mne pokukuje. Tak co, jak se cítíš? No, Fando, jsem jak na trní, nervozní, nevím, co teď ti mám říct. To zvládnete, usměje se.
      Most. Hučí to tu jak v úle. Už dorazili tři kluci z Ústí, dva z Jablonce a tři z Liberce, z Mostu jedou dva a velitel skupiny, no a my dva z Chomutova. Děčín, Litoměřice, Žatec a Česká Lípa zajišťují materiální zázemí. Na dvoře mosteckého útvaru stojí tři hasičské Avie, naložené k prasknutí, motorové pily na beton, hydraulické rozpínáky a zvedáky, osvětlovací agregáty, kanystry z benzínem a naftou, naše bagáž, lopaty, krumpáče, a spousta dalšího materiálu. Všude vzrušeně diskutující skupinky chlapů. Už se stmívá, když ke mně přišel Jura, poslouchej, máš na bráně návštěvu. No nazdar, pomyslel jsem si, žena. A mažu k bráně.
      Stála tam, prosincový vítr ji cuchal vlasy a jen na mne koukala. Přistoupil jsem k ní, abych ji objal. Odstrčila mne, dvě herdy jejíma pěstičkami do hrudníku, slzy v očích, a na rtech obrovská výčitka. Co blbneš, vždyť se tam střílí, co já tady, když tam zůstaneš, když se nevrátíš. Vím, že musím být přersvědčivý. Vzal jsem ji jemně za bradu a lehce zvrátil její hlavu. Poslouchej prdelko moje milovaná, říkám důrazně, dobře víš, koho sis brala a dobře víš, že se občas stane, že musíme z kůží na trh. Lhal jsem ti někdy? Jen němě zavrtí hlavou. Tak já ti zde svatosvatě slibuji, že se vrátím. Vrátím se zdravý a vrátím se, jak jen to bude možné. Jasné! Sevřu ji v objetí a pak už jen tiše říkám, hele holčičko, není to lehké, ani pro tebe, ale ani pro mne. Nedělej to ještě těžší. Utři slzy a hlavinku vzhůru. Já se opravdu vrátím, neboj. A hele, nebuď dneska doma večer sama, jeď k Blance, otevřete si láhev vína a udělejte si pavlačovou plenárku. Tak o tom vůbec nepochybuj, odsekla. A pak už jen něžně dodala, lásko, hlavně se vrať a vrazila mi hubana.

      • Balu11
        Balu11, 28.12.17 02:46:15  
         

        Ještě mi stačila mávnout na pozdrav z okénka auta, pak už jen zaječely gumy, jak to odpálila. Ty.....usměju se. Je to holka zlatá, baba o kterou se můžeš spolehlivě opřít, když je ti do ouvej.

        Ještě večerní porada, scénář cesty, a diskuse dlouho do noci. Ráno v pět budíček. Sakra, že jsem blbec nešel chrápat dřív. Snídaně, v sedm odjezd do Prahy na starou Ruzyň. Cestu do Prahy jsem prospal. Okolo desáté vjíždíme na plochu letiště, kde už na nás čekají tři vojenské speciály TU-72. Po dohodě s pilotem a palubním inženýrem nacpeme našich devět Avií do tří letadel, k nám ještě přidali Ladu Nivu z Narexu i s oběma chlapy. Je skoro poledne, když vzlétáme směr Armenie. Čeká nás pětihodinový let plus čtyři hodiny posunu díky časovým pásmům. v Jerevanu bychom tedy měli být okolo deváté večer. Tam přespat a ráno po vlastní ose dalších sto dvacet kilometrů do Leninakanu.
        Stojíme v koloně před Leninakanem, náš nejvyšší odjel s Nivou na generální štáb záchranných prací do města a tak čekáme, co se bude dít dál. Stojím před Avií a rozhlížím se kolem. Všude, kam oko dohlédne, jsou na okolních polích hromady sutě, kterou tam navozily náklaďáky z města. Vedle nás je polozřícená budova nějakého skladu nebo provozovny. Zapálím si retko a přitáhnu si víc na sebe boják. Fičí mrazivý vítr. Do háje, jsem utahaný a to jsme vlastně ještě ani nezačali makat. Hodina, dvě. Konečně se objeví velký náčelník. Obklopíme ho a posloucháme, co nám bude referovat. Tak hele, rafani, utábořit se máme na fotbalovém hřišti a až to uděláme, tak vám řeknu kde a na čem budeme pracovat. Jinak vám kluci řeknu, čeká nás těžká práce, město je totálně zničené, hrůza a děs. Zatím je odhad obětí na třicet tisíc. No potěš koště, pomyslím si a střelím očima po Jurovi. No nečum, kreténe, odfrkne Jura a usmívá se. A tímto začalo. Oslovení "kreténe", nebo "debile" bylo pak na denním pořádku. Ale nebylo to myšleno zle, jen to byl ventil, který upouštěl hladinu napětí a fungovalo to skvěle. Projíždíme pomalu městem. Nikdo nemluví, jen tiše zíráme na tu apokalypsu. Zřícené domy, jejichž trosky zúžily ulice na takovou míru, že se tam protáhne ztěží těžká technika. Všude depa beden zbitých z dřevotřísky. Jsou to rakve a jsou jich desítky, stovky a tisíce. Mezi tím bloumají lidé. Mám pocit, že jsou strašně neosobní. Kamenné, šedé tváře, zarudlé oči, obličeje bez výrazu, bez jakých-koli emocí. Člověka z toho všeho až mrazí. Konečně stojíme u brány stadionu. Když jsme se vyškrábali z aut a vlezli na stadion, tak nám zatrnulo. Na ploše řvaly cirkulárky a ozývaly se rány kladiv. Všude hromady rakví, mezi nima ti, kdo je vyráběli. To snad nemyslí vážně, prolétlo mi palicí. V tomhle spát? Pavel, náš nejvyšší jen zakroutil hlavou a obrátil se na našeho přiděleného průvodce. Začali se o něčem dohadovat. Pak někam volali, načež Pavel prohlásil, tady nebudeme, tábor rozbijeme v parku nad městem, pod sochou Matky Armenie. Uff, oddychl jsem si. Má rozum, náčelnickej.

        • Balu11
          Balu11, 28.12.17 02:46:53  
           

          Na ostatních je také vidět úleva. V parku rozbíjíme tábor. Severočeši jsou jediní, kteří mají velký stan, ve kterém jsou malé kamínka na topení. Zlatí kluci z Litoměřic. Ostatní jsou vybaveni letními stany ze skladů ROH. To ještě ti kluci netušili, že teploty, které se zatím motaly okolo mínus pěti stupňů, klesnou přes den na mínus deset až patnáct, v noci na mínus dvacet a někdy nad ránem i mínus dvacet sedm stupňů Celsia. Bude to bitva s chladem a zimou, umocněná únavou. Následuje velká porada. Jsou nám představeni dva lékaři, kteří nás doprovází s jednoznačným upozorněním, že o jejich rozhodnutích se nebude v žádném případě diskutovat. V průběhu záchranných prací se ukázali jako opravdu féroví kluci. Systém práce byl rozhodnut tak, že bude osm hodin šichta, osm hodin odpočinku. Tedy ranní, šest až čtrnáct hodin, odpoledne od čtrnácti do dvaadvaceti volno, od dvaadvaceti do šesti ranní noční směna. A tak pořád dokola. Takže šestnáct hodin makačka, osm hodin spánku. Navrhl jsem, jestli by nestálo za úvahu, že by dva kluci z každé party zůstali v táboře, s tím, že by zajistili teplý čaj a uvaření jídla pro kluky, kteří se vrátí z akce. Nakonec, po krátkém hovoru, to bylo přijato. Později jsme to opravdu ocenili, když jsme se unavení vraceli z akce a nemuseli se tím zaobírat.
          My, jako Severočeši jsme dostali za úkol hledat a najít v zřícené, jedenácti podlažní budově, tři pohřešované děti. Dvanáct, deset a osm let. Děti..tohle je hodně těžký a smutný úkol. Jestli jsou tam, tak snad přežily. Jiskřička naděje..
          Už šestý den rozebíráme zaklíněné panely zříceného domu, do přistaveného kontajneru házíme lopatami rumiště, řvou pily na beton, Pak připojit k vazákům jeřábu, zdvihnout vypikovaný panel a dát jej bokem zbořeniště. Je s námi otec dvou dětí, který nám pomáhá situovat jeho byt, kde by se děti měly nacházet. Patra domu jsou slisovaná na výšku čtyřiceti až padesáti centrimetrů. Navíc je tam tzv. hoření v závalu, požáry zažehnuté zkratem elektrického vedení nebo z porušeného plynového potrubí. Na chlapech je vidět už únava, nepomáhá ani osmihodinový odpočinek. Mám zápěstí rozedřené do krve, jak se pod manžety košile dostal prach z betonu. Pálí to jak čert. Doktor mne vylískal jak malého pankrlíka, když jsem za ním přišel. Tedy přišel jaksi pozdě. Včera v táboře běhali dva ruští doktoři a rozdávali tablety. Koukali jsme na ně jak na zjevení. Co se jako děje? Prý hrozí epidemie cholery a tyfu. Ty vole, ještě tohle do krámu. Latrína je daleko za táborem, a u ní pytel s chloraminem. Po vykonané potřebě zasypat, zněl rozkaz doktora. Zákaz holení, každá oděrka může být vstupní branou pro infekci. Doktorskej, kdo asi myslí na holení? Tablety zabavil a dal nám ty, co měl ve výbavě. S vodou je velký problém. V celém městě zbyla jedna jediná studna a připadalo na ni více jak dvě stě tisíc lidí. Jet pro vodu, byla akce na dvacet čtyři hodin, a šetřilo se každou kapkou. Zvažovalo se, zda se z přídělu umýt, nebo si uvařit čaj a nebo si uvařit polívku.

          • Balu11
            Balu11, 28.12.17 02:47:31  
             

            Je jasné, že zvítězila polívka a čaj. Nó, ruce jsme si také občas umyli, tedy když zbylo.
            O pár bloků dál byla zřícená fabrika na obuv. Byl tam náš doktor s něčím pomoct. Pak nám řekl, že tam dělalo 1300 zaměstnanců, převážně ženy. Domů se jich vrátilo necelých dvě stě. Na chodníku bylo vyrovnáno přes tisíc sto těl. Některé těla tak rozbitá, že je lidé, kteří hledali své blízké, identifikovali jen podle naušnic, hodinek nebo zlatých zubů. Neskutečná hrůza a smutek.
            Večer slyšíme střelbu z města. Všichni máme oči na vrch hlavy. Pro Boha, co se to tam děje? Pak přijel náš nejvyšší a s rozkazem, že bez doprovodu jejich milice ani krok. Všichni povinně oranžové vesty na sobě. Je vyhlášené stanné právo, a koho načapají po deváté večer, může mít velký problém. Důvodem byl rozmáhající se hyenismus a čachrování s materiální pomocí. Chytli pár lidí se zlatem, mnohdy to byly uřezané uši s naušnicemi či prsty s prstýnky a nebo vyražené zlaté zuby. Vzali průkaz totožnosti, dotyčného postavili ke zdi, ozvala se dávka ze samopalu, hodili jej do gázu a více o tom člověku nikdo více neslyšel. No tě Bůh, pomyslel jsem si. Ale jak jednat při takové situaci....
            Je sedmý den dopoledne. Ozvalo se tiché písknutí píšťalky. Máme nález. Všechno ztichlo, vzduch se nechal krájet. Opatrně odhrabáváme rozdrcený beton. Napřed se objevilo temeno hlavy, pak ramena, trup, ruce a nohy. Od pasu dolu je tělo spálené, dostalo se k ložisku zahoření. Je to ten starší chlapec, dvanáctiletý. A pod ním obě další těla chlapců. Ruce toho dvanáctiletého objímaly ty dvě těla mladších chlapců, jak se je snažil chránit tělem svým. Zčernalá těla... doslova se upekly...Ježíši Kriste.....
            Doktor vzal jemně jejich tátu okolo ramen a odváděl ho pryč od místa nálezu. Dole pod troskami byla jeho manželka a máma těch mladších dětí. Chlapi přinesli nosítka a deky. Opatrně jsme vyproštěná těla položili na nosítka a zakryli je dekami. Snášíme těla z trosek domu dolu k rodičům. Jeřábník, stojící venku z kabiny, smeká a křižuje se. Pokládáme těla mladších chlapců u klečící, objímající se dvojice rodičů. Máma a táta... Žena položí svou hlavu čelem na jedno zakryté tělo a druhé obejme. Táta stojící vedle ní nám děkuje. "Díky vám, velké díky vám všem." Jen mi šlehne hlavou:"Pro Boha, za co děkuje. Za to, že jsme zašlapali do prachu tu malinkatou jiskřičku naděje, že přežili? Oni ale neměli tu nejmenší šanci..." Od otce jsme věděli, že rodiče toho dvanáctiletého synka zahynuli v zřícené továrně. A nebyl nikdo, kdo by pro něj plakal. Máma těch dvou dětí pozvedla hlavu a tiše řekla, dejte ke mně i toho nejstaršího, chránil mé syny a je jako můj syn a my se o něj postaráme. Její velké černé oči neplakaly, neměly už sílu plakat, jakoby hleděly skrze nás kamsi do dálky. A pak už jen tiše dodala:" Bůh si zakryl tvář..." A sklonila opět hlavu ke svým dětem a k tělu sousedova syna.
            Cítil jsem smyčku kolem hrdla, která se nemilosrdně stahovala víc a víc. Tohle asi jen tak nerozdýchám.

            • Balu11
              Balu11, 28.12.17 02:48:12  
               

              Otočil jsem se a zmizel za autem. Sedl jsem si na zem, zapálil retko a hlavu položil na skrčená kolena. Hlavu jsem měl jak vymetenou, mozek odmítl vyprodukovat jakoukoli myšlenku. Vždyť my jsme také doufali....zůstala jen obrovská bezmoc. Zaslechl jsem zaskřípění kráčejících podrážek. Zvednul jsem hlavu a hledím na doktora. Vstal jsem. Doktor se na mne zahleděl a povídá:" V pořádku?" Jistě doktore, odvětil jsem. Opravdu? Opravdu doktore. Ty zarudlé oči jsou od zvířeného prachu, když hážeme lopatou. Dobře, řekl doktor, pak se u mne zastav, mám tam optalseptonex, tak ty oči vypláchneme. Díky doktůrku. Jo, abych nezapomněl, dodal doktor, zavolal jsem nejvyššímu, okamžitě nechá vystřídat celou směnu. Do hodiny jste zpátky v táboře. Jindy bych asi protestoval, že nejsme slečinky, ale teď jsem byl zticha a vděčný. Dali nám prostě čas, abychom se s tím nějak porvali a srovnali. Sedíme ve stanu okolo kamínek, všichni spolu, a přece každý tak sám.Vražedné ticho sedí každému za zátylkem jako obrovský balvan. Každé slovo pronesené nahlas bude rozbuškou, a tak držíme hubu. Zkusím to. Vstanu a povídám, hele kreténi, dáte si se mnou někdo kafe, čaj nebo grog? Jasně, ty debile, ozvalo se ze sedícího hloučku. Juro, ty debile, skoč pro vodu. Jasně ty kreténe, houkne Jura a oba se zasmějeme. Konečně se prolomily ledy. Chlapi vstávají a chystají si hrnky. Jeden z kamarádů, Honza, se chytne za hlavu, ty kreténe, mně došlo kafe. Jen jsem odfrkl, ber z mýho ty debile. A opět ten oboustranný úsměv. Sesedli jsme se opět okolo kamínek a srkáme horké nápoje. Najednou zašustil závěs u vchodu stanu. Vešel doktor. Šlehl očima po chlapech a přisedl ke kamínkům. Vstal jsem a povídám, doktore, dáš si také kafe, nebo čaj, aj grog ti urobím. Doktor zvedl oči, tak kafe, jestli smím prosit. Zachvilku mu spadne hrnek s kafem do dlaní. Chlapi opět ztichli a je vidět, jak se perou s tím, co právě viděli a zažili. Doktor se nadechl a spustil. Chtěl jsem ho zarazit, že nejsme přeci nějací sralbotkové, a co nám chce vlastně vyprávět, ale nakonec jsem mlčel. Podívejte se kluci, povídá doktor, svět není spravedlivý, a dřete, makáte, snažíte se, ale nemáte šanci svět zachránit a spasit. Můžete jen zmírnit neštěstí. Víte, kolikrát jsem musel vysvětlovat lidem, příbuzným, když mi někdo zůstal ležet na ponku, nebo zemřel i po operaci na jipce? Když prostě prohrál svůj boj o život. Já vím, jak vám je, moc dobře to vím. V duchu jsem se doktorovi omluvil, měl pravdu. Takže chlapi, tady jsou prášky na spaní, až dopijete, prášky do sebe a do půl hodiny vás chci vidět zalezlé ve spacáku a v hajanech. Nikdo neprotestoval, věděli jsme, že má pravdu a tohle byl jediný možný způsob, jak se s tím poprat. Za chvíli bylo slyšet jen klidné oddychování spících lidí. Když jsme se večer probudili a chystali se na noční směnu, přišla zpráva jak blesk z čistého nebe. Východočeši odpoledne vytáhli živou ženu. Zázrak a pro nás obrovské povzbuzení.

              • Balu11
                Balu11, 28.12.17 02:48:59  
                 

                Jura se ke mně otočil a prohodil, ty debile, když už nic jiného, tak to stálo za to, už kvůli té zachráněné babě. Máš pravdu, ty kreténe, odsekl jsem. Podívali jsme se na sebe a začali se smát a smát a smát.... život jde dál. Stojíme v Jerevanu na letišti. Včera jsme zbalili tábor. Co šlo, to jsme tam nechali v rámci pomoci. Léky, ošacení, a další materiál. Ostatní se muselo spálit. Přišel nám osobně poděkovat náčelník generálního záchranného štábu. Řekl, že zpočátku nedokázal pochopit, to co mu říkal náš nejvyšší. Protože jsme nic nechtěli, žádné ubytování, pracovní nářadí, jídlo a podobně. Jen jste přijeli, řekli jste, že jsme tady. Jen nám řekněte, kde máme pracovat, kde rozbít tábor a nic jiného nepotřebujeme, máme všechno sebou. Byli jste nejlépe vybavená a připravená parta záchranářů a neskonalé díky vám za to. Lvíček na našich beranicích se stydět nemusel. Je deset ráno, 23. prosince, letištní hala je prosvícená dopoledním sluncem. Chlapi vzrušeně diskutují v hloučkách. Je problém s letadly, prostě nejsou. Znáte to, chcete domů a ono to prostě nejde. Dělí vás od domova 5000 kilometrů vzdušnou čarou. Začínají vás napadat nesmyslná a pitoreskní řešení. Pojedeme domů po vlastní ose, se ozývá z jednoho hloučku. Pojedeme dnem i nocí, řidičů na prostřídání je dost. Na Nový rok jsme tutově doma. Jen jsem tím směrem houkl, ty kreténe, a kde asi tak sebereme naftu? To ji budeme snad krást? Hlouček ztichl a pak se zněj ozvalo, no jo, máš pravdu ty debile. Začal jsem se smát, a zachvilku zněl halou hurónský smích. Kretén a debil opět spolehlivě zafungoval. Ale tak jak běžel čas, napětí stoupalo a stoupalo. Zítra je Štědrý den a my tady..... V poledne konečně doklusal náš nejvyšší náčalník. Rozhlédl se po klukách a hned pochopil. Kluci klid, letadla nám přistaví okolo půl jedné. Bylo vidět, jak z chlapů to napětí spadlo. Jura mne praštil samou radostí do ramene. Co blbneš ty kreténe, houkl jsem na něj. Mám radost ty debile, odsekl Jura a opět jsme vyprskli v nehorázný smích. V půl jedné narolovaly letadla na boční ranvej. V jednu jsme začali nakládat auta. V šestnáct nula nula letíme domů. Konečně. V Praze, díky časovému posunu, přistáváme v pět hodin odpoledne. Na ranveji stojí sanita. Jeden z Východočechů se nervově sesypal. Téměř pět dní nespal. Doktor do něj narval prášky, ale moc to nepomohlo, prostě neusnul. Sice Sověti nabídli, že ho tam můžeme nechat, a že ho pošlou domů, až se z toho vylíže. To náš náčelník striktně odmítl. Všichni jsme přijeli a všichni se vrátíme domů. Za tohle by měl náš náčelník dostat pusu na čelo. Za chvilku sanita odjíždí, chudák kluk a rodina, ty si prožijou smutné svátky. Jdeme s Jurou letištní halou. Sice jsme byli domluvení z Mosťákama, že nás vezmou domů, ale nebylo toho třeba. V hale stála naše náčelnice, mimochodem, jediná žena v tehdejším Československu, která velela hasičům a požární inspekci, v hodnosti podplukovníka, a vedle ní velitel útvaru Vratislav. Koukáme s Jurou, sakra, tady je ale šarží.

                • Balu11
                  Balu11, 28.12.17 02:49:44  
                   

                  Náčelnice nás čapla okolo ramen, tak kluci konečně doma a usmívá se. No jo, jen hlesne Jura. Vráťa nám tiskne ruce. Sedíme ve Volze a jedeme domů. Kluci, nemáte hlad? Otočí se šéfka do zadu na nás. No, zakousli bychom něco pořádného, po těch dnech na pytlíkových polévkách a paštikách. Vráťa jen poznamenal, v Knovízi je výborný motorest, tak tam zastavíme. Vcházíme do motorestu, jdem okolo výčepu a vyhlížíme nějaký volný stůl. Hele, Arménci, vítá nás hospodský, tak co to bude. Střelím očima po Jurovi, pak po šéfce a veliteli, jak poznal, že se vracíme z Armenie? No, povídá šéfová, podívejte se do zrcadla a promiňte kluci, jste opravdu cítit, a nejen nečistotou. Víte co voní po vanilce. Vím, mrtví. Jdu na WC, kouknu do zrcadla a jsem hodně v rozpacích. Ze zrcadla na mne hledí bledá, zešedlá tvář, čtrnáctidenní strniště, zarudlé, unavené oči a v jejich koutcích u spánku vějíř jemmných vrásek. Do prdele....Vracím se zpátky ke stolu, na stole už voní mňamka, obrovský bramborák, plněný zelím a uzeným masem. Božská mana. Cpeme se a nemluvíme. Konečně v bříšku jak v pokojíčku. Když jsme dojedli a šoupli do sebe pivko, velitel pokynul hospodskýmu, že budeme platit. Hospodský přišel ke stolu, a povídá, koukněte, tohle je na mne. Jen nechápavě hledíme jeden na druhého. Opravdu, říká vedoucí, je to jen malé poděkování za to, co jste tam udělali. Byly vás plné noviny, Čechoslováci, nejlépe připravený záchranářský tým, a že vás tam bylo. Z celé Evropy. Najednou se ozvalo od vedlejšího stolu, Karle jdeme do toho s tebou, rozepiš i účet na nás. A další stůl a další stůl. Co na to říct. To se nedalo odmítnout, kdyby jsme to udělali, tak jsme ty úžasné lidi prostě urazili. Postavil jsem se a jen řekl, že moc a moc děkujeme, že nás to nesmírně těší a všem jsem popřál hezké svátky. Podali jsme si se všema ruku a už opět sedíme v autě a svištíme domů.
                  Stojím před panelákem, mrknu na hodinky, je půl deváté večer. Zvedl jsem hlavu a koukl nahoru. Šesté patro, okna svítí. Výtah tiše bzučí. Stojím na chodbě přede dveřmi bytu, potichu odemknu, a vstoupil jsem do předsíně. Moje prdelka právě vycházela z obýváku. Jen na okamžik strnula a pak výbuch. Slzy, smích, polibky. Konečně opravdu doma. Odstoupila ode mne a naprosto nekompromisně prohlásila, a padej do koupelny. No jo, porád, odfrknul jsem. Budeš jíst? Zaznělo z kuchyně. Teď ne lásko, zastavili jsem se cestou v hospodě. Ležím naložený ve vaně, horká voda, pěna, na kraji vany voní šálek kávy, v koutku retko. Zavřel jsem oči a najednou se opět rozběhl videoklip uplynulých dnů. Obraz stíhá obraz, celý oceán lidského hoře, celý oceán lidského neštěstí..... Ozvalo se tiché zaklepání na dveře koupelny. Můžu? Jo, pojď, povídám. Moje láska, holka zlatá, klekne na podlahu vedle vany a její ruka mne jemně pohladí po skráni. Tak co, jen tiše hlesne. Jen jsem šeptnul, tak nic. Cítím, jak mé tělo zaplavuje obrovská úleva. Smyčka se stahuje okolo hrdla, zuby zaťaté tak, až bolí dásně.

                  • Balu11
                    Balu11, 28.12.17 02:50:49  
                     

                    Aby nebylo vidět chvějící se bradu chlapa. A pak to přišlo. Nezadržitelný proud slzí. Znáte to, ten tichý pláč chlapa. Chlapa, který si o sobě myslel, že je drsňák... Byly Vánoce...