Tatobitská lípa - Evropský strom roku 2016?

Moderovaná diskuze | Kategorie: Nezařazeno
malyholice (2017-09-14 21:55:10)
Tatobitská lípa - Evropský strom roku 2016?
Založeno: 18. 2. 2016 | Příspěvků: 267 | Členů: 1
Správci: malyholice (hlavní)

♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠
Podpoříme českého zástupce v aknketě Evropský strom roku 2017.
http://www.evropskystromroku.cz/ETY-2/Uvod.aspx
♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠

Tatobitská lípa vyhrála anketu Strom roku 2015 v ČR
http://malyholice.sweb.cz/Strom_roku_2015.pdf
... a reprezentovala ČR v anketě Evropský strom rok 2016.
. . . byla velice úspěšná . . .
Výsledky ankety: http://www.treeoftheyear.org/uvod.aspx
EVROPSKÝ CERTIFIKÁT
http://malyholice.sweb.cz/ETY_2016_2_CR.pdf
Slavnostní vyhlášení - foto:
http://www.treeoftheyear.org/Uvod.aspx#cast2
VIDEA
Věnováno "paní Lípě" z Tatobit. "Ut sementem feceris, ita metes"
https://www.youtube.com/watch?v=t4tb4RfwMDI
Vyznání u příležitosti Valné hromady, dne 1. 4. 2016
https://www.youtube.com/watch?v=8xfPnu47nCA&feature=youtu.be

V ANKETĚ HLASOVALI:
https://www.diskutnici.cz/forum/3619-tatobitska-lipa-evropsky-strom-roku-2016/tree/63
Psali o lípě - Média a instituce:
https://www.diskutnici.cz/forum/3619-tatobitska-lipa-evropsky-strom-roku-2016/tree/51
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Založeno pro členku Občanského sdružení Dědina v Tatobitech.
TATOBITY
https://www.youtube.com/watch?v=RMSCfd9sGd4

Nemůžete přispívat - nejste přihlášen!


  • malyholice
    malyholice, 13.9.17 21:05:25  
     

    Zítra uplyne rok, co odešel pan Petr Pešek.

    In memoriam
    pan Petr Pešek, předseda OS Dědina.

    * 5. července 1944 - † 14. září 2016

    Zora Jandová - Jak pláče strom
    https://www.youtube.com/watch?v=sySc_SfsM9U

    • Stonehenge
      Stonehenge, 14.9.17 07:32:39  
       

      Dobrý den,
      děkuji za vzpomínku, ke které přidám drobnou část tvorby pana Petra Peška:

    • Stonehenge
      Stonehenge, 14.9.17 07:34:06  
       

      Píseň o lípě

      Petr Pešek

      Nad Zlatým koněm zablýsklo se ráno,
      u staré lípy cinkla podkova,
      v posvátném kmeni tajemství je psáno
      a kapka času se moři podobá.

      Zažloutlé stránky letopisů stromů,
      tají svůj příběh doby minulé,
      z dalekých cest všechny míří domů
      a smutek radost pokryje.

      Horoucí slunce lípě hlavu svěší,
      rosa včel ji znovu pozvedne,
      vrásčitý strom se úctě lidu těší
      a v jeho stínu zlo zas pomine.

      Co vojsk táhlo krajem zdejším,
      se stíny smutkem protknuté,
      před němým svědkem klečím
      a vnímám tiše chvíle pohnuté.

      Těch cest co kolem vedly naše,
      v šumotu dětských volání,
      jdem dospělí a našlapujem plaše
      ve stopách co šly před námi.

      Nad Zlatým koněm zablýsklo se ráno,
      u staré lípy cinkla podkova,
      v posvátném kmeni tajemství je psáno
      a kapka času se moři podobá.

      1. máje 2009

      (Verše zhudebnila Katka Matysová z Rovenska p.Tr. a poprvé je zazpívala na vernisáži výstavy“ Tatobity v proudu času“8. května 2009)

    • Stonehenge
      Stonehenge, 14.9.17 07:35:25  
       

      TATOBITY

      U nás slunce vychází
      nad starou lípou
      a ráno zazvoní
      jako ostruha
      o kámen

      Paprsek vyorá z brázdy
      třpytivý kámen
      pro krásu Boha
      i radost
      žen

      Pod zborceným křížem
      v šedivých kápích
      hlídají vápeníci
      bohatství
      kraje

      Kameník potěžká palici
      a něžně vykreslí
      Pannu Marii
      líbeznou
      lásku

      Pod tajemnou horou
      se houfují harfenice
      svatořečnit
      písněmi
      chléb

      U Svatého Vavřince
      bezohledný čas
      omývá kámen
      růženec
      Kozákova

      (Petr Pešek 2010)

    • Stonehenge
      Stonehenge, 14.9.17 07:37:40  
       

      V Českém ráji je ten strom

      Znám tu horu tajemnou,
      plnou vzácných kamení,
      provází nás dnem i tmou,
      je na cestách nám znamení.

      Tam pod strmou strání,
      kostel se vsí malebnou,
      marně lípa horu mámí,
      sladkou vůní medovou.

      Refrén:
      V Českém ráji je ten strom,
      v koruně ptáci zpívají,
      života písně nesou tón,
      a větve pověst šeptají.


      Text písně k divadelní hře Kurbunkulus
      složil Petr Pešek, hudba Martin Hybler

    • Stonehenge
      Stonehenge, 14.9.17 07:43:47  
       

      POVĚST O LIPÁNKOVI

      Slunce se již povážlivě naklonilo nad obzor. Drobní obyvatelé křovin, palouků a stromů přidali na spěchu při shánění potravy i noclehu.

      Jen oba pocestní na pěšině v údolí v tomto okamžiku spíše zpomalili. “Už nemůžu. Jdeme už moc dlouho“, promluvila zadýchaně žena, která již stěží udržovala dostatečnou vzdálenost na partnerovi. Ten se zastavil, pootočil hlavu a chlácholivě promlouval: “Však tam již budeme a pak si Hedviko odpočineš. Ty jsi přece velmi statečná žena.“ Postava drobné a štíhlé Hedviky spíše ukazovala na mladé děvče, které ještě nesnese náročné cestování. Zavazadla mimo uzlíku, který bezpochyby skrýval jen nejnutnější potřeby, neměli pocestní téměř žádná. Oblečení obou ukazovalo na chudobnější možnosti. Muž byl střední postavy se zaujatým a tvrdošíjným výrazem ve tváři.

      Při pohledu na partnerku se však v jeho očích vždy mihl záblesk něhy: “Víš, Hedviko, já věřím na dobrý konec našeho putování. Přece již musí skončit ty kopce a prudké rokle kde nevidíš živáčka. Vyjdeme ještě tady ten kopec a odpočineme si“. „Kopec? Snad horu, Kiliáne, ne? Podívej se vzhůru a vrchu málem nedohlédneš. A slunce je již za ním a prudce se stmívá. A cesta nahoru to jsou samé husté stromy se slabou pěšinou.“ Samozřejmě, že měla Hedvika pravdu. Kilián však věděl, že se ještě dnes musí dostat co nejblíže k vrcholu. Ať se děje co chce. Však to Hedvika ještě vydrží.

      Šli již mlčky, protože námaha jim nedovolila ani promluvit, ani si povzdechnout. Vstupem do lesa se také náramně sešeřilo. Ještě nějakou chvíli stoupali a pak již opravdu nemohli. Kilián vlastně obdivoval štíhlou Hedviku, že putování s ním vůbec vydržela. Otočil se a včas zachytil Hedviku, která již vyčerpáním klesala. Náhlá tma překvapila i Kiliána. Do travnatého a jehličnatého lože uložil znavenou Hedviku a sám ulehl vedle. Hlavou mu běžely neveselé události, které jim nepřály a byly hlavní příčinou jejich odchodu z rodného kraje. Pak však i jemu klesla hlava a spánek je oba milosrdně zahalil do bezesné noci.

      První se probudil Kilián. Chvíli ještě ležel na tvrdé „ podušce“, než si uvědomil pravý stav věcí. Pohledem se přesvědčil, že jeho křehká žena ještě spokojeně oddychuje. Z koruny lesního velikánu sletělo několik šišek a rozhoupané větve odhalily rezavou šošolku dovádějící veverky. Ráno bylo chladné a vlhké jarní rosou. Zlatavé skvrny dávaly tušit vycházející slunce. Kilián se zvedl a učinil několik kroků k tušenému vrcholu. Pak zůstal u vytržení stát.

      • Stonehenge
        Stonehenge, 14.9.17 07:44:35  
         

        Pod ním ležela krajina, o které kdysi jenom snil. Do dálky se rozkládala země plná ovocného stromoví, lesních tišin, úrodných údolí se stuhami řek, chlumů a uprostřed, jako jakýsi neskutečný útvar skalnatý, dva komíny, dvě věže podivně plující krajinou. “Hedviko“, volal vzrušeně na svou ženu. Zbytečně. Ta, stejně zkoprnělá jako on, stála za jeho zády s nadšeným a překvapeným výrazem ve tváři. Objala jej a celým tělem se k němu přivinula: „Kiliánku, jsme na místě. Tam dole nás čeká jen to dobré, cítím to... Doputovali jsme“.

        Oba se pak, po krátkém občerstvení ze skromného uzlíku, vydali do údolí. Cesta dolů nebyla jednoduchá. Však tušení konečného zakotvení jim dodávalo sil. Pojednou Hedvice zmizel Kilián z očí.

        Jakoby se propadl do země. Doslova. “Kiliáne! Kde jsi?“ Naslouchala a pak uslyšela sesuv kamení i Kiliánovo klení: “Saframentská cesta z hor…to… Hedviko, Hedviko pojď mi pomoci. No to snad není možné …proboha !“ Vyděšená Hedvika se naklonila nad rázným srázem, na jehož krátkém dně se nacházel její milovaný. V ruce svíral kámen a nevěřícně na něj zíral: “Co je to? Hedviko, blýská se to jako drahokam a jaké krásné krystaly a plošky jsou na něm. Podivuhodný kámen! “Se ženou pak do uzlíků vzaly ještě několik těchto vzácných nálezů a pokračovali v cestě. Oba ještě plni dojmů se zarazili, když pod překonanou horou uviděli prvního lidského tvora. Shrbená postava s loktuší na hlavě nesla ztěžka klestí. Dohonili ji a vrásčitý obličej stařeny příjemným hlasem odpověděl na jejich upřímný pozdrav. “To za vámi je Kozákov„ odpověděla stařenka na dotaz „naše strážná hora“.

        Někdy i nějaký drahokam nám vydá. Je to však málokdy. A tak málokdo zbohatne tak, aby již nemusel pracovat. Je tu však přece jen život snazší než jinde a zvláště v horách.“ „Stařenko, chtěli bychom se tady usadit, ale nevíme kam se uchýlit?“ pokračoval v rozmluvě Kilián, “jsem truhlář a trochu i řezbář a tak bychom se rádi již usadili. “Tady je dobrý kraj i lidé tu nejsou špatní. Zvláště jestli něco umíte a jste pracovití. To pak je tu život přeci jen lehčí. Vidíte, truhláře by tady dole ve vesnici potřebovali. Starý Trakal nedlouho co umřel a i chatrč po něm zůstala. Kdybyste se trochu přičinili, můžete i obstojně bydlet. Ptejte se v Tatobitech, tak se ta ves jmenuje, po rychtáři Dráhů. Ten vám všechno poví a ukáže.“ S tím se stařenka rozloučila a ještě cesty jim ukázala. Pak již oba radostně a s novou nadějí scházeli do údolí. Brzy se jim vše podařilo jak jim ta stará osoba vypodobnila. Chatrč po Trakalovi nebyla nejhorší a Kilián se celé léto snažil ji pro milovanou Hedviku upravit. Při tom ještě sousedům práci truhlářskou odváděl a malé políčko jim zajistilo aspoň malou obživu. I pro pány z Hrubé Skály občas nějakou zakázku získal a pověst o šikovném řemeslníkovi se nesla krajem.

      • Stonehenge
        Stonehenge, 14.9.17 07:45:27  
         

        “Zdravím tě Kiliáne,“zastavil se rychtář Dráhů , “jak se ti daří v té naší vsi? No to víš, lidi tady jsou zpočátku nedůvěřiví, ale když budeš potřebovat, pomoci ti nikdo neodmítne. Hlavně opatruj tady tu naši lípu, co ti před domem tak utěšeně roste. To víš je to strom posvátný. Naši předkové jej kdysi zasadili. Nikdo již neví kdy a kdo jej sázel.

        Vypravuje se ledacos. I nějaké předpovědi, proroctví se vypravují. No však to vše tady poznáš. Jo a taky děťátko nějaké si pořiďte, ať vám je tady veseleji a ves naše ať se rozšíří. “Tak se chvíli rychtář bavil s Kiliánem i po Hedvice se zálibně poohlédl. Ta od chvíle co se usadili ve vsi jen kvetla. Zdálo se, že se jim tu opravdu bude dařit. Jednou se Kilián rozhodl, že pro potěchu ženě vyřeže hračku nějakou. Vzal svoje nářadí a jeho oko zálibně spočinulo na mohutné větvi protější lípy. Však se nic nestane a nikomu ta maličkost neublíží, pomyslel si. Jen však na strom ruku vztáhl, zvedl se jakýsi hukot, vítr a vyděšená Hedvika vyběhla před dům. “Nesázel jsi, neber!“ ozvalo se zděšeným manželům. Oba pak ještě dlouho byli celí zaražení. Kilián si pak ještě mnohokrát vzpomněl na slova rychtářova. Zvláště na ta o děťátku. To se jim jaksi nedařilo.

        Jak se jim život lépe a lépe utvářel, tím bylo v chalupě smutněji a smutněji. Jednou, když se po parném dni zatáhla obloha černými mraky, měl podobnou náladu i Kilián. Mraky jeho však byly z marné touhy po potomstvu. Manželce však nikdy ani slovem nic nevyčítal. Ta však dobře věděla, co se jemu v hlavě honí. Zapálila svíčku hromničku a tiše se modlila, aby očekávaná bouře byla k nim milostivá. Bylo proč se modlit. Vzápětí proťaly oblohu první blesky a náramné hromobití i krupobití se rozpoutalo. Však nakonec bylo po všem. Nejvíce je vyděsil hrom, který jakoby přímo nad chalupou spadl současně s oslnivým světlem. Nádherný podvečerní vzduch je vylákal na zápraží a oni uviděli jak uprostřed cesty leží mohutná větev právě z lípy čerstvě při bouři utnutá. Kilián sešel k cestě a nedůvěřivě zvedl větev. Nic se nestalo. Vzal ji a donesl na malý dvorek u chalupy. Zamyšleně vzal svoje řezbářské náčiní a provedl první řez.

      • Stonehenge
        Stonehenge, 14.9.17 07:46:47  
         

        Opět se nic nedělo. Naopak se mu zdálo, že se jeho nálada zlepšuje a mysl se mu jasní. Pracoval pak celý čas a ráno znovu. Krátce, co se Hedvika vracela z políčka, zastavila se u něho. Zůstala ohromeně stát.“Kiliáne“, zachvěla se,“ co jsi to vytvořil“? A rozeštkala se. Před ní zářilo čistým, bílým dřevem lipovým, malé děťátko. Bylo dřevěné, ale Hedvika pochopila Kilánův výtvor jako touhu i jako výčitku. Ten ji však přivinul a laskavým hlasem ji utěšoval: “No tak, Hedviko, vždyť je to jen hračka. Pro tvé pobavení. To víš, že bych chtěl děťátko,ale těším se i na to, že se nám tahle touha vyplní. Víš co? Budeme té naší hračce, dřevěnému chlapečkovi říkat „ Lipánek“.
        Tak se také mělo stát. Ještě večer si s Lipánkem v legraci hráli a pak odešli spát. Ráno je však probudil dětský pláč. Dřevěná hračka zmizela a místo ní si hrál s prstíčky zdravý chlapec. “Tak to vidíš,“ probral se první z nich Kilián, “tak Bůh všelijak si s námi hraje. Nevím proč, ale zatím nebudeme po tom pátrat.“ Oba se pak sklonili nad maličkým, kterému i nadále ponechali jméno Lipánek. Ten jim pak samou radost působil. Měli ho rádi rodiče a on je. Jak pomaličku rostl, tím byl smutnější. Rodiče se rmoutili nad jeho zaražeností.

        Jednou, když jej Hedvika laskala a vyptávala se jej, zavrtěl hlavou a řekl “Neptejte se, však sami uvidíte. I ze smutku může být radost.“ Více se od něj nedozvěděli. V tom čase opět bylo horké léto a k večeru přikvapila bouře. Byla opravdu zlá. Ve všech chalupách blikala světla hromniček. V tom velikánském bouření a sinavém světle blesků nebyl nikdo, kdo by myslel na jiného než vlastní přežití. Tak jak bouře rychle přišla, tak se i vzdálila někam k horám. Lidi vycházeli z chalup a obhlíželi škody. Vyšel i Kilián s Hedvikou. To co uviděli je přibilo na práh. Jejich lípa, posvátný strom obce, rozražena a sražena k zemi, svůj kmen jen vyčítavě vztahovala k nebi. Zármutek byl veliký v celé vsi. A v chalupě po truhláři Trakalovi ještě větší. Ztratil se Lipánek.

        Od té velikánské bouře jej již nikdo neviděl. Uplynul necelý rok a hlásilo se již také jaro svými prvními vyslanci. Ohořelé torzo lípy jen doplňovalo smutek, který vládl v chalupě. Jaro ohřívalo zemi a nebyl čas se zabývat smutky. Život se všude hlásil neodbytně.

      • Stonehenge
        Stonehenge, 14.9.17 07:47:57  
         

        Jednoho rána vyšla Hedvika brzy před zápraží a nevěřila vlastním očím. Z kmene zmrtvělé lípy čněla jako svíce nová, pevná haluz obsypaná pupeny. A jak se slunce dralo vzhůru, rozvíjely se pupeny do zelených lístků. V nastalém oparu vznášející se rosy jakoby Hedvika zahlédla roztomilou tvář Lipánka. Otočila se a za ní stál Kilián. Ve stejném okamžiku, který je zastihl tak náhle, se vzali za ruce a beze slova si hleděli do očí.

        “Byl to duch tohoto památného stromu. Znovu se zrodil z lásky a úcty“, řekl Kilán a posmutněle dodal:
        “Jen my zůstaneme sami, i když jemu nablízku“. “Nezůstaneme“, přivinula se Hedvika a Kilánovu dlaň přitiskla k svému štíhlému pasu. Mlčeli a hleděli s dojetím k lípě.

        Autor:
        Petr Pešek, Tatobity 5. 7. 2007

      • Stonehenge
        Stonehenge, 14.9.17 07:49:10  
         

        ... a ten nádherný Lipánek je zde:
        https://www.diskutnici.cz/data/foto/108216.jpg

    • Stonehenge
      Stonehenge, 14.9.17 08:00:32  
       

      Petr Pešek

      POKLAD KOZÁKOVSKÝ

      Sem, k padlé borovici ukryté v neproniknutelné spleti křovin a větví, doléhal vzdálený ruch z venkovských obydlí ozvěnou jarního vzduchu večerního. Tajemné místo bylo jako stvořené pro schůzku. Nebylo tedy nic divného, že si jej pro sebe vyhlédli Johanka a Martin. Scházeli se tak na zapřenou již nějaký čas, nalezli v sobě zalíbení. Ne tak rodiče. Ti by jim jistě bránili. Johanka byla dcerou tatobitského rychtáře Dejmla, který si přece jen trochu majetku zahospodařil a tvářil se, že je trochu výš než ostatní sousedé. A k těm patřili rodiče Martinovi. Patřila jim chalupa, a to díky strýci z matčiny strany. Vejdělku tady pod horou Kozákov bylo poskrovnu, a tak se spíše živily sny o drahých kamenech, kterých prý bylo kdysi v Kozákově plno. Práva kutacího však využil panovník a leccos ze vzácného kamení snad do svých hradů odvezl. Však si na to prý i cizince až zdaleka pozval.

      Jedním z nich měl být i Martinův děd. Johanka si jej pamatovala už jen matně jako člověka velmi zvláštního, kterému mnoho nerozuměla. Mluvil divným jazykem, když byl rozčilen, ale oči, ty měl uhrančivé, a Johanka a ostatní děti se ho bály. Prý pocházel z dalekých krajin a Martin po něm zdědil oči i jistou zádumčivost. Také lásku k roztodivným kamenům, kterých se tady na úpatí hory povalovalo nemalé množství. Nejvíce snad na jejich políčku za humny. Co se jich Johanka s matkou nasbíraly, aby se drobet živobytí urodilo. S některými kamínky pak Johanka za Martinem zaskočila a jejich blýskavý odlesk ji do srdce zasáhl. S Martinem to bylo nejinak. S tím, jak jejich náklonnost skončí, si hlavu nedělali.

      Bylo to tak neznámé a krásné a tolik toho bylo k objevování! Martina Johančiny oči na čas odvedly i od jeho velké lásky ke kamenům. Jejich prostřednictvím u něho sílil vřelý vztah ke kraji, který byl místem jeho zrození
      a kam patřil jeho rod.

      Do podvečerního ticha zaznělo lehounké cinknutí a pak znovu a znovu. Martin uchopil Johanku za ruku a prudce ji stáhl do houštiny. Z úst se jí už už dral výkřik, ale Martinova dlaň jej v ústech zarazila. Vzápětí se kolem jejich úkrytu přehnalo několik jezdců. Spěchali a nerozhlíželi se kolem. Měli své poslání od panstva ze Skály. Nic moc by neviděli, protože se soumrak již připlížil až sem k borovici. Ve chvíli, kdy se Johanka vzpamatovávala z leknutí
      a Martinovu dlaň vystřídala jeho ústa, bušil již vedoucí jezdec na vrata tatobitské rychty. A zhurta. Na dvoře se vzápětí vynořil rychtář Dejml s mrzutým výrazem a nevrle cosi bručel o nezvaných hostech. Jak však spatřil na jezdcích barvy panstva ze Skály, vykouzlil na tváři výraz radostného překvapení. V očích se však skrývala obava i strach. Ne vždy odtamtud přicházely radostné zprávy. Spíše naopak. Také dnes nečekal Dejml nic příjemného. Leccos ze zámku již proniklo i sem. Prý bude panstvo přistavovat zámek a kdesi cosi. Na polích je vlastní práce a roboty není také málo. Z čeho má být člověk živ? A rychtář, ten to všechno odnese. U lidí

      • Stonehenge
        Stonehenge, 14.9.17 08:01:48  
         

        Za toho mudrování otevíral bránu. Aniž slezl z koně, promluvil vedoucí jezdec zkrátka: „Rychtáři, zítra deset chlapů na zámek a také povoz!“ „Teď, v čase kdy je tolik práce na polích?“ dovolil si Dejml odporovat. „Jo, tak. A jestli se ti to nelíbí...Však víš…“ Dejml dobře věděl, jak se umí panstvo zachovat ke svým poddaným, když se vzepřou.

        A vůbec o to nestál. „Dobře, dobře, vyřídím vše, jak nutno,“ odpověděl Dejml rychle. „No, vždyť víme, že je na tebe spolehnutí, a panstvo se tobě také lecjak připomene,“ blahosklonně zaznělo z koňského hřbetu.

        A už se dusot koní ztrácel směrem na Jichostřeby. Tam budou také nahánět. „Sakramentský život,“ povzdechl si rychtář, ohlédl se a rychle se pokřižoval. Nebylo radno zlobit ani toho nejvyššího. To rychtář dobře věděl a vydal se do krčmy zařídit potřebné a trochu tu zlobu spláchnout.

        Martin se vracel a v krčmě vrcholilo rozjitření sousedů. Nebylo divu. Jaro bylo v plném rozpuku, a pokud chudá políčka nedostanou potřebnou péči, zima se přihlásí do prázdných sýpek a stodol. A kdo lidem co dá? Panstvo bude stavět a na čas se ohlížet nebude. Políčka jsou jedinou obživou. To k Martinovi doléhalo pod okny krčmy. Rotrpčen se vzdaloval i se svými myšlenkami, které také nebyly nikterak pěkné. Věděl, že rychtář Dejml těžko dá svou dceru do ubohé chalupy. Matka Vavříková, Martinova maminka, jej také nepřivítala nikterak vlídně: „To je dost, že už jdeš z těch svých toulek. Stejně darmo to tvé nadbíhání Dejmlově Johance. Jen čas utrácíš, a až se to na rychtě dozvědí, rámusu bude, lepší ani nepomyslet.“ Martin raději nic neodpověděl a rychle se odebral na své skromné lože. Už v polospánku slyšel otce Adama po jeho návratu z krčmy. Pěkného to nebylo nic.

      • Stonehenge
        Stonehenge, 14.9.17 08:03:00  
         

        Den nazítří proběhl jako ostatní. Jen vesnice byla nějak ztichlá a ve vzduchu bylo cítit rozjitření, nepochopení a napětí spolu se strachem o živobytí. Jako obvykle Martin na svých podvečerních toulkách hledal vzácné kameny. Mlčenlivá hora Kozákov však své poklady skrývala. Dnes k ní Martin nezamířil a raději obhlížel políčka za humny. Již nějaký čas jej přitahovaly kameny v dolíku vedle jejich políčka. Byla to taková prohlubeň kamenitá, která nebyla k ničemu. Akorát tak na hraní. Odtamtud však často Martin s ostatní mládeží obhlížel tmavou stráň nad obcí. Holý kopec zvaný Slavka se zvedal kousek za humny.

        To jméno si asi kopec vysloužil za ty nemnohé slavnosti, které se na něm odehrávaly. Byl však z něj nádherný pohled do kraje, k hradu Troskám a na Skály, kde sídlilo panstvo, které častokrát své poddané zarmoutilo. Martin si chvíli hrál s kameny a pak je srovnal dokola, do hezké hradby. Teď už jen uprostřed zatopit. Maně pomyslel i na zámek, který se vypínal za lesem. Rozběhl se nasbírat dřevo. Za chvíli se do soumraku roztřepal ohýnek, který brzy olizoval mourovaté kameny hradeb. V plamenech se Martinovi míhala i spanilá tvář Johanky Dejmlové.

        „Copak tady tropíš, chlapče?“ ozvalo za ním ze tmy. Martin sebou trhl, polekaně se ohlédl a hned se zklidnil. Byl to starý Pekař, Jakub řečený. Toho Martin rád uviděl. Mnoho pamatoval a uměl vyprávět o starých časech, a pověstí co znal. „Nic se nelekej, Martine. Já jsem jen viděl oheň, a to víš, všelijaká sebranka se tady kolikrát potuluje. Ještě ti aby nám tu škodili. Snad stačí ti ze Skály. Nemáme to lehké, ale ono bude líp.Vidíš, tamhle u Tejna se také snaží.“ Martin se zamračil: „No jo, strýčku Jakube, ale tam v Rovensku
        je přece lépe a lidi tam jsou svobodnější.“ „Ne všichni, Martine. Jen někteří.
        A ty se také musíš snažit a ne jen pro sebe. Víš, vždy je potřeba pomoci i těm ostatním. Někdo řekne, že se touláš, ale já vím, co tě žene. Hledáš něco, co by nám i tobě pomohlo. Je to těžké. Nejhorší však je, Martine, nedělat nic.“ S tím se starý Pekař odbelhal zpátky do tmy. Martin nechal oheň dohořet. Uhlíky svítily do tmy a jiskřily na stěnách mourovatých kamenů. Při cestě domů si Martin vzpomněl, že zítra zas přijde Johanka k borovici, a tma se hned radostně prosvětlila.

      • Stonehenge
        Stonehenge, 14.9.17 08:04:49  
         

        Zato doma jej nečekali nijak radostně. Udřený otec Adam se vrátil ze zámku a pěkného nic nepřinesl ani nepověděl. Jen starost a dřina. „Kde jsi
        se zase toulal?“ spustila Vavříková. „V rokličce u našeho jsem byl,“ řekl Martin jen tak napůl úst. Otce mu bylo líto. Viděl i tu beznaděj v jeho obličeji. A tak jen, aby jej převedl jinam, pronesl: „Otče, čí je ta prohlubeň s kamením vedle našeho políčka?“„Čí by byla, naše. Náš dědek ji tenkrát od Dejmla koupil. Skoro zadarmo, protože se mu Dejml ještě v krčmě smál, že jsou ty kameny dobrý akorát tak na hrob. A náš dědek se tenkrát tak nějak divně usmíval, že se jako uvidí. No, a tak se vidělo. Dejml měl pravdu. Na nic to nebylo a náš dědek pak začal polehávat a krátce nato umřel. Ani to kamení jsme mu na hrob nedali. Kdo by se s tím tahal. Je jiné práce, co vyžaduje dřinu,“ řekl Adam mezi sousty skromné polévky.

        Tahle slova dlouho ležela Martinovi v hlavě. Věděl, že dědek, jak mu tady všichni říkali, nedělal nic nadarmo. Ráno bylo pošmourné. Krápalo, když šel Martin k políčku. Potkal Johanku a jen krátce, aby jej z rychty neviděli, s ní prohodil několik slov. „Z toho tvého ohýnku se ještě, Martine, kouří, podívej!“ ukázala Johanka tím směrem. „Jak by se mohlo kouřit? Vždyť jsem odcházel
        a ohýnek dohořel,“ odvětil Martin a pohlédl tím směrem. Opravdu - od prohlubně stoupal bílý kouř. Rozběhl se k ohýnku. Neviděl však žádné plameny. Jen kameny kouřily. To ještě Martin neviděl. Z pošmourné oblohy se však spustil vydatnější déšť a teď přišlo další překvapení. Kameny syčely a kouřily, až z nich šel strach. Martin bezděky ustoupil a s úžasem pozoroval ten přírodní zázrak. Věděl, kde už něco podobného viděl. Bylo to jednou u Šimona Maláta na Týně. Byli tam tenkrát s otcem a dědem. Šimon Malát tam pálil vápno a otec tehdy pověděl, že tohle kdyby se našlo v Tatobitech, bylo by hej. A dědek se tenkráte jen tak šibalsky pousmál. Nyní se to všechno vysvětlilo.

        Všechno to tajemné dědkovo počínání dostalo smysl. On to věděl. Přišel ze světa a rozuměl lecčemus, co místní neznali a pochopit neuměli. Martin zapomněl na Johanku a uháněl domů. Běžel radostně. Věděl, že nese dobrou novinu a zázračnou zprávu. S tím kouřícím kamenem přichází do obce i lepší život.

        „Otče, otče,“ volal Martin již ode dveří. Ve světnici však bylo překvapivé ticho. Otec ležel na posteli s hluboce vystlanými polštáři pod hlavou. Měl ji celou ovázanou, i tak krev prosakovala. Matka naříkala u lože: „Podívej, Martine, jak tátu na zámku skoro zmrzačili. A to těmi kameny, co se za nimi pořád touláš.“ „Nech být, Bětko,“ ozval se otec Adam z lože chraptivě, „vždyť bude zase líp. Při práci se stane leccos.“ To už se Martin zklidnil a jedním dechem vše otci vypověděl. Otcova tvář se vyjasňovala a napřahoval k Martinovi ruce. „Martine, ty jsi opravdu šikovný hoch. Tohle bude pro nás i naši obec požehnání. A Johanku ti Dejml dá a ještě vám požehná.“

      • Stonehenge
        Stonehenge, 14.9.17 08:06:17  
         

        A tak se také stalo. Vápno se nenašlo jen v rokličce u Vavříků, ale i na jiných místech v Tatobitech. Kozákov sice své poklady nevydal, ale pole v Tatobitech přinesla výnosnou obživu. Nebylo to jednoduché, protože vápno bylo i hluboko pod zemí, a tak i práce byla těžká. Když však Martin s Johankou vezli džbery vápna na stavbu školy do města Turnova, vzpomínali na věno dědka Vavříka, který ho Martinovi a obci zanechal.

        Jeli pak ještě mnohokráte do Turnova, Jičína i Mladé Boleslavi. A kdo měl někdy v obci bílá záda, o tom sousedé říkali, že nese Tatobity na zádech. Takový tady mělo vápno význam. Byl to tenkrát opravdu poklad.
        Velikonoce, 13. dubna 2009

    • Stonehenge
      Stonehenge, 14.9.17 08:12:10  
       

      * * * * *
      Vyznání
      https://www.youtube.com/watch?v=8xfPnu47nCA&feature=youtu.be