Děti s ADHD

Otevřená diskuze | Kategorie: Zdraví a nemoci
delfinsk (2017-08-22 22:36:09)krudox (2017-08-22 10:39:16)cernica (2017-08-22 08:48:44)jmsw (2017-07-10 22:44:03)barb19 (2016-10-01 18:38:07)Cordell (2016-08-05 01:09:36)romaneta1988 (2016-05-27 18:17:53)
Děti s ADHD
Založeno: 25. 5. 2016 | Příspěvků: 154 | Členů: 7

Jde dítě s ADHD spát a počítá ovečky..Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí slepice, koza, kráva, kůň, strýček Donald farmu měl, héééj makaréna! :D

Nemůžete přispívat - nejste přihlášen!


  • cernica
    cernica, 12.12.16 21:31:11  
     

    https://www.youtube.com/watch?v=OwS0_zhTxlg

    • delfinsk
      delfinsk, 26.6.17 16:13:53  
       

      Přiznám se, že jsem to doposlouchal s velkým sebezapřením. Ta „převážnělá“ póza bez kousku lidského normálního (tedy i veselejšího) tónu působí dojmem nutnosti bez jakéhokoliv odklonu plnit přesně striktní příkazy… … !!!
      Ale zcela opačný je obsah sdělení. Kdyby to bylo v písemné formě, tak jen lakonicky napíšu:„ klobouk dolů“.

      • cernica
        cernica, 2.8.17 22:36:55  
         

        njn, šlo o obsah...jinak samotní psychologové poradit umějí, ale!...oni nemusí pracovat s 25 ti děcky najednou, když mají 1, to se to mluví :4: .

        • delfinsk
          delfinsk, 3.8.17 22:51:11  
           

          Už hodně dlouho v minulém tisíciletí jsem sám míval střídavě 1-3 děti, ale i skupiny 15 dětí. Dětičky měly dláta,knejpy, nože, nůžky... Zatím co jinde se chování těchto dětí hodnotilo, u mne vše probíhalo bez hodnocení chování -tedy i bez ev. sankcí za přestupky. K problémům docházelo, ale... nepamatuji se, že bych řešil nějaký úraz (ani neúmyslné říznutí nožem, či u děvčat píchnutí jehlou). Pracovní léčba na dětském oddělení PL. Pan primář v tu dobu studoval ještě psychologii, dobře mi radil a nezarazil moje blbnutí - začal jsem se učit kouzlit. Když dvouhodina velkých skupin proběhla v klidu, pomalu vzniklo nepsané pravidlo, že bylo na závěr kouzlo (měl jsem čas se připravit). Ze strachu, aby nenarušily kouzlo, hlásily se dětičky hned v počátcích neklidu (zpravidla se dalo zvládnout bez "injekce", ale i pokud byla nutná, nemusely být dávky nijak vysoké) a kouzlo bylo. Vzpomínám na střední škole jsme na anatomii tenkrát neměli učebnice, paní Dr "jela jak mezinárodní rychlík" přednášela tak, že jsme pomalu nestíhali si psát poznámky a pak ... začala vyprávět detektivku. V nejnapínavějším udělala opáčko, dovyprávěla detektivku a začala tvrdě zkoušet. Pak nabrala znovu dech, kouřilo se nám od pera a opět detektivka. Nejen že jsme se něco naučili, ale měli jsme k ní (o pár let starší, hrbaté a malé osobě) velký respekt. Atdatd. Žádné tlusté knihy nemohou obsáhnout všechny možnosti a právě individuální "blbosti" napomáhají budovat osobní autoritu (o čemž se prakticky nepíše), spíš se to zamlčuje a potlačuje, aby se daly "kontrolovat správné postupy". Proto potom i závěr, "že se jim to mluví, když mají 1 dítě". Ty správné postupy jsou dobré, ale musí ponechat prostor i pro spokojený život prošpikovaný něčím jedinečným, což "převážnělá póza" neumožní, ale navíc svádí k nesprávným závěrům. Dovoluji si tvrdit, že tu a tam se najde i psycholog s velkým "Č" - člověk :7:

          • cernica
            cernica, 5.8.17 20:25:24  
             

            To je moc pěkně napsané...při letošní cestě do Skotska jsem si nemohla nevšimnout skupiny dětí předškolního věku, bylo jich 20 a 6 pedagogických pracovníků, takže někdo měl na starosti 3 a někdo 2 děti...v letadle jsem pak povídala s jedním mladým klukem, který jel navštívit svoji dívku. Ta pracuje jako asistentka pro autistické dítě, jsou na něj 2 dospělí....v ČR - 1 učitelka může mít až 32 dětí, kde se v kolektivu vyskytují děti s poruchami učení a chování, či jiné problémy....sice v rámci prosazení inkluze mohou být ve třídách asistenti, ale kde je vzít. je jich málo nebo nejsou kvalifikovaní či mají jen několikaměsíční kurzy a předtím třeba pracovali fyzicky...

            • delfinsk
              delfinsk, 9.8.17 12:19:56  
               

              Ještě vzpomínka na základní školu, v sedmičce jsme dostali na matematiku učitele, který prošel koncentrákem, byl nesmírně přísný k sobě i druhým (jako mnoho dalších, tvrdost je naučila přežít). Rozdělil třídu na jedničkáře, trojkaře a pětkaře tak, aby jedničkám bylo o 1-2 víc. Pak každý pětkař musel zvolit svého jedničkáře, se kterým psal domácí úkoly. Vydupal pro přespolní, že dělali úkoly ve škole buď hodinu před, nebo hodinu po vyučování. Soused z lavice si vybral mne, úkoly jsme dělali před vyučováním. Např.: dělali jsme úkol z odmocňování a zjistil jsem, že nezná násobilku sedmi. Začal jsem s ním opakovat násobilku. Když přišla matematika, oznámil jsem, že jsem změnil úkol. Kamarád byl ohodnocen za práci s násobilkou tak, jako kdyby násobilku zvolil učitel. Pětkaři stačili trojkařům a my jsme se navzájem učili hledat, jak nově naučenou látku hned vysvětlovat druhým. Protože šlo o poznání a znalosti, nebyl tam prostor pro opisování či jiné podvádění, ale ani tam nebyl prostor pro nějaké povyšování se, protože ti pětkaři v matyce vynikali zase v jiném. Když dítě něco vysvětluje dítěti, je to efektivnější, než když se o to snaží dospělí.
              Vytanula mi na mysli situace, kdy jsem byl se synem (kterého jsem dostal do péče 2,5 roku po rozvodu ve velice špatném stavu), na druhé (a poslední) návštěvě u dětské psychiatričky. Paní doktorka sepsala zprávu, pak si sedla vedle desetiletého syna, přečetla mu (přeložila z latiny) co napsala, vysvětlila co se dělo, aby věděl, kdyby se znovu dostal do podobné situace, jak se bránit. Pak mu jen poblahopřála, že už neobjevila jediný problém. Při odchodu k paní doktorce přiběhla nešťastná vysokoškolačka a začala překotně popisovat svoje problémy. Paní doktorka se obrátila na syna s prosbou: „ Prosím, vysvětli jí to“. To, co ona synovi vysvětlovala 3 minuty, zvládl syn za 10 vteřin. Paní doktorka tu podstatu také sdělila za 10 vteřin, ale musela přidat co kdyby…. , kdyby se… , pokud by … atd. Vysokoškolačka vykulila oči, bylo vidět, že jí chybí ta „omáčka“. Toho prcka se ptát nemohla, paní doktorka od toho dala „ruce pryč“. Začala SAMA !!! přemýšlet, a pak z ní vypadl dotaz směrující k zásadnímu – dosud nevyřčenému- problému a … bylo po nutnosti nadále navštěvovat psychiatrii. Rozumná paní doktorka, nepřeceňovala, ale ani Nepodceňovala, nepřikazovala ani NEpřehlížela, prostě prachvobyčejnsky normální a příjemná Žena.

              • cernica
                cernica, 22.8.17 08:48:43  
                 

                K celému příspěvku napíšu toto- oba lidé na správném místě :4: .
                P. učitel logicky rozdělil děti podle schopností, což je v dnešní době nemožné. Okamžitě bych z toho měla problém, že jsem někoho označili za průměr či pětkaře.že je to diskriminace :4: .

  • cernica
    cernica, 24.11.16 17:49:10  
     

    Dlouho tu nikdo z vás nic nenapsal...tak tématu...kluk s ADHD si chodí sám kupovat svačiny...na tom by vůbec nic nebylo, jenže on si místo svačiny za peníze, které mu maminka ráno dá, nakoupí energetické bomby typu Coca coly, bonbónů a jiných nevhodných blbostí, takže je pak ještě hyperaktivnější a doslova jak utržený z řetězu. Máte s těmito výrobky u svých dětí taky nějaké zkušenosti? Nebo hlídáte, co dětí sní a vypijí?

    • delfinsk
      delfinsk, 26.11.16 21:05:48  
       

      Všechno špatné pro něco dobré.
      Zkusme to trošku obrátit. KAŽDÉ dítě si začne někdy samo nakupovat svačiny, každé dítě někdy podlehne svodům, u každého dítěte dochází ke změnám. U dětí s ADHD jsou markantněji vidět. Tady jejich rodiče mají výhodu rychlejších odhalení prohřešků.
      Ale podávat dítěti příliš informací se nevyplácí. Pokud dítěti poodhalíme, že jeho zvýšený neklid prozradil jeho „podvod“, šance této jednoduché kontroly zmizí – dítě začne disimulovat.
      Osvědčila se mi zaklínací formulka : „Proč? Mohl bych začít vyjmenovávat 99 důvodů. Ty vyjmenované důvody nenastanou a Ty budeš mít pocit, že Ti nebezpečí nehrozí a BÁC. Dostaví se stá varianta na kterou jsem zapomněl. Nejsi hloupej, zkus přemýšlet jaké nebezpečí by Ti mohlo hrozit a popovídáme si o tom“.
      A hurá, dítě samo odhaluje své znalosti a postřehy, které se pak snáze korigují, protože jde o debatu, poznávání a ne hádky a zákazy.
      Na druhou část dotazu neodpovím, nemám velký přehled o dnešních lákadlech.

    • jmsw
      jmsw, 4.12.16 01:00:54  
       

      Nám v tomto pomáhá informovanost. V klidu vysvětlit, co je v tom obsažené, co to způsobuje, jaký to má vliv na něj. Když nevěří, tak po prohřešku ADHD stačí jen říct: "Ty sis zase dal...". Po jeho přiznání už jen stačí se usmát a říct: "Tak vidíš, jak si přiděláváš problémy". Tím to většinou hasne. Sám má zájem se ukočírovat a na tom stavíme. Možná je to i tím, že už je mu 10let.

    • cernica
      cernica, 5.12.16 22:09:13  
       

      Oba máte fajn příspěvky a názory...bohužel je něco jiného, když žijete třeba s dvěma dětmi,tím pádem máte daleko víc prostoru na diskutování a hledání odpovědí na "proč"...ne, že by ve škole nebyl prostor k diskuzi, to určitě je, ale když v té třídě máte 25 děcek a kromě diskuze je hlavně musíte něco naučit, tak ten prostor musíte spravedlivě rozdělit mezi všechny děti....a ty děti s ADHD vyžadují extrémně hodně času a pevné nervy...nejen kantora, i spolužáků, jim to chování děsně leze na nervy, nepochopí, co je tak složitého, aby nedokázalo dítě s ADHD dodržet třeba jednoduché pravidlo chování...no a s tím energetickým nápojem je jak "elektrická myš" :15:.
      Každopádně je pravda, že holt někdy se samo musí naučit nakupovat, zakopnout, poplést to, jinak se jako člověk nevyvíjí a nevytvoří si vlastní zkušenosti. A to si musí "okusit" všechny děti, děti s ADHD nevyjímaje. :4:

      • jmsw
        jmsw, 6.12.16 00:10:38  
         

        To byl jen pohled z pozice rodiče :2: Je jasné, že náš přístup musí být jiný. Já mám doma dítě, ale jen jedno, a i když má ADHD, tak je pořád jen jedno.
        Teď jsem si vzpomněl na jeden případ Fandy. Onehdy si stěžoval, že měli na supl učitelku od páťáků - Janičku. Ptal jsem se, co se mu nelíbilo. Prý je hrozně hodná, nehubuje, nekřičí... ale mluví hrozně potichu. A když jí chtějí rozumět, co jim vykládá a co po nich chce, tak musí být ticho :1: Ani zlobit se prý nedá :1: A když chce někomu něco vytknout, tak na něj jen smutně kouká a potom mluví ještě tišeji... Pravdou je, že když se jde po chodbě během vyučování, tak je to od počátku jediná třída, kde je v době vyučování stálé ticho. Přitom má dvě děti s ADHD. A oba kluci jsou na práškách. Ale aby se ukázalo i něco jiného na Janičku, tak její syn platí na té samé škole za největšího raubíře :2:

        • cernica
          cernica, 6.12.16 06:54:04  
           

          Jj, to je známá metoda, když děcka zlobí, schválně ztišit hlas, děcka se ztiší taky, ale v každé třídě to nefunguje, nebo jen občas. Záleží na složení třídy. :4: A každá třída je fakt jiná. A mít děcko s ADHD na prášcích je mnohem lepší než bez nich, protože ty prášky tlumí projevy hyperaktivity a podporují pozornost. Já mám děcko bez prášků, takže síla :6: . Ale nedivím se ani rodičům, prostě ho nechtějí krmit léky, asi jim to p.doktorka nevysvětlila úplně nejlíp. Každopádně Janičce palec nahoru. :4:

    • krudox
      krudox, 26.6.17 12:53:10  
       

      u mého syna typické, oběd nikdy nemuže dojíst, ale sladkosti by do sebe rval pořád...

  • cernica
    cernica, 11.9.16 09:17:22  
     

    Nazdárek, tak co vaši miláčci, jaký byl po prázdninách nástup "ke strojům"? :1:

    • Dopaminka
      Dopaminka, 11.9.16 09:35:37  
       

      Myslíš děti? :1:
      Tak ono je pro ně lepší, když mají ten rytmus dne nějak jasně daný, je to pro ně jistota. A co si budem povídat, pro nás rodiče i úleva, nemuset vymýšlet neustále program hyperaktivním dětem.

      Vzpomínám si takhle jedno léto jsem byla úplně vyplivnutá, celou dovolenou na mě mladší syn (tenkrát asi šestiletý) visel a pořád chtěl, ať mu organizuji čas. Jinak s ním nebylo k vydržení. To byla dovolená, ze které jsem se v práci pak ráda "léčila" prací, to fakt nešlo. :8:

      Nyní, jak jsou velcí, je to mnohem lepší. proto vám chci dodat naději-možná bude lépe i u vás. :13:

      • cernica
        cernica, 11.9.16 09:42:31  
         

        Háááá, teď to mám ve škole :14: :14:
        Se divím, že jsem za těch 30 let nemusela navštívit chocholouška...protože ty přesně popisuješ to "vyplivnutí" a teď si vezmi, že tam mám 25 dětí a kromě 2 s ADHD jsou tam s poruchou učení nebo tak slabí, že bez mé pomoci se vůbec neobejdou.
        Ale máš pravdu, potřebují režim a doslova ho vyžadují. :4:

        • Dopaminka
          Dopaminka, 11.9.16 09:46:56  
           

          Dááávno bych visela na větvi, mít jich víc! :1:

          • cernica
            cernica, 11.9.16 09:54:49  
             

            :1: :1: :1:

        • delfinsk
          delfinsk, 11.9.16 11:23:57  
           

          Na základce jsme v 7. Třídě dostali obávaného a přísného učitele na matyku. Udržoval tempo podle trojkařů. Ale taktně napomohl jedničkářům a pětkařům, aby vytvořili dvojice. Pětkaři (přespolní) klidně psali domácí úkoly s kamarádem ve škole (buď po a nebo před vyučováním). Když jsem ohlásil, že místo odmocňování jsem s kamarádem dělal násobilku sedmi (neznal a dřív jsem to nezaregistroval), tak bylo vše OK. Později, když jsem byl u Chocholouška (dětského), využíval jsem takovéto finty, aby se děti (alespoň částečně) samy mezi sebou usměrňovaly. Ruku na srdce – nepoužíváš též něco podobného?

          • cernica
            cernica, 15.9.16 21:34:37  
             

            ne, :4: to s malými děcky moc nejde, nejsou ještě tak samostatní, tam musí kantor všechno udělat sám a taky si je pořád důsledně kontrolovat...větší děcka jsou daleko samostatnější, tam se ta diferenciace ve výuce dá dělat víc

            • delfinsk
              delfinsk, 17.9.16 16:13:01  
               

              V každém stádu se v prvních dnech o mládě stará ponejvíce matka. Potom se mláďata sdružují do houfu a mladší se učí napodobovat o něco málo starší jedince. Vzpomínám, jak jsem pár dní před první třídou zakotvil u babičky. Starší bratranec (nastávající třeťák, do kterého maminka horemdolem cpala matematiku) se vytahoval, jak umí sčítat vícemístná čísla. Jako nastávající prvňák jsem bez zbytečné dřiny nastartoval. Toť prachvobyčejnská fyziologie, kterou třeba využíval dřívávějc skauting. Dnes mají 150 000 předpisů, nařízení, příkazů a zákazů, je nutno zbytečně mnoho dospělých, dětičky to nebaví a odcházejí. Nejde o prezentovaný úbytek kvůli počítačům a době, ale o odklon od fyziologie.
              To platí pro jakýkoliv věk. Když miminko nebude mít kolem sebe 150 chrastítek, MP3 s bublajícím potůčkem a další vymoženosti, začne rychle pozorovat své ručičky a hrát si se svýma prstíčkama. Nenudí se, zaměstnává se samo. Pokud má kolem sebe stále mnoho lákadel, pak při jejich absenci se nudí, neví co dělat, "zlobí" a musí nastoupit další lákadla, aby bylo „hodné“. Škola (jako celek) je vzdálena té "přirozenosti" (samozřejmě vše má své plus i mínus), proto je z tohoto pohledu Tvůj poznatek pravdivý, neb při pečlivé péči a neustálém vedení děti ztrácí přirozenou schopnost zaměstnávat samy sebe.

              • cernica
                cernica, 20.9.16 15:50:28  
                 

                jj, dnešní trend je bohužel takový...ráda vzpomínám na mé učitelské začátky na jedné malotřídce, kde seděli 3 řady dětí a tři různé ročníky, mladší poslouchali, co dělají starší a někteří šikovní se to naučili o rok dřív, starší si zopakovali učivo mladších a celkově byli samostatnější a pro život připravenější :4:

                • delfinsk
                  delfinsk, 21.9.16 19:52:07  
                   

                  Vyloženě kantořinu jsem neprovozoval, ale to co popisuješ jsem taky poznal v trošku jiné verzi. Hluboko v minulém tisíciletí nebylo tolik plaveckých bazénů jako dnes. Nastoupil jsem na nové pracoviště, kde byl malý bazén pro rehabilitaci, ale klíče k němu nebyly. Šel jsem v únoru pro první výplatu a paní účetní se svěřovala paní pokladní, že devítiletého syna učilo asi osm lidí plavat, několikrát se topil a už nevleze do vody víc jak do půl lýtek. Ucítil jsem příležitost a drze jsem prohlásil, že ho plavat naučím, ale potřebuji klíče od bazénu. V první lekci jsme překonávali strach a za další 2 lekce plaval.
                  V tu dobu se jednalo ve městě o výuce dětiček, byl tam člověk se zkouškami. Nabídl jsem se, že sice žádné zkoušky nemám, ale že mohu učit dětičky, které by se hrozně bály a nebo se v kurzu plavat nenaučily. Když jsem sdělil, že jako první učím koordinaci dechu s pohyby rukou i nohou a splývání jako poslední, všichni pochopili, že asi nejsem na psychiatrii zbytečně. Odborník měl ve skupině 10 dětiček v 10-ti lekcích. Já si bral 2 dětičky na dvě lekce, ale tak, aby vždy byl jeden začátečník a jeden pokročilý. Přesně to co popisuješ, mazáci si zopákli předchozí lekci a bažanti věděli, že se není čeho bát. Když jsme na konci školního ruku bilancovali, všichni zájemci se naučili plavat. Ale při stejném počtu hodin jsem měl o 4 plavce víc. Kdyby tam nefungovala vzájemná úcta a nenašla se skulinka pro moji „negramotnost“, nebylo by uspokojeno ani plných 50% zájemců. Kdybych rozpitvával nepodstatné číslo čtyři, dospěli bychom na závěr k nevraživosti.
                  Ten „dnešní trend“ (jak píšeš) je problém stále stejný už od nepaměti – snaha ovládat druhé. Pokud si položím otázku, proč se lidé nechávají ovládat, mohu lehce „uklounout“, jako při informaci o čtyřech dětičkách.

                  • cernica
                    cernica, 30.9.16 14:24:38  
                     

                    To, co popisuješ ty je krásný příklad individuálního přístupu ke každému děcku, který po nás chtějí i při dnešní inkluzi, leč každý, kdo učí v plné třídě děcek ví, že je to utopie. Protože ve chvíli, kdy se věnují kantoři slabším, co nestíhají a ti druzí dostanou práci navíc (tu zvládnou zase za chvíli), zanedbává kantor ty nadané děti a pokud by měli mít všichni rovný přístup, tak na ty šikovné se skoro nikdy nedostane :4: . A ti potom třeba schválně zlobí, aby mohli být po škole, protože se na to "po škole" těší. :14: Tam budou mít pančelku jenom pro sebe a udělají strašně moc dalšího učení a zajímavého :6: .

                    Já ti dám jiný příklad z praxe, asi 6 let učím v rámci kroužku výuku na zobcovou flétnu. I když bych mohla učit v rámci jedné hodiny 24 děcek pískat, vím, že by to bylo o ničem a raději mám tu flétnu 4-5x týdně po 4 dětech a naučí se to daleko rychleji a líp :4: .
                    Totéž je s tím plaváním, každá instruktorka má v družstvu aspoň 12 dětí, jak by mohla každého zvlášť "piplat" způsobem, který popisuješ, protože co děcko - to se osvědčí jiná metoda a jiná rychlost naučení se nějaké dovednosti. :4:

                  • delfinsk
                    delfinsk, 6.10.16 05:59:59  
                     

                    Tak jsme tu rozjeli dialog v názorových rozdílech k nepodstatným detailům kolem zdravých dětí a „zazdili“ jsme každodenní problémy rodičů dětí s ADHD. A zase to není až tak zcela ouplně pravda. Zviditelnil se tu veliký (možná i největší) problém týkající se rodičů dětí zdravých, natož jakkoliv postižených.
                    Ten problém zní : nedokonalé – zkreslené – příliš zjednodušené rady, odtržené od důležitých souvislostí s nevyřčeným směrem pohledu na problematiku (aby to nebyl román) zpravidla vyvolá odezvu. Pokud se v odezvě neobjeví negativní prvky ( nenastává boj, jak je často zvykem), nastoupí poznatky odkrývající i nevyřčené vazby. Já jsem si například začal počítat imaginární finance. Zjistil jsem, že když bych popisované výcviky plavání oceňoval tak, aby instruktoři měli stejný plat na hodinu, děti by za celý výcvik zaplatily stejně. Tedy vše naprosto stejné. Ale děti u mne se koupaly jenom dvakrát, z tohoto pohledu byly škodné. Stejně tak by rodiče měli za stejné peníze 5x menší dobu hlídání. Ale nezapočítal jsem vstupné do bazénu. To by mohlo vykompenzovat méně hlídání… Tak by se dalo pokračovat do zblbnutí. Stačilo jen trošku tolerance a byla maximální spokojenost na všech stranách.
                    Zkráceně – každá činnost má více různých dobrých řešení a netřeba se za každou cenu dopátrat univerzální priority.

                  • cernica
                    cernica, 11.10.16 21:06:08  
                     

                    Tak to určitě má každý "problém" několik řešení a taky každý člověk je jiný a řeší to jinak. Mě by třeba vůbec nenapadlo přepočítávat to na peníze... i když to je jeden z pohledů :4: .
                    A teď k dětem s ADHD. Vůbec nevadí, že píšeme o jiných dětech,ty píšeš- zdravých, však i děti s ADHD jsou zdravé -"jen" hyperaktivní a nepozorné, ale spolu s nimi žije kolektiv dětí a musí se je naučit tolerovat, což mnohdy není jednoduché.
                    A rodiče dětí s ADHD, kteří se tu podívají, možná ocení i pohled zvenčí své rodiny a pohled, jak se toto dítě chová ve škole, kam oni každodenně do výuky nemohou přijít :4: .

                    A navíc, vždyť tu už skoro nikdo nechodí...včetně nicku, který to tu založil :4: .

  • jmsw
    jmsw, 16.8.16 22:04:21  
     

    Tak jsem se vrátil z dovolené a tady krásná sbírka rad a návodů :2: Díky vám oběma :4:
    Jen k té metodě bez odměn a trestů: tuhle vlastně používáme už od synova jednoho roku. Je zážitkový typ a je hodně věcí, na které žádná doporučení, zákazy či příkazy trvale nepomáhají. Takže mu připravujeme možnosti, jak si udělat vlatní názor. Má to přesně stejný průběh, jak jsi popisoval. Tak za dva až tři dny přijde, rozebere to ještě jednou a udělá závěr, který dále sám od sebe striktně dodržuje.
    Tahle metoda je spíš opomíjená slovně, než že by se nedělala :2:

    • delfinsk
      delfinsk, 19.8.16 22:38:37  
       

      Opakování matka moudrosti

      • jmsw
        jmsw, 21.8.16 18:21:15  
         

        Napadá mě, jestli to není ten způsob výchovy, na kterém si tak zakládají ve Švédsku. Metoda je to rozhodně velice dobrá, ale občasný výchovný štulec je také potřeba. Jinak si budou za chvíli děti dělat, co se jim zlíbí.

        • delfinsk
          delfinsk, 21.8.16 22:22:56  
           

          Tohle je přesně problém dnešní doby, který jsem již dřív naznačil - BUĎ A NEBO. Nejsem Švéd, nemohu posoudit, ale pokud mají tak obrovské problémy, že musejí přijímat jakékoliv cizince v jakémkoliv množství, asi tam bude nějaký háček. Zákaz jakýchkoliv tělesných trestů je vejmysl fanatických fanatiků, kteří omezují normální myšlení normálních lidi se správným názorem - občasný výchovný štulec je také potřeba. Ale dítě, které je vedeno k přemýšlení a uvažování si v hlavičce prodůmá i "nespravedlivý" štulec a pokud dojde k názoru, že se tatínek v rychlosti spletl, kupodivu to rodičovskou autoritu posílí, protože "asi chtěl zabránit něčemu..." a nezůstává v něm pocit "fotr je blbej, furt mne bije neprávem".

          • jmsw
            jmsw, 22.8.16 13:26:31  
             

            No mě když už vytočí do běla, tak to potom lítá :14: Ale i tak si dám trochu načas pro uklidnění a jednání s rozmyslem. Dřív to byl čas, než jsem si došel pro vařečku. Někdy si pro ni musel i dojít sám, což bylo snad ještě horší, než samotné plácnutí po zadku :13: Teď to řeším tím, že si pro ránu musí dojít, jen už je to rukou. Mám tím opět čas si rozmyslet, jak velká rána to bude.
            No a o těch pseudohumanistech, údajně chránící práva dětí, si myslím, že jako děti měli dostat mnohem více na zadničku.

            • delfinsk
              delfinsk, 22.8.16 14:35:53  
               

              Ozázkou je to, co Tě vytočí do běla. Každopádně tak, jak to popisuješ, není to to pravé. Jestliže dáš 100 příkazů, dítě 100x neposlechne, ty se vytočíš a pak následuje sekec, chyba je primárně u Tebe a dítě to nechápe. Vždyť se 100x nic nestalo a najednou mne bije. Lepší je místo příkazu doporučovat a když to nejde, udělat tu práci s dítětem. Tam není pro dítě povinnost plnit, ale hlavně pro rodiče není nutno vyžadovat samostatné plnění s důslednou kontrolou. Když vidím, že dítě neustále na rady nedbá, pak v přesný čas vydán připravený rozkaz a pokud není splněn, následuje hned bez přípravy (hledání, natož požadavku o přinesení vařečky a pod) trest. A důslednost příkazu je okamžitě na světě. Ještě lepší je snažit o zahrání nepříjemné situace : dítě bude sedět a hrát si ve dveřích. Připravím si nepozorovaně lavor (lehký) s trochou vody, dám do toho hadřík a pak mimoděk vydám příkaz, při kterém dítě musí opustit jeho momentální stanoviště (což dítě neučiní). Pak vyrazím s lavorkem na 1-2 litry (otřít nějakou nečistotu). O dítě škobrtnu. Při mém pádu dítě chytne sprchu vody a ránu od lavoru. Já mohu říci: "promiň, já myslel, že už plníš rozkaz a přes lavor jsem Tě neviděl". Protože můj pád je připravený, není nebezpečí úrazu a nejlepší na tom je, že já jsem nebyl vytočen ani jsem nebyl vykonavatelem trestu. Je vhodné následně nezapomenout na splnění původního příkazu. Po tom zmatku to zpravidla zvládne automaticky a bez odmlouvání.

              • delfinsk
                delfinsk, 11.10.16 20:58:11  
                 

                Nejsem tvrdý brouzdal po internetu a teď jsem objevil Ameriku. Výchova nevýchovou. Již sám název nepotřebuje výklad. (Zalévání bez zalévání, pití bez pití, smrkání bez smrkání, atd.) Zdánlivě by se mohlo jednat o jiný název metody bez odměn a trestů, ale není tomu tak.

                • jmsw
                  jmsw, 23.10.16 22:34:37  
                   

                  O cestě výchovy "Výchova nevýchova" jsem také již někde četl nějaký titulek. Blíže jsem se ale o ni nezajímal, takže nevím, jak funguje. Synátor ale pro takovéhle přístupy nebude. Má stále potřebu mít jasně vymezenou hranici, svůj strop. Pokud si je s ním jist (což mu zpravidla vydrží 10-14 dní), dá pokoj a v celku v pohodě poslouchá. Pak ale znejistí a snaží se "vytočit do běla", dokud se mu to nepodaří. Když mi to dojde (což není vždy, to přiznávám), tak se nechám "vytočit" mnohem dřív, tím určím nižší strop, on po mě hodí úsměvem a je zase pokoj. V poslední době už tělesné tresty ubyly, či téměř ustaly. Dokáže "narazit" rozumněji. Dokud ale neukáži, že mě vytočil, tak bude přidávat a přidávat, dokud se mu to nepovede.
                  Jestli jsem ten, kdo dělá všechno špatně? Možná jo, ale i mezi námi jsou pravidla, která i já dodržuji. Na oplátku je musí ale dodržovat také. Naše nejzákladnější a nejtvrdší pravidlo dostalo kdysi název "Dohoda". Ani slib neznamená tolik, co tato "dohoda". Sliby si dávají s kamarády, babičkami, tetičkami... a sliby se porušují a mění za pochodu. Naše "dohoda" je závazek pro obě strany, nepsaný a neporušitelný. Moc dobře ví, že jsem ji nikdy neporušil a stejně tak to nikdy neudělal ani on. Když si něčím nejsme jisti, a to platí o obou, raději odmítneme přistoupit na dohodu. Musíme to ale po pravdě zdůvodnit. A funguje to už od jeho dvou let. Nikdy jsme mu také neudělali to co známe od svých vlastních rodičů: zmizet bez rozloučení, protože si "toho nevšimne". Jsem za to kritizován neustále svou matkou, ale spíš se směju já jí. I u ní poprvé zůstal po "dohodě", že se vrátím v určený čas. Bylo mu dva a půl, i tak se ale zeptal babičky, kolik je hodin, jestli jsem "dohodu" dodržel. Od té doby, kdy se takto ujistil, že i když je mimo domov bez rodičů, a tatínek na "dohodu" udělal, co řekl, byl vždy naprosto v klidu, jakmile slovo "dohoda" padlo.
                  A proč to píšu? Já jsem vlastně původně chtěl jen napsat, že jsem stále tím, komu se svěří naprosto se vším. A ta "dohoda" měla trochu situaci dokreslit. Nějak jsem se o tom moc rozepsal...

                  • cernica
                    cernica, 24.10.16 19:40:30  
                     

                    Ta dohoda by se taky dala chápat jako "jistota"...každý člověk potřebuje svoje jistoty a dítě každopádně vždy a za každých okolností. Ať už to platí u pravidel chování, tak hlavně v lásce k rodičům a k dětem. Základní pravidlo dětského světa, bez kterého by nikdy nebylo v pohodě - musí mít jistotu v rodičích :4: .
                    Takže -bravo! :4:

                  • jmsw
                    jmsw, 24.10.16 21:26:20  
                     

                    Já ti vlastně ani nevím, jak jsem na to tehdy přišel. Chtěl jsem mu dát něco, co jsem neměl. Že z toho bude ale takový závazek, to jsem netušil.

                  • cernica
                    cernica, 24.10.16 22:29:44  
                     

                    Celý život je o závazcích :4: , akorát si to neuvědomujeme...a taky platí, když lásku pošleš, často se ti vrátí...dítě je zrcadlem prostředí....když žije v prostředí, kde se pije, je tam agrese, tak často děcko v životě podlehne stejným naučeným vzorcům...jen silní se vzepřou a nepodlehnou.

  • cernica
    cernica, 6.8.16 23:00:16  
     

    zajímavá diskuze, pánové :4: , jedna z mých zkušeností, na tyto děti se mi osvědčil autoritativní přístup spojený s láskyplným - pochválit, ale vždy vyžadovat domluvené pravidlo, vždy a za každých okolností, toto dítě respektuje člověka s pevnými mantinely, kdo má liberální přístup, vždycky ztroskotá :4: :4:

    • delfinsk
      delfinsk, 7.8.16 22:26:55  
       

      Dítě (každé mládě) potřebuje pomoc při orientaci v novém prostředí. Bez pomoci roste jak „dříví v lese“, což není dobrý stav, což dobře vystihuje úvodní příspěvek a plně s tím souhlasím. Omlouvám se za dlouhý příspěvek, ale snad to pomůže k vysvětlení, že se lze řídit i jiným heslem než jen: „buď a nebo“či „vezmi a udělej“.
      Výchova metodou odměn a trestů – to co známe a používáme. Rodiče vydávají příkazy a dítě je plní. Každá akce budí reakci – tudíž dítě (zdravé i nemocné!!!) zcela přirozeně každé!!! dítě hledá kličky, jak se rozkazům vyhnout. Některé tresty pokládá za nespravedlivé, atd. atd. a rodičům často tečou nervy, protože není v lidských silách důsledně kontrolovat všechny vydané příkazy.
      Každý z nás použije v životě všechny varianty a těch „liberálních“ by mělo být minimum. Začínat by se mělo s metodou odměn a trestů (kombinace – ne jen izolovaně jedno) a již cca od čtyř let pomalu neznatelně přidávat i pouze doporučení, koumat a připravovat situace tak, aby si dítě samo „bez následků, samo namlelo hubu“, což je následující.
      Výchova bez odměn a trestů – to co VŠICHNI známe, ale takřka nepoužíváme (nemluví se o tom) zdánlivě to připomíná neovládanou živelnost, ale není tomu tak. Když jsem dostal v práci příkaz takto postupovat, měl jsem z toho na okamžik hlavu zamotanou. Jako vodítko jsem dostal následující situaci (naprosto odlišnou od práce v léčebně s velkou skupinou duševně nemocných dětí). Rodinka na výletě v lese, paseka, odpočinek, heboučká travička, dítě si tam bosky spokojeně běhá, odmítá doporučení obout si botičky. Botičky se uloží na dno batohu a jde se dál, cestička kamenitá, dítě pláče, ale prostě teď se zastavit nedá. Pak se udělá další pauza ( ne pro dítě kvůli botičkám, ale všichni se napijí apod.) a před dalším pochodem je jen max. dotaz : „ Nechceš botičky?“.
      Došlo mi, že na oddělení musím ze svého jazyka vyřadit „musíš!“, „udělej!“, „nevotravuj!“ a pokud se objevuje neklid, nesmím ho já tlumit, ale chránit ostatní okolí před následky nevhodného jednání dotyčného dítěte. Jak jsem výše psal, i když třeba padla facka, nebyla tím dítětem chápána jako nespravedlnost, ale jako jeho ochrana před nepříjemnostmi, které by mohly nastat. Toto fungovalo u všech Dg stejně.
      Když jsem měl dvoudvéřové auto a dveře spolujezdce se špatně otvíraly, musely moje děti stát na chodníku vzadu u auta a na povel rychle nastoupit dveřmi řidiče a stejně tak zpět (nekompromisní příkaz- bez diskusí!!!). Jednou jsme zaspali (syn 1.třída) a syn se ptal, zda by mohl přeběhnout hned přes silnici, když nikde žádné auto nejede. Řekl jsem mu - zkus to (tedy ani nepovolil, ani nezakázal). Trošku jsem zpomalil vystupování, zakryl mu výhled a když vyběhl na silnici polekal se a ztuhnul, uviděl auto (v dálce). Když uslyšel „utíkej“, přeběhl silnici a rozklepal se. Já jen zavolal „frč do školy“ a odjel. Za tři dny přišel a říkal: „Máš pravdu, že se má vždy přecházet až z chodníku, já to auto vůbec neviděl“.

      • cernica
        cernica, 8.8.16 09:43:26  
         

        Pěkné příklady ze života. :4:
        Metoda odměny a trestu je opravdu používaná...a nejen u dětí...doslova u všech - :15: a to jako dospěláci nejsme ADHD :1: . Jdeš do práce - dostaneš odměnu v podobě platu, kariérního růstu, možných dalších benefitů :15: , nejdeš do práce, vyhodí tě, nemáš plat...
        Spíš bych psala na adresu rodičů. Každému, komu se narodí dítě a nemá ještě žádné zkušenosti s výchovou, se může stát, že udělá mnoho chyb, které jsou logické - chybí zkušenosti. Většina rodičů se brzy zorientuje a podle svých naučených vzorců chování ( tak jak to fungovalo doma, když byl malý), to dítě vychovává - např. dospělé pozdrav, poděkuj, popros...ale je hodně rodičů, co to dítě nevychovává správně - nechejte ho, vždyť je malý, 10x povolí, po 11. se diví, že to dítě nechce poslechnout - naprostá nedůslednost. A pak takové děcko přijde do školy a rodiče stylem - však počkej, ve škole tě naučí poslouchat, se má kantor z toho doslova"počtverečkovat" :6: . A teď třeba teprve až na žádost školy je dítě poslané do PPP a k neurologovi a rodiče třeba až v 7-9 letech zjistí, že to dítě má ADHD...a jsou někteří opět nerozumní, no, když to má, tak jsou tam úlevy, pod kterými si omlouvají všechny prohřešky, které s ADHD vůbec nesouvisí - doslova tyranizování rodičů a okolí, drzé chování, neustálé posouvání mantinelů..ne, neposednost, nesoustředěnost, hyperaktivitu, impulsivnost...a nevíš, jak je těžké, vysvětlit rodičům, co je projev ADHD a co pokažená výchova. :4:

        • delfinsk
          delfinsk, 10.8.16 19:40:11  
           

          Máš pravdu, největší podíl na problémech dětí mají zpravidla rodiče a ta nešťastná nedůslednost a neznalost. Ona je vůbec otázka, kdy se má začínat s výchovou.
          Není až tak těžké připravit si vysvětlení rodičům , ale je těžké otypnout čím vším si ti rodiče prošli a zvolit takový přístup, aby hned nenastoupila negace k novým poznatkům. Někdy (u přepečlivých matek) je i nutno brzdit jejich snahu řádně vše plnit. Matka těžce postiženého chlapce se mne se slzami v očích ptala, zda dělá vše, co chlapec potřebuje. Odpověděl jsem jí, že dělá jen 15% (+ definování dalších potřebných úkonů.) Rozklepala se, že už ale moc víc toho nezvládne. Pokračoval jsem, že je to jasné, protože sama jede na 120% a je přetažená, plačtivá a dlouho takto nevydrží. Ale chlapec chce mít u sebe veselou a usměvavou maminku co nejdéle. Když z těch 120% spadne na 70%, tak se péče chlapci sníží z 15% na 12%, což je zanedbatelné. Uplynulo víc než 20 let a matka to zvládá. Negace rodičů bývá i důsledek neustálého přísunu příkazů, nařízení a úkolů z různých míst. Všechny příkazy mají přesně definované všechny detaily, není tam prostor pro volné vydechnutí, ani pro přizpůsobení potřeb dané rodiny a pak se není možno divit, že jsou nové informace (i nepříkazové) odmítány.

          • cernica
            cernica, 14.8.16 11:39:21  
             

            s výchovou se musí začít hned :4: :15:

            • delfinsk
              delfinsk, 14.8.16 21:12:35  
               

              Hned? Jako první den po narození? Co se má učit?

              • cernica
                cernica, 16.8.16 00:14:10  
                 

                jasně, nakrmit a spát :14:

                • delfinsk
                  delfinsk, 16.8.16 17:09:25  
                   

                  Děkuji, nenastartovala se trošku provokovaná odpověď: „nic, je malé“. Ale pokusil bych se to doplnit, zamotat a rozmotat. Nejen selský rozum (poznatky rodičů), ale i mnohé odborné studie poukazují na vnímání dětí i v době těhotenství. Dítě porodem se náhle ocitne v neznámém (nepřátelském) prostředí.
                  Neznámé – vyvolává obavy a strach (to není naučené, to je pudové) a dítě se musí učit překonávat strach z neznámého prostředí. Strach se překonává snáz, Je-li z počátku jen jeden průvodce na všechna úskalí, pak pocit jistoty vzniká mnohem rychleji.
                  Hlad není první úskalí, které je novorozenec nucen řešit. Devět měsíců(celý život) žil ve vodní posteli, nerušilo ho světlo, takové nepříjemné rychlé proudění „jiné postele“ a dál něco, co není nic!!! Nikdo ho netahal za ručičky ani nožičky, nikdo ho po překonání výše popsaných hrůz nestrkal do divných nástrah omezujících známý pohyb a příjemný pocit na těle.
                  Dnes, místo maminky či laskavé porodní báby (která odejde, až maminka plně převezme žezlo), nastoupí tým sestřiček, které musí profesionálně, dokonale, přesně (atd.) človíčka omýt, usušit, obléct, uložit, musí znát finty, jak obelstít nerozhýbané svalečky, aby se vešly do našponovaných „normohodin“. V takovém duchu jsou i proškolovány nové maminky. Mateřská láska, trpělivost a laskavost je zaměňována za „rychlé zmáknutí úkonů okolo dítěte“ a dokonce je spojit s telefonováním, sledováním televize apod.
                  Právě při laskavém přebalování a slovním doprovodu, který jasně konstatuje „ánóóó, táááák,ne,pusť“ , tedy jde o dlouhou libou, nebo krátkou úsečnou informaci človíčkovi, zda se mu podařilo nebo nepodařilo správně uvolnit nožičku = pochopit přání matky. Nelze se na dítě zlobit, přikazovat mu něco, co neumí. Je třeba se učit vzájemnému pochopení a tolerování, kde není třeba ani z jedné ani z druhé strany hledat finty na přežití.
                  Ale pozor!!! Při přebalování se pouze přebaluje a ne, že se uvolněné dítě nechá volně pohybovat, točit se a radovat se, jak to dítě krásně umí. Tam je nutno nelibým projevem dávat dítěti najevo, že to teď ne. Přebaluje se zpravidla na stole a to je hodně vysoko. Je vhodné dítě rozbalit na zemi a nechat mu vychutnat volnost. To je jiná situace a i při nenadálém vyrušení matky (telefon, zvonek apod.) nemůže dojít k problémům, které ve svém důsledku vedou k opodstatněné nedůvěře vůči matce, která za to vlastně nemůže, protože se řídila profesionálními radami.

                  • cernica
                    cernica, 16.8.16 17:17:21  
                     

                    Napsals to krásně...ale to víš, jsi moc vážný :1: . Ber mě s nadhledem...šišlat se na děcka taky nemá a dělá se to, dokonce nová studie přišla na to, že je to i po emoční stránce pozitivní :14: já šišlám i na naši kočku, a ta se může radostí zbláznit a miluje mě :14: :14: .

                  • delfinsk
                    delfinsk, 16.8.16 20:14:41  
                     

                    Neboooj, i já na kočičky občas šišlám, ale víc jim musím nadávat. Choděj se rozvalovat na vyhřátou silnici silnici a to i přes výslovný zákaz. Viník je moje lenost. Ještě jsem jim to nedal písemě. Fakt je, že nad miskami se žrádlem mají varování ministra zdravotnictví "kouření škodí zdraví" a fakt je že nekouřej :1: .

  • Cordell
    Cordell, 22.7.16 05:02:46  
     

    Jo ADHD kdyby jen u deti, ale u dospeliho to je mazec, to jdete do prace a delate ze jste normalni. Potom co je zblbnete, prijme vas i lepsi firma treba IT. Za mesic vas propusti, ze lidem rikate veci a stejne tak kolegum co nedavaj smysl :D Potom jdete jinam a kdyz uz to neba, tak koncite na socialnich davkach aby byl chvilku klid :9: Nikdo nebude davat 2x tolik casu na zauceni, proto ze vy se to nejak naucite a jeste mit trpelivost s tim ze ten clovek je trochu "jinej". V USA proto zrejme vedi, proc je na to invalidka, porad neverim tomu ze by takovej kapitalistickej stat davam lidem jen tak neco (tam se musi chodit do prace, socka neni terno).

    • cernica
      cernica, 22.7.16 22:19:30  
       

      Vy jste naprosto mimo mísu :4: .Pokud mluvíte o sobě, tam bude problém asi v něčem jiném :4: .